Farmář hledá ženu a televize svoje dno?

„Ať si říká kdo chce, co chce, Farmár hľadá ženu je nejzábavnější pořad, na který se dá momentálně dívat v televizi.“ Jeden z posledních komentářů pod jedním z dostupných videí na internetové stránce dotyčné reality show vyjadřuje odvážný názor.

To uživatelé Československé filmové databáze zaujímají ze statistického hlediska velmi odlišný postoj – jde o odpad. Nic pokleslejšího a úchylnějšího snad dosud ve zdejších krajích neběželo. Existuje sice i česká verze, ale ta zdaleka není tak ujetá, jako slovenská. Její třetí sezóna pak překonává veškeré hranice a prakticky už tu máme „Borata naživo“. Je možné, že se brzo dočkáme hromadné petice, aby byl pořad stažen z vysílání, protože uráží slovenský národ a vytváří o něm v zahraničí zavádějící obrázek.

Na Farmára jsem narazil náhodou před pár týdny a od té doby se nemůžu dočkat nového dílu. Nejde jen o čirou fascinaci tím, jaké typy lidí žijí v 21. století na této planetě, ani jednoduše tím, jak se něco takového vůbec podaří dát dohromady – i když představy, jak asi musely vypadat castingy, skýtají hodně meta-zábavy (např.: „Dáme si pravidlo, že na žádné farmě nesmí vzniknout pár, kde by oba partneři měli všechny přední zuby“, nebo „Účastníci by měli mít věčně ožralé kamarády, kteří se vyjadřují už nikoli pomocí slov, ale jen samohlásek a citoslovců.“).

https://www.youtube.com/watch?v=4cE5nXydpME
Sledování reality