Vary: nikoli prestižní soutěžní festival, ale dokonalá svodka

47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech v sobotu skončil a hodí se trochu bilancovat. To je přitom nutné dělat s vědomím, že není v lidských silách zhlédnout celý program, dokonce není možné ani zhlédnout jenom celý soutěžní program – máme tu hlavní soutěž, pak soutěž východoevropských filmů, soutěž celovečerních dokumentů, krátkých dokumentů a ještě Fórum nezávislých.

V každé sekci je kolem 12-15 snímků, což samo o sobě znamená, že byste v devíti festivalových dnech museli chodit asi na 6 filmů denně, abyste měli dokonalý přehled, kdo vůbec soutěží. Což je teoreticky stíhatelné! – ale tím byste samozřejmě přišli o „sebranou smetanu“ z ostatních světových festivalů. Ostatně většina blogů Respektu vychází právě z nesoutěžních sekcí Horizonty a Jiný pohled.

Uznávám, že to není vlastně příliš ilustrativní psát o tom, co už bylo uvedeno jinde, a nereferovat o těch úplně čerstvých novinkách (ono se pořád málo zdůrazňuje, že Vary jsou místem, kde se skutečně odehrává mnoho desítek světových premiér, což znamená značnou oboustrannou prestiž, pro festival i pozvané tvůrce).

Bohužel, takhle se nějak za léta nastavily standardy – chodit na soutěžní filmy je totiž velký hazard, zatímco tituly, které prošly jinými festivalovými síty, už jsou alespoň částečnou zárukou, že nepůjde o úplně promarněný čas. Představa, že bych udělal tu chybu a věnoval v nabitém programu šanci třeba řeckému soutěžáku Chlapec pojídající ptačí zob, na nějž jsem se původně chystal proto, že řecká kinematografie je (na rozdíl od tamní ekonomiky) na vzestupu, mě vyloženě děsí. Naštěstí jsem nešel hned na první projekci, zjistil jsem si ohlasy a unikl zbytečnému utrpení.

Tím se ovšem řadím k dalším publicistům, kteří nic neriskují a v podstatě jen bezpečně uspokojují své estétské choutky - což vede v důsledku k tomu, že čtenáři českých médií tak ani nemají šanci zjistit, jak si stojí Vary v porovnání s jinými festivaly. Nejsem si nicméně jistý, že by se tím nějak pomohlo celkovému obrazu této akce, která má pro nezúčastněnou veřejnost pověst „věčného flámu z peněz daňových poplatníků“.

Maximálně by se prohloubil dojem, že jde o „flám, kde se promítají blbé filmy“ – protože přesně tímto zkratkovitým způsobem mají lidé sklony uvažovat. Ano, z nějakých tří stovek uvedených filmů jich zákonitě musí být zhruba půlka špatná a z té druhé půlky se dá o polovině dlouze diskutovat, nakolik vyhovují čímu vkusu.

Pro mě osobně Vary nikdy nebyly „prestižní soutěžní festival“, ale dokonalá „svodka“ toho nejlepšího, co se ve světové kinematografii za ten rok urodilo. Pokud mám čas a chuť, jdu samozřejmě i na dva tři soutěžní filmy, ale nestavím na nich svůj harmonogram.

Vary pro mě nikdy nebyly večírkové město a nikdy to nebyla čistě snobská akce - přestože si za těch zhruba 15 let, co sem každoročně jezdím, všímám nárůstu zlaté mládeže, kterou nepotkávám v kinosálech, ale pouze zevlovat okolo Thermalu se sklenkou v ruce.

Pokud však přecházíte mezi kinosály, občas posedíte v parku nebo někde na terase, nesetkáváte se s různými celebritami a nestanete se tak svědky žádného (pseudo)skandálu. Pouze do sebe v pauzách vstřebáváte to, co jste právě viděli na plátně. Když pak náhodou zahlédnete nějakou reportáž z Varů v televizi, máte pocit, že se informuje o jakési alternativní realitě, která se netýká tak devadesáti procent návštěvníků.

Letošní Vary měly drobný upgrade v tom, že se výrazně více propojily s Československou filmovou databází (ČSFD), z níž se stává natolik silná instituce, že její vliv nelze přehlížet. Dalo by se hodně napsat o tom, že ČSFD je důkazem toho, že na internetu se obtížně pěstuje kolektivní inteligence, zato snadno vzrůstá kolektivní blbost. Že vox populi není hlas boží, ale prostě hlas průměru, takže cokoli originálního a nepříjemného, co nutí ke změně postojů (což je, mimochodem, jedna z definic umění) musí být odmítnuto, ne-li zadupáno; a naopak, cokoli „hladivého a příjemného“ se ihned vyhoupne na špici žebříčků hlasování.

Na druhou stranu - „agenti ČSFD“, jak se jim oficiálně říkalo ve festivalovém deníku, kde poskytovali denně dva tipy v jakýchsi mikrorecenzích, se projevovali vlastně stejně kultivovaně jako kterýkoli oslovený zahraniční kritik; rozhodně nešlo o nějaký vpád naivních pištících fanoušků mezi „profesionály“.

ČSFD si MFF KV šéfovaly vskutku přehledně, takže díky této databázi máte šanci udělat si konečně trochu přehled o úrovni soutěže, což doposud žádný profesionální publicista asi nebyl schopen „oddřít“. Z tohoto žebříčku je mimochodem například patrné, že Křišťálový glóbus dostal film, který se i líbil nejvíce lidem: norské psychologické drama Henrik, které je podle ohlasů spíš komedie. Ale upřímně, i kdyby ho nějaký distributor koupil, vidět bych ho nechtěl.

Můj žebříček nejlepších filmů letoška se s estetikou „skandinávských pohodových a křehkých sond do duše nezralých třicátníků“ míjí. Následující přehled titulů, které stojí za pozornost, jsem sestavil z toho, co jsem sám viděl, a z toho, co jsem neviděl, ale opakovaně mi to doporučovali ti známí, na jejichž slovo dám.

Zakoupeno do distribuce:
Až vyjde měsíc - premiéra: 12. 7.
Andělský podíl - premiéra: 26. 7.
Divoká stvoření jižních krajin - premiéra: 9. 8.
To jen vítr - premiéra: 13. 9.
Země bez zákona - premiéra: 20. 9.
Holy Motors - premiéra: 18. 10.
Hon - premiéra: 9. 11.
Láska - premiéra není zatím stanovena

Nezakoupeno do distribuce:
Na druhé straně kopců
Reality Show
Alpy
Margaret
Ráj: Láska
Barbara
Diaz: Neuklízej tu krev
Zátah

Zásadní zážitky ročníku:
Rekonstruované verze klasik Život a smrt plukovníka Blimpa, Lawrence z Arábie a Hoří, má panenko!
Retrospektiva Jeana-Pierra Melvilla