Třetí Bastardi už se nebojí být otevřeně rasističtí

Těžko říct, zda je to více legrační, nebo strašidelné a zdá se, že jedno nemůže existovat bez druhého. Asi jako by Kung-fu Panda potkala Freddyho Kruegera. Tak nějak působí ukázka na třetí díl českého „sociálně-kritického“ thrilleru nebo dramatu (nebo kdovíčeho) Bastardi 3, kde kypící Tomáš Magnusek říká do kamery větu „Péťo, tuhle trubku ti strčím do prdele“ a vzápětí se nad bídou světa ušklíbá popálený Jan Přeučil v roli školníka. Musí se to vidět, aby člověk uvěřil.

Vhodné je setrvat až do konce, kdy po zaražení zase jiného kovového předmětu někým jiným do stejné části těla následuje burcující (a zřejmě ani ne rétorická) otázka „Jak dlouho tomu budeme ještě přihlížet?“ V tuto chvíli lze být i na vážkách, zda se tím myslí, „jak dlouho ještě budeme přihlížet cikánskému teroru?“, nebo „jak dlouho ještě budeme přihlížet tomu, že zoufalci z Magnuskovy party mají tu drzost chtít po nás za něco takového vstupné do kina?“

externí video: BASTARDI 3 - oficiální trailer (2012)

Míra diletantství, s jakou se Bastardi hrdě prezentují veřejnosti, dává nový rozměr slovu bezostyšný. Možná si svou neschopnost tvůrci částečně i uvědomují, a proto se musí zaštiťovat tím, že tematizují „důležité problémy doby“ a čekají, že ti méně inteligentní diváci jim na to skočí. Zdá se to být díl od dílu zjevnější. (Pokud někoho zajímají detaily, tady je moje recenze na jedničku a dvojku).

Pomiňme však na chvíli to, o čem přesně série Bastardi vypráví a nakolik to někoho opravdu trápí. Filmy se mají posuzovat vždy jen podle toho, jakým způsobem určitou věc, problém či situaci zobrazují. V tomto způsobu je všechno, hlavně forma dokazuje, nakolik je vůbec nějaký tvůrce kompetentní něco říkat. Můžeme klidně souhlasit s tím, co se nám tvůrci snaží říct, ale nemůžeme jejich film považovat za dobrý jen proto, že se snažili něco říct. Snaha není koksovatelná, pardon.

V některých případech ale ani nelze tvrdit, že když má dílo jisté estetické kvality, že bychom ho měli automaticky uznávat nebo na jeho vidění světa přistupovat. Oblíbeným příkladem jsou například mistrné nacistické propagandy Žid Suss od Veita Harlana nebo Triumf vůle od Leni Riefenstahlové. (I když v jejich případě s odstupem času ony „formální kvality“ působí už dost vyčpěle.) Kdo chce, může si z druhé strany politického spektra vybrat o něco méně stárnoucí Křižník Potěmkin od Sergeje Ejzenštejna.

Když ale sledujete převažující reakce na zveřejněný trailer Bastardů, některým jedincům opravdu stačí, aby se ukázalo, že zde Romové říkají sprostá slova, nebo stříhají blonďatým holčičkám copánky (tenhle obraz, mimochodem, už vyloženě zapadá do ikonografie náckovské propagandy). Rozlišovací schopnosti některých lidí jsou prostě tak nízko, že jim ani nedojde, že se tomu jiní lidé s alespoň běžnými rozlišovacími schopnostmi smějí. Nevidí směšnost a trapnost, vidí jen zhmotnění svých vlastních předsudků, potvrzení všelijakých městských legend (znáte to: „Sorry, mami, já jen přepad přes zábradlí, ty pochody v Břeclavi fakt nebyly nutný“) a případně i různě zveličených osobních frustrací.

Skutečně, většina rasismu v české společnosti není a statisticky ani nemůže být způsobena osobními negativními zkušenostmi s Romy nebo dokonce znalostí kriminalistických nebo sociálních statistik. Ona nenávist jistě má mnoho důvodů, o tom není sporu, ale teče a rozlévá se tak snadno, protože se obrací vůči těm, kteří přese všechny údajné štědré dávky žijí většinou na hranici nebo pod hranicí chudoby. Čili jednoznačně na ty slabší, sociálně vyloučenější, kteří mají v životě mnohem menší šance. Právě proto je přesvědčený rasismus tak odporný, protože se ti, co jsou na společenském žebříčku výš, obracejí proti těm, co jsou níž, čili je to klasická srabárna.

Přeskočme teď debatu o uskutečnitelných politických řešeních nepopiratelných reálných problémů, o tom tento článek nechce být, a vraťme se zpět k Bastardům. Není sporu o tom, že kdyby takto propagoval někdo film s libovolným jiným tématem, byl by ihned vypískán jako neumětel. Tomáši Magnuskovi však už poměrně dost lidí tleská, protože „má odvahu“. Ano, zhruba takovou jako všichni ti anonymní zbabělci na internetu, co pořád statečně posílají někoho do plynu. Mimochodem, opravdu někomu připadá normální, aby v roce 2012 někdo propagoval film stylem "běžte dělat pogromy"?

V Magnuskově případě je ale velice těžké rozlišit, nakolik své filmy dělá z přesvědčení, a čemu vůbec věří, nebo zda točí populistické srágory jen proto, aby ho konečně někdo za něco poplácal po zádech a nevysmíval se mu – za to že je tlustý, „starý mladý“, vlezdoprdelka různým známým lidem, totálně netalentovaný apod. Poslouchá se vám to dobře? Jistě, že ne, je to hnusné a podpásové. Ale co jiného vás napadne jako první?

Bastardi skutečně vyhlížejí především jako dílo někoho, kdo už sám nechce být ponižován a chce převést hněv či opovržení okolí na někoho jiného. A dokonce nám nabízí řešení – problémy sprovodit ze světa násilím. Opět přichází na řadu podpásový, ale v jistém ohledu spásný argument: V Magnuskově případě přece nikdo pořádně nevěří, že by byl schopen jakéhokoli náročnějšího fyzického úkonu, čili ani nikomu nestojí za námahu, aby ho žaloval za šíření nenávisti vůči jedné skupině obyvatelstva, protože jeho proti-cikánská propaganda je nevěrohodná. Jistě cítíte, jak se zacykluje onen proces povyšování se. Spokojené publikum Bastardů si dodává bojovně odvahy „pojďme vyšistit Česko od cikánů“ a posměváčci naopak říkají „ten Magnusek stejně zůstane jen buchtík, co neudělá ani jeden klik, tak na co si to hraje“. Ani jeden z těchto postojů není fér, protože si hledá snadnou oběť.

Nicméně jednu pozitivní zprávu o stále rostoucích nenávistných náladách ve společnosti nám Bastardi poskytují. Stejně jako zcela otevřené extremistické politické strany, tak i filmoví tvůrci, kteří posilují latentní rasismus ve společnosti, jsou všichni jen lůzři, kteří vlastně neumějí základní řemeslo. Nejsou schopni natočit přesvědčivý soudržný příběh, neodhalují skutečné příčiny sociálních problémů, nedovedou dát dohromady politický program a nejsou schopni napsat ani protlačit jakékoli zákony, které by dokázaly situaci řešit tak rázně, jak oni si naivně představují. Více úlevy již z toho ale nevydolujeme.