Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Dotace na filmy - nekonečná debata

Článkem Nepochopení principů dotací na kinematografii jsem se dotknul jen povrchu problémů, zda a jak má smysl přispívat českým filmařům na natáčení. Přesto, nebo právě proto to vyvolalo příliv reakcí. Dají se z nich odfiltrovat čistě nenávistná, sobecká vrstva zosobněná výkřiky „do mé peněženky mi nesahej, zloději“ i lehce sektářská vrstva vyznávající mantru „snížení daní je lékem na všechny problémy světa“ a pořád přece jen zbývá něco, co obohacuje debatu. Aby totiž bylo jasno: nejsem žádný urputný zastánce dotací. Osobně mi z debaty nad dotacemi neplynou žádné osobní výhody. Jako filmový recenzent bych spíš ocenil, kdybych nemusel psát o tolika blbých českých filmech, protože mi to kazí karmu a dělá pověst škarohlída. Doufám, že tímto textem ukážu, že jde o mnohem komplexnější problém, kde se dají názory rozehrát na všechny strany.

Můj první vstup byl jen lehce účetnický, málo vysvětloval pohnutky, proč vůbec dotace obhajovat, a nevznášel moc výhled do budoucnosti. Zkusím to aspoň lehce napravit, byť s vědomím, že debata může být prakticky nekonečná. A zároveň beru v potaz, že se bavíme trochu zbytečně, protože velké nebezpečí filmařům nehrozí a prezidentské veto bude pravděpodobně přehlasováno.

Nikoli napodobování okolí, ale zachování konkurence schopnosti

Česká republika v současnosti není konkurence schopná v oblasti kinematografie v porovnání s ostatními evropskými státy. Ty přispívají na kinematografii ze státního rozpočtu, výnosů loterií, symbolicky nízkého odvodu z ceny lístků v kinech, nebo z podílu reklam vysílaných komerčními televizemi, které vysílají filmy. V Česku nejsou ani zavedeny daňové pobídky pro zahraniční (převážně hollywoodské) produkce. Momentálně nemají čeští filmaři (ani zdejší společnosti zajišťující natáčení hollywoodských produkcí) NIC. Za zákona přitom ve Fondu pro rozvoj kinematografie peníze být mají. Samo o sobě už jde o právní problém.

Debata na téma, zda je nutné se opičit po všech a zdali to v zahraničí vůbec dělají dobře, je dosti nepraktická (i když i k tomu později můžeme zabrousit). Fakticky se děje hlavně to, že se zde nenatáčí nové bondovky, Letopisy Narnie apod. jako v minulých letech. Máme tu vybudovanou infrastrukturu a potenciál lidí i míst k natáčení leží ladem. Filmy v tomto ohledu opravdu nejsou žádné hobby (jak často hloupě zaznívá) – je to normální průmysl.

Že se pobídky nemusejí vyplácet „doma“, dává smysl – domácím filmařům se něco odpustí, ale někomu jinému ve stejném státě ty peníze budou chybět. To ale platí v přísném smyslu jen v uzavřeném systému. Platí to v případě otevřené globální ekonomiky, kde si producenti z jednoho státu můžou vybrat, kde budou točit a tam peníze utratí a dostanou něco zpátky (cca 20 %)? Je opravdu spočítáno a dokázáno, že České republice ekonomicky neprospívá, pokud zde hollywoodští filmaři utratí 100 milionů a 20 milionů je jim „odpuštěno“? Je lepší, když sem nepřijedou žádní a místo třeba tří stomilionových filmů ročně se zde nenatočí nic? Není to jednoduše tak, že bez zavedení pobídek nakonec ČR tratí v porovnání s jinými státy? Rád ocením od diskutérů lekci z ekonomie, protože nerozumím tomu, proč odmítat peníze. Minimálně v tomto bodě je pro mě problém zcela otevřený a nemám na něj žádný silný názor.

Koho poškodí jedna koruna

Čeští filmaři každopádně žádné daňové pobídky dostávat nebudou, v tom není třeba mít strach ze znevýhodňování ostatních druhů podnikání, řemesel či umění. Peníze jdou (měly by jít) v podobě 1 koruny z ceny lístku (stojí dnes kolem 150 korun) a pak se počítá s penězi z reklam komerčních televizí.

