Karol Polák v ofsajdu

Málokdy se při slavnostním ceremoniálu píská. Stalo se tak ve středu večer při předávání ceny AČFK nejvýznamnějšímu hostu Letní filmové školy Kenu Loachovi. Na pódiu se střetlo britské gentlemanství se středoevropským buranstvím. Pódium ovládl Karol Polák.

Nejznámější sportovní komentátor v éře normalizace na filmové přehlídce? Smysl by to i dávalo. Jednou ze sekcí je na LFŠ Fotbalová horečka a hvězdou filmu, který po předávání následoval, byl bývalý kanonýr Manchesteru United Eric Cantona. Sám Loach je také velkým fotbalovým fanouškem, takže setkání dvou milovníků nejpopulárnějšího sportu mohlo být jiskřivým, zábavným momentem. Jenže Karol Polák si před nastoupenou delegací vzal slovo a odmítal ho pustit.

Dělal si trapně reklamu na svou zájezdní talkshow pořádanou agenturou Jiřího Zmožka. A potom divákům v sále otevřel bránu do další dimenze pekelného utrpení. Na nápěv lidovky „Když jsem šel z Hradišťa“ zanotoval komunální coververzi s textem, za který by se ani satirici z Dikobrazu stydět nemuseli. Poznamenal jsem si jen verš „že jsem byl manažer nezkušený, dával jsem peníze bez ručení“. Ale byly tam i mnohem výživnější kousky. To už se lidem v sále zvědavým hlavně na Kena Loache trapností trochu rosily čela. Polákovou strategickou chybou bylo, že si neuvědomil, kdo před ním sedí. Nebo si to spíš v iluzi o významu sebe samého nepřipouštěl. V publiku nebyli nostalgičtí důchodci, ale mladí studenti, kteří o nějakém Karolu Polákovi většinou nikdy neslyšeli.

Situaci pak téměř napravila druhá předávající: dramaturgyně ČT Zuzana Kopečková, která se z pozice režisérovy fanynky sympaticky a upřímně vyznala z toho, co pro ni Loachovy filmy znamenají. Pak se ale nějak ke slovu dostal opět Karol Polák a rozpovídal se o legendárním finále světového šampionátu v roce 1966 mezi Německem a Anglií a sporném gólu anglického útočníka Hursta. Poláka ovšem zjevně mnohem více zaujal životní osud sovětského rozhodčího, který gól tehdy uznal a který údajně na smrtelné posteli své sporné rozhodnutí označil za pomstu za Stalingrad. Než se ale dopracoval k pointě, trvalo to pár minut, které se táhly jako nacistická blokáda. A tehdy se ozvalo právě ono pískání, které ale komentátorského matadora nijak nevyvedlo z míry.

Pak už se naštěstí dostal ke slovu Ken Loach, kterému vše po straně překládala překladatelka. Velmi jemně si rýpl do Poláka, poděkoval za cenu, vyzdvihl význam filmových klubů a plynule se dostal k filmu Hledá se Eric a okolnostem jeho vzniku. Je to profesionál a tak ho nic nevyvede z míry. To by mohla snad jen Polákova „humorná“ poznámka uprostřed ceremoniálu: „Neumí jazyky, tak se mu musí překládat. Kdyby uměl česky nebo slovensky, nemusíme se s ním bavit anglicky.“ To ale myslím Loachovi překladatelka nepřeložila.