Barbara z NDR má proti komu bojovat

S blížící se přehlídkou Das Filmfest, která proběhne od 17. do 21. října zároveň v Praze a Brně, stojí za to upozornit dopředu aspoň na jeden film - mj. proto, že nebude uveden do distribuce. Psychologické drama Barbara, které soutěžilo na letošním festivalu v Berlíně, patří k výstavním kouskům nového německého realismu.

„Danke, nechci,“ říkáte si, protože jako většina normálních lidí vyznáváte hitchcockovské pravidlo, že „film má být jako kousek dortu“ - zkrátka něco nevšedního. A že se do kina nechodíte koukat sami na sebe.

Přiznám se, že taky nemám nijak v oblibě psychologická nebo sociální dramata; mám pocit, že nemusejí nést větší informaci než dobře udělaná televizní reportáž nebo novinový článek. A když někdo dělá realistické hrané filmy nenápaditě, škodí vážným tématům i kinematografii. Ale pokud na vás hraný film dovede přenést nikoli jen dojem „toto se skutečně stalo“, ale umožní vám onu událost pochopit lépe, než dokáže „pouze informativní“ reportáž, nebo dokonce i emocionálně zabarvená žurnalistika, pak dává vše smysl a nic proti nemůže říct ani sir Alfred.

Ostatně většinu fiktivních filmů, ba i těch nejvíce fantasmagorických, oceňujeme nejvíc, když nám něčím přece jen začnou připadat blízké, syrové, hmatatelné - a to nejenom v duchu módních 3D formátů. Pocit, že filmy jsou stále realističtější a že realismus stále více proniká i do žánrové zábavy, potvrzují takové nedávné hity jako série comicsových filmů s Batmanem, agenti Jason Bourne či James Bond. V podstatě by se daly psát celé dějiny žánrů podle toho, jak se přikláněly pomalu od pólu fantazie k pólu všední reality; stačí se podívat na vývoj westernů a hororů.

Ale zpět k Barbaře. Jak praví distribuční popiska: „Nejnovější snímek známého německého filmaře Christiana Petzolda (u nás pochopitelně neznámého, pozn. KF) se ohlíží zpět do období těsně před pádem Berlínské zdi v létě roku 1989. Mladá lékařka Barbara (spíš žena středního věku, pozn. KF) si podala žádost o vycestování. Za trest je ale přesunuta do provinční nemocnice. Zatímco Barbařin milenec ze západního Německa připravuje její útěk přes Baltské moře, ona svědomitě pracuje na dětské chirurgii. Její nový šéf André vypadá, že spolupracuje se Stasi. Proč tedy kryje její aktivity v souvislosti s mladou uprchlicí Stellou? Nasadili ho na ni, nebo je do ní zamilovaný? Barbara přestává mít nad situací kontrolu: nad sebou, nad svými plány, nad svým milostným životem. A den jejího útěku se blíží…“

Při čtení člověka spíš napadne „Ježiš, to bude melodrama“. Koukne na trailer a říká: „Šmarjá, to zas bude televizák jak Doktor z Hor“ - ten je tedy rakouský, ale co. Jenomže výsledná podoba se dost liší. Síla Petzoldova filmu netkví v zápletce, ale ve vyprávění. Málokdy vidíte film, kde je dávkováno za sebou tolik drobných informací v několika plánech – něco se sdělí přímo, něco bokem, něco je potřeba pochopit z kontextu. Barbara například od první chvíle ví, že na ni onen jinak sympatický doktor Andre byl nasazen. Což ovšem my jako diváci netušíme.

https://www.youtube.com/watch?v=q_Pn9zwhJtI

I to, že má Barbara milence venku a že chce utéct, se dozvíme až poměrně pozdě. Příprava celé akce útěku také není zřejmá. Důvody, proč Barbara nemůže odejít, se nabalují postupně. V každé scéně se myslí na to, co se lehce sdělilo předtím, ale zároveň se uvažuje o jeden dva kroky dopředu. V této eleganci vůbec nevadí, že obrazová estetika skutečně připomíná spíš lepší televizní snímek. Vlastně až doteď mě nikdy nenapadlo, že jistý druh minimalismu může splývat s „televizní omezeností“ a ničemu to nevadí.