Tvrzení odpůrců, že krást majitelům kin korunu z cen lístků vede k tomu, že pak nejsou schopni dobře podnikat, je přinejmenším zvláštní. Představa, že jedna koruna ze 150 korun (či více) dělá majitelům kin problémy, působí úsměvně. Nehledě na to, že hlavní zisk mají multiplexy všude na světě hlavně z prodeje popcornu, Coly a cukrovinek. Kde a jak vzniká kinům kvůli jedné koruně škoda, opravdu těžko říct. Ročně se prodá kolem 11 milionů lístků a těch 11 milionů korun ze všech kin v republice odvedených do Fondu asi těžko může někoho bolet.

Stejně tak mluvit o bránění rozvoji komerčním stanicím je komplikované – opravdu existuje nějaká hodnota v jejich rozvoji? Je nějak žádoucí, nebo naplnitelná? Doba velkých televizí s dnešním rozvojem internetu skončila. Peníze, které se v televizích točí, jsou beztak uměle nafouknuté, jako vše, co se týká reklamního průmyslu, a těžko se tu bavit o reálných hodnotách. Komerční televize mají dvě cesty – buď budou zvyšovat cenu reklamy a tím víc vybírat od zadavatelů, kteří pak zvýšenou cenu reklamy promítnou do zvýšené ceny zboží (což postihne zákazníky, kteří v důsledku mohou „doplácet“ na kinematografii, byť ne přímo). Anebo to prostě televize dělat nebudou, sníží si vlastní standard či ambice a nějak se s tím srovnají. Potřebujeme více drahých reality show nebo televizních seriálů? Pokud o ně přijdeme ve prospěch filmů, které nechtějí být jen absolutním průplachem mozku, berme to jako všeobecnou kultivaci zdejšího prostředí.

Měli by se uskromnit filmaři?

Pochopitelně, tutéž skromnost bychom ale mohli doporučit i filmařům – netočte drahé filmy, dělejte věci levnější, snažte se být hlavně invenční. Klidně zrušme celý systém dotací, neohlížejme se na okolní svět, a oni si filmaři nakonec z pudu sebezáchovy nějaké zdroje najdou. Technologie jsou dnes přece už levné a filmy můžou natáčet i malé štáby. Opět, něco na tom je.

Opačný pohled ale prozradí spíš dvě negativní tendence: zaprvé, čím jsou technologie dostupnější a filmy levnější, tím více vzniká neumětelského odpadu. Tento trend vám potvrdí jakýkoli „posudkář“ jakéhokoli filmového festivalu, který se snaží dělat aspoň trochu koukatelný program. V současnosti nečelíme záplavě kreativity dříve utlačovaných umělců, kteří neměli přístup k velkým zdrojům, ale spíše útoku filmových grafomanů.

Druhou tendencí, kterou můžeme pozorovat u filmařů, již z nějakého důvodu nemají přístup k dotacím, je, že točí filmy prolezlé otevřenou či skrytou reklamou na různé produkty, což zásadně ovlivňuje stavbu děje, úroveň humoru a tak dále. Zaplatit se zvládne samo od sebe (tj, bez product placementu) porno, velmi laciné horory a exploatační filmy. Takhle z velké části funguje japonská kinematografie, kde jedni a titíž tvůrci za rok natočí klidně dva tři filmy, jedno soft-porno, jeden horor a jeden osobnější umělecký film. Někteří tvůrci tyto žánry postupně, s narůstajícími zkušenostmi, dokážou propojovat, výhodu ale mají v bohatosti japonské popkultury. V Česku je něco takového nemožné, zde se uchytí pouze exploatační filmy, jaké dělá Tomáš Magnusek, čili rasistické škváry typu Bastardi.

Udělat dobrý film za málo peněz je poměrně náročné a téměř to nejde bez spoluúčasti veřejnoprávní televize, čili vždycky nakonec dojde na nějakou formu dotace. Předpokládat, že se budou nacházet osvícení mesiáši umění, tedy bohatí soukromí podnikatelé, kteří vědomě a nenávratně utopí peníze do uměleckých filmů, nelze. Znovu je třeba opakovat tato čísla: i snímek se zcela průměrnými náklady 25–30 milionů potřebuje za plně tržních podmínek (tj. bez dotací) minimálně půlmilionovou návštěvnost. S dotacemi a koprodukcí s televizí klesá požadavek třeba na polovinu. Je možné říct, že film je méně dobrý, pokud na něj přijde „jen“ 400 tisíc a je tudíž prodělečný, než kdyby na něj přišlo 500 tisíc?

Úspěšnost podle počasí

Víme, že návštěvnost filmů není ovlivněna jeho jakkoli obtížně definovatelnou kvalitou (tento text není o estetických kritériích), ale nejčastěji dvěma faktory: tím, jaké jiné filmy se momentálně hrají v kinech (jakmile jsou si v jednom týdnu, měsíci nebo i kvartálu dva filmy výrazněji podobné, jeden na tom tratí) a potom: počasím.

Stačí, aby bylo slunečno, nebo naopak pršelo a do kin se nechodí celkově, s jednotlivým titulem to nemá nic společného. První víkend v kinech ale určuje zájem kinařů a ti další týden stejný snímek nenasadí v takovém množství kopií. Čili výroky typu, že dobrý film se zaplatí, nebo kvalitu filmu určuje zájem lidí, jsou dost mimo. Mnohé úspěchy i neúspěchy jsou téměř nevysvětlitelné, a hranice mezi úspěšností či neúspěšností je někdy velmi tenká.

Levnému snímku stačí mnohem menší návštěvnost, bez dotací ale navždy můžeme přijít o pohádky či jakékoli historické filmy. Na něčem se zkrátka šetřit nedá. Někomu sice můžou klidně stačit dobře udělané a bohatě zafinancované zahraniční filmy a může mít oprávněný pocit, že čeští filmaři ve svým pohledech do minulosti neposkytují hlubokou společenskou reflexi, ale spíše dělají kýče, v lecčems hrozí i nebezpečí státní/režimní propagandy (i když tuto obavu lze vcelku s klidem opomenout, protože tu nevládne žádný jeden režim, ale spíš více či méně absurdní chaos.)

Zapomíná se na dokumenty, restaurování a festivaly

Při tom všem se ale často zapomíná na to, že dotovanými projekty bývají hodně dokumenty, restaurování starých filmů a částečný provoz filmových festivalů. Kdo jiný než Češi bude natáčet dokumenty o tom, jak se žije nebo žilo v Česku – tato „služba“ nejde ničím nahradit. Celovečerní, mnoho měsíců či let vytvářené dokumenty nejsou porovnatelné s televizními povrchními zprávami. Pokud by všechny dokumenty sponzorovaly jen televize, a neexistovala tu žádná další instance v podobě Fondu (kde se čtou a schvalují scénáře), může vznikat na dokumentaristy jednostranný tlak.

S restaurováním starých filmů se to má podobně jako s freskami. Nelze zakládat kvůli každému filmu zvlášť spolek za záchranu jedinečného díla. O stavu kopií musí existovat nějaká centrální evidence (archiv) a výběr, co a jak restaurovat, má být výsledkem dlouhodobé diskuse odborníků, kteří o sobě navzájem vědí. Bez toho můžou nastat nevyčíslitelné kulturní ztráty. (Omlouvám se, pokud to někomu přijde patetické).

A konečně i festivaly (všichni rádi nadávají na rozhazovačné Karlovy Vary, prosím, potlačte to v sobě; ČEZ není Fond pro rozvoj, o němž je celý text) – kdokoli může tvrdit, že nechce koukat na to, co dělají čeští filmaři a že mu ke kultivaci stačí zahraniční filmy. Dobrá, ale kde je chcete vidět komfortně na plátně a s českými titulky, když ne na domácích festivalech? Kolik lidí začne jen tak jezdit za filmy na zahraniční festivaly? Pokud většinu návštěvníků festivalů tvoří studenti, kteří nemají velké příjmy, nelze situaci řešit zvýšením vstupného. Zvýšíte vstupné, domněle tím „ozdravíte ekonomiku“, ale fakticky nebudou diváci. Pokud zmizí festivaly, bude kulturní prostor v Česku velmi ochuzený a uchytí se tu zase jen ty nejblbější věci. (Možná by se na to dal i definovat nějaký ekonomický zákon…)

Jde o princip, nebo částku?

Tuto cenu celkového kulturního ochuzení (která, jak vidno, zdaleka nesouvisí jen s natáčením nových celovečerních hraných českých filmů) ale mnoho lidí s klidem „obětuje“, když se jim „nebude sahat do peněženek“. Mají prý jiné zájmy, sami si umějí rozhodovat, do čeho budou investovat. Na svůj postoj mají nárok, ostatně, nic pro něj ani nemusejí dělat. Zkusili si ale někdy spočítat kolik peněz to tak za podporu české kinematografie může být? 15–20 korun ročně, nebo podobná částka? I kdyby to byl dvojnásobek, není to něco, co dávají jako jedno dýško v hospodě, přestože tržní cena na jídelním lístku byla jiná? Vědí mnozí odpůrci dotací, kolik peněz jde ročně do Národního divadla, Národní galerie, Národního muzea? Nebo že podstatně více peněz než do Fondu pro rozvoj kinematografie dosud šlo do Národního filmového archivu, tedy instituce, která spravuje a restauruje staré filmy? Kolik lidí v republice využívá přímých služeb této instituce? Budeme ale zpochybňovat její účel? Některé statky nejde svěřit do ruky soukromníkům.

V případě dotací se často argumentuje tím, že v USA je většina galerií soukromá. Je to ale sotva poloviční pravda (USA mají spoustu státních institucí, které uchovávají „paměť lidstva“), která opomíjí vedlejší efekt – nesmyslné zbujení trhu s uměním, kdy se vyplácejí často absurdní částky. Dá se namítnout, že věci mají takovou hodnotu, jakou je kdo ochoten zaplatit, ale spíš je to tak, že každá doba má svůj speciální druh či obor plýtvání (viz konec článku).

Rozumím argumentu, že spor se nevede o částku, kterou by nás česká kinematografie stála, ale že se vede spor o samotný princip dotací. Nicméně, handrkování se o pár korun skutečně považuju za malichernost a spíše příznak lakoty, než cokoli konstruktivního. Platíme zdravotní a sociální pojištění, platíme daně na armádu, policii, parlament – se všemi těmito institucemi můžeme být mnohem nespokojenější a přesto na ně platíme víc. Z mého pohledu tedy nakonec nejde o princip, ale o částku. Tento postoj může být chápán i tak, že nezodpovědným, iracionálním umělcům, kteří natahují prosebnou ruku, jen hodíme pár drobných, a bude klid. Ano, v globálním měřítku jde o pár drobných a nejsou navíc ze státního rozpočtu.

Jde o kritéria a současnost

Ale skutečná debata pro mě začíná až tehdy, kdy se ptáme, jaká jsou kritéria pro udílení? Které filmy si zaslouží dotace více a které méně? Vstupujeme najednou na půdu, kde nefunguje ekonomické uvažování, a proto od něj „kupecky“ založení lidé dávají ruce pryč a hovoří o elitářství, snobismu, „radě moudrých“ a podobně. Ale přitom teprve tehdy to začíná být nějak zajímavé, teprve tehdy se z debaty o kultuře stává něco kulturního a přestává to být účetnictví.

Říct pouze „zrušme dotace a oni si filmaři najdou cestičku“ nebo „snižme daně a bude dost prostředků“ není nic, co řeší momentální konkrétní situace. Od skutečné politiky jako umění konsensu utíkáme k ideologii a konstrukci ideální budoucnosti.

Posledních pár dní jsem strávil podobnými debatami s různými zastánci liberálního (neoliberálního či libertariánského) pohledu na svět, kde jsou dotace na kulturu jen střípkem v celkovém světonázoru či špatnou součástkou v globální ekonomice. Ne, že by mi některé nápady nepřišly podnětné (ostatně, jinak bych nepsal tento článek), měl jsem ale celou dobu pocit, že debata ulítává kamsi do oblačných představ. Stejně jako nikdy nikde nebyl a nebude komunismus, nikdy nikde nebyl a nebude systém založený na čistém liberalismu. Zaplétat se do podobných hovorů znamená mluvit o ideálním uspořádání společnosti (ať už zaváděním nebo odstraňováním norem), ale z horizontu mizí dnešek.

Není nic upachtěného myslet na to, jak řešit dnešní problémy, i když stav světa není dokonalý a není jasný recept na to, jak ho zlepšit.

Nabíhají otázky: Dá se udržovat nějaký stav donekonečna, jen aby nastal základní společenský smír, kdy umělci a intelektuálové nebudou křičet o barbarství, případně zůstane na domácí půdě určitá míra zaměstnanosti ve filmovém průmyslu? Má cenu udržovat kinematografii pořád jako nejvýstavnější a „nejdůležitější umění“, jako to hlásal Lenin, ale věří a chová se podle toho dnes hlavně Amerika? Nebere na sebe kinematografie postupně novou podobu – budeme stále chodit do kina na dvouhodinové příběhy, nebo se naše pozornost rozplyne mezi miliony krátkých klipů na YouTube a nebudeme časem všichni natáčet a navzájem si promítat filmy a žít v globální reality show bez konce a bez příběhu? Pakliže ano, nebudou už potřeba žádné dotace, nebo naopak se budeme všichni dotovat navzájem.

Systematické plýtvání energií a prostředky

Těmito úvahami ovšem zase jen odbíháme. Už třeba jen proto, že kinematografie za poslední dvě dekády v Česku nebyla nejdůležitější umění a nedá se mluvit o velké podpoře. Veškerý můj původní příspěvek k tématu dotací měl být „podívejte se, jaké jsou reálné ceny filmů a jaká je reálná návštěvnost, uvědomte si, že některé věci nemají tržní podobu, a berte to tak, že ani s dotacemi jako společnost nic moc netratíme“.

Teď bych měl ale doříct ještě to, na čem stojí moje přesvědčení. Neberte ho vědecky, ale spíše intuitivně.

Francouzský myslitel George Bataille vcelku působivě ve svých knihách ukazoval „odvrácenou, mystickou stranu ekonomie“, kterou mnozí nechtějí vidět. Každá společnost v dějinách a v různých částech světa provádí symbolické rituály, v nichž se plýtvá přebytky. Přebytkem můžeme myslet nejen překypění sexuální energie, ale i finančními prostředky. Můžeme si stokrát racionalizovat, že nakládáme s našimi prostředky účelně a jak bychom to měli dělat co nejefektivněji, prakticky ale nakonec děláme spíš opak. To, co (v sobě) nahromadíme, pak vyplýtváme nebo zničíme, jde o nekonečný cyklus. Snažíme se to sice různě krotit a dávat tmu vznešený nádech, například v podobě náboženství, ale nakonec i to neustále bojuje s problémem náboženské extáze nebo přílišné zdobnosti chrámů, které jaksi nezapadají do obrazu pokorné a uměřené duchovnosti. Jednou z praktik transgrese, onoho jinak zakázaného překračování rozumných hranic, je z velké částí i umění – a to jak jeho tvoření, tak zážitky z něj.

V dnešní době, kdy existuje obrovské množství příležitostí, jak plýtvat energií, kterou v sobě jinak nedovedeme udržet, se umění zdá být tou nejméně nebezpečnou a destruktivní silou. Ostatně, jeho skandálnost neustále klesá. V době postupné sekularizace převzalo umění funkci náboženství, mnoha nevěřícím lidem slouží jako jeho náhražka. Nyní už ale přestává mít takovou sílu, málokdy přináší i takový pocit vzájemnosti – mnohem spíše ji lidé pociťují třeba na fotbalových stadionech, kdy se náhle cítí být „jedním tělem a duší“.

Mohutnící trend totálního individualismu spěje nejen k tomu, že mnozí lidé nechtějí platit na církve a nechtějí platit na umění. Všechno je pro ně jen hobby a partikulární zájem, zaměnitelné zboží, nikoli životní potřeba. Jakými praktikami ale nakonec chtějí vyplýtvat svou energii? Tady opravdu nejde jen o peníze.

Nehájím umění ze vznešených pohnutek. Nechci ani říkat, co je dobré umění – v každé recenzi si spíš kladu tu otázku znova. Až budou předkladatelé zákona o podpoře kinematografie mluvit s poslanci, ať tuto diskusi vedou klidně i velmi detailně a „technicky“.

Tady ale už dodávám jen neutrální postřeh, že dnešní doba se vyznačuje tím, jak ono dobrovolné plýtvání energií a prostředky začíná mnoho lidí cíleně hledat jinde než v náboženství a umění a oslabuje se v nich vědomí, že si toto plýtvání můžeme dovolit. Svou cestu sebeuspokojení, ale i sebedestrukce si chtějí vybírat sami. Až někteří z nich překonají fázi, kdy si myslí, že „pouze rozumně investují“, bude debata s nimi podstatně přínosnější.

Najdeme jistě i příklad liberálů, kteří mají umění rádi, jen si chtějí vybírat to, u nějž zažívají transgresi. Předpokladem pro to, proč si zrovna film zasluhuje podporu, zůstává ale jednoduchá statistika, že je nejdražším uměním, které má zároveň největší dosah. Naše doba stále je primárně kinematografická - největší plýtvání zobrazuje v akčních a  jiných spektáklech. Zatím není vůbec v dohlednu, že by to mělo přestat.

Když se srovnáme s „mystickou“ stránkou ekonomie, tj. nutností plýtvání, můžeme se pak dále svobodně a bez zášti bavit o tom, jak to už konkrétně dělat co nejefektivněji. Pravidla u symbolických rituálů nemizí, naopak se vždy nesmírně cizelují.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].