Inženýři z Hot Chip sestrojili dokonalý pop o popu

Recenze shodně označují novou desku In Our Head za nejdospělejší nahrávku britské electropopové skupiny Hot Chip. Otázka ovšem zní, co přesně to znamená v případě pětice, která vždycky působila starší, než je, a přitom vypadá jako přitroublí studenti fyziky, kteří si jako největší odvaz dopřávají dvojitou porci hranolků.

Nezávislá kapela se na začátku minulé dekády stala reprezentantem několika trendů. Jejich slepovačka z r’n‘b, soulu, gospelu, kytarových riffů a klubové hudby si svobodně bere inspiraci z hudební historie - a Hot Chip to vše sestavují dohromady s přesností vědátorů i amatérským nadšením kutilů. Výsledek je stejně pestrý jako koláže na obalech jejich alb, unikátní však nakonec není počet dílků ani to, jakým zázrakem všechno drží pohromadě. Unikátní je, že z „použitých“ součástek nevzniklo retro, ale současná hudba zachycující naši rozporuplnou dobu.

Koncentrací toho všeho je zpěvák Alexis Taylor, který centimetry ve výšce dohání barevností bot a velikostí brýlových obrouček. Jeho vysoký, dobově nepatřičný hlas je dětsky hravý a nadšený, ale zároveň vždycky melancholický i poťouchlý. Písně v jeho podání nepostrádají energii, ale přitom se vymezují vůči prázdné nabubřelosti a hédonismu žebříčkových hitů. K tomu patří i anti-hvězdná image skupiny, ujeté texty a bláznivé videoklipy.

externí video: Hot Chip - Ready For The Floor

Kapela bývá často označována za evropský protipól newyorského projektu LCD Soundsystem, je tu však jeden zásadní rozdíl. Jeho protagonista James Murphy se v sofistikovaném leporelu z historie hudby úsečně vysmívá sám sobě i těm, kdo chtějí prožít život plný zábavy pod diskokoulí, zatímco křehcí Hot Chip na to upozorňují spíš s láskyplnou ironií – a tento termín je pro jejich tvorbu typický.

Na jedné straně jakoby Hot Chip dávali popu druhou šanci. Dělají ho po svém a nabízejí jeho osobnější verzi pro outsidery a nesmělé - pro ty, kterým je velký lesklý svět (a nejen v případě hudby) nedosažitelný nebo cizí. Zároveň nás tím jemně upozorňují, že hledat v „tomto oboru“ nějakou oporu je vůbec trochu pošetilé. Můžeme v tom jistě vidět kus okázalé nezralosti, přecitlivělosti a bolestínství, které se často vyčítá právě indie hudbě, ale lze v tom zahlédnout i tragikomický obraz našeho snažení a "kultury úspěchu". A člověk nemusí být velký blondýn s černou botou, aby se v tom všem trochu poznal.

A jak je to tedy s tou dospělostí? Ta je vnímána jako doba, kdy člověk zmoudří, a částečně to platí i pro Hot Chip. Z textů na nové desce sice zcela nevymizela bláznivost, ale víc než večírků se dotýkají všedního života a dlouhodobých vztahů. Dospělost je ovšem i doba, kdy se útočištěm našeho já stávají naše záliby. Jenže prostoru na snění i obsese je zároveň čím dál tím míň - a vyhrazený čas je nutné využít naplno. Hot Chip tak dotáhli svůj hlavolam z garáže do konce: přiznali si, že dělají pop, k němuž patří vybroušené melodie, a složili dokonalé hity o tom, že nic není dokonalé a věčné; natož hity.

externí video: Hot Chip - Night & Day