Je jasné, že neexistuje žádný „nejčistší realismus“, jakýsi dokonale průhledný způsob zobrazování - a že i realismů je mnoho druhů a všechny jsou nějak konvenční a kódované. Je realističtější ve svém emocionálním působení vlastně dost stylizovaný film Životy těch druhých, nebo zdánlivě méně stylizovaný rumunský snímek 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny – což jsou dva asi nejslavnější filmy z posledních let, které reflektují minulé režimy? Co vlastně činí 4 měsíce méně stylizovanými? Častěji pohyblivá roztřesená kamera, nebo naopak statičtější, méně velké výřezy obrazu (obojí se tu hojně a kontrastně používá) - zatímco Životy těch druhých mají více velkých celků komponovaných do hloubky a s jasně rozlišitelnými barevnými vzorci? Chápeme jako realističtější filmy, kde vidíme více, nebo méně? Je realističtější temnota, která postavy pohlcuje (4 měsíce), nebo temnota, z níž postavy vystupují (Životy těch druhých)?

A čemu by vlastně měl vadit „televizní realismus“ Barbary, kde vlastně nic neruší a nemáme být mírně dezorientováni a omezeni jako u 4 týdnů? Nebo nemusíme obdivovat hezké kompozice jako u Životů těch druhých a můžeme se plně soustředit na tok vyprávění? Modus reprezentace u Barbary je podle mě třetí, doplňkovou nebo „středovou“ možností a nezaslouží si být snižován.

Petzoldovi může někdo říci i to, že má rád náhlé velké a překvapivé zvraty na konci (k nimž se beztak schyluje), ale že by jeho dílům slušelo, kdyby vydržely být uměřené po celou dobu. Opakuje se to u jeho snímků Strašidla, Yella i Yerichow, které bylo možné v Česku při různých příležitostech vidět. Ale je to opravdu chyba? Není ovšem možné přijmout velké zvraty právě proto, že jsou důkladně připravovány a vyrůstají z obyčejných věcí?

Výtkou podobnému stylu, jaký používá Petzold, může být také to, že se natolik intenzivně snaží vše řešit na úrovni práce s herci, až se veškerý výsledný dojem ohledně hodnoty filmu týká toho, jak je udělán. Tedy „herci hrají skvěle“ a „film je výborně vyprávěn“ - ale najednou se zbytečným stává samo téma, poselství a reflexe. Opravdu nám Barbara říká něco zvláštního a nového o režimu v NDR? K čemu je v roce 2012 film, jenž dokonale zachycuje pocity ponížení hrdé ženy, která se rozhodne být morálně pevná a čestná na všech úrovních? Máme se k ní upínat jako ke světici? Cítit se naopak hůř, že v dnešní době je mnohem obtížnější zachovat se tak jednoznačně morálně? Je v pořádku upínat se ke vzorům, které dnes nemůžeme napodobit či následovat?

Barbara, onen v rámci záměrně omezených a skromných možností skvěle natočený a zahraný snímek o vážných věcech, ve mně nakonec mnohem spíše budila otázky ohledně toho, jaké filmy má dnes smysl dělat - a zda by o dnešním životě bylo tak snadné najít/vymyslet si podobně vyhrocený případ. Mohli bychom takové dílo automaticky kladně oceňovat? V tomto ohledu a přes mnohem větší kultivovanost, než jakou má česká kinematografie, zůstávají Němci v podobně neřešitelné situaci jako my.

Ať už dovedeme naše úvahy o míře svobody „tehdy a nyní“ kamkoli, přes veškeré dnešní technické možnosti sledování pořád máme možnost svobodného pohybu. Obviňovat „ty, co nám vládnou“, že nemáme šanci uniknout, vyzní vždy paranoidně a hloupě.

Napadá mě momentálně jediný film, který si vytyčil, že zobrazí démonicky reálné zlo a nepůsobí přitom přehnaně: Nepohodlný od Fernanda Meirellese vyprávějící o zločinném chování farmaceutického průmyslu. Toto dílo účinkuje jako thriller, výpověď o světě i estetický počin. Rozhodně ale nepůsobí uměřeně. To se zase daří sociálním snímkům, které se nesnaží o velká dramata a pointy, ani nám neumožňují cítit se spolu s hrdiny morálně dobře a být na ně hrdí - tak jako jsme na hrdinku psychologického dramatu Barbaru.