Úvod olympiády jako kulturní svátek

Přestože se zavilí Ilumináti snažili, aby v Londýně na olympiádě vybuchla bomba (a proto nám to všem předem signalizovali tajnými kódy, nestalo se nic jiného, než že na obřím stadionu zněli Prodigy, za zvuků jejich písně Firestarter šlehaly plameny a Mr. Bean hrál na klávesy Vangelise. Shůry se snesla Mary Poppins a zahnala zlé duchy, kteří strašili děti. Královna se nechala eskortovat Jamesem Bondem z Buckinghamského paláce a seskočila na stadion padákem. Zástupci jednotlivých národů pak defilovali na oválu při skladbě Olympians od skupiny Fuck Buttons.

Nepochybně šlo o menší kulturní armageddon, než kdyby se olympiáda konala v Praze a namísto Dannyho Boylea ceremoniál režíroval Zdeněk Troška, nebo vlastně jakýkoli jiný český režisér. Hrát by se musela buď Poupata od Michala Davida, své by si odhoblovali Olympic a Kabát, nebo by se to udělalo seriózně - a u Křižíkovy fontány by zněla Smetanova Vltava a Dvořákova Novosvětská a vedle by se instalovala Laterna magika.

Porovnávání s Velkou Británií vždycky dopadne špatně. Důvodem není jen to, že Britové mají na kulturní prezentaci olympiády mnohem větší rozpočet, než si bude moc kdy dovolit Česká republika (některé údaje hovoří o 42 milionech dolarů za zahajovací ceremoniál, tedy přes 800 milionů korun). A důvodem není ani jen to, že britská (pop)kultura je mnohem pestřejší a lepší než ta česká.

Hlavním důvodem je, že Britové v sobě mají zvláštní hrdost až drzost prezentovat sami sebe v duchu „jsme prostě dobří“. Nemusíte znát všechny postavy z našich knih, nemusíte rozpoznat veškeré hudební skladby, které vám pouštíme; no, měli byste tedy poznat Mr. Beana, královnu a Jamese Bonda. Ale hlavně nás prostě berte jako frajery, kteří na to mají. Nemusíme se za nic stydět. Popkulturu děláme tak dobře, že ji klidně můžeme používat jako oficiální vývoz i národní značku. Není to pouhý oddech, ale výraz našich identit, vzkazují světu Britové.

A přesně v tom je odlišnost od situace u nás. Aby případné zahájení olympiády v Praze mohlo vypadat slušně, museli bychom sáhnout hluboko do minulosti a výsledkem by byla jen oficiózní nuda. (Jistěže Smetana a Dvořák skládali krásnou hudbu, ale nudný by byl akt jejich volby.)

Kdybychom však chtěli vzít naši popkulturu a udělat z ní mix, dopadlo by to trapně. Možná dáte dohromady jednu dvě solidnější kapely, které se pomalinku blíží světové a britské úrovni (třeba už rozpadlou Lucii), ale pořád zůstanete v závěsu za globální špičkou. Zatímco Britové si můžou dovolit prezentovat svoji popkulturu jak vážně, tak s lehkým utahováním si ze sebe sama, u nás se vlastně za soukromé kulturní choutky a radosti spíš stydíme. V skrytu duše tušíme, že to, co se produkuje zde, není tak dobré, abychom se tím mohli chlubit před světovou veřejností.

Zahajovací ceremoniál v Londýně byl tedy jednou z nepříjemných lekcí vkusu malým národům, jako jsme my, i nabubřelým mocnostem, jako je Čína, která se vzmůže jen na dutou pompéznost. Tuto lekci ale samozřejmě můžeme brát i pozitivně – jako důkaz, že se lze vyhnout tomu, aby něco tak ušlechtile patetického jako olympiáda mohlo mít zábavný a svěží úvod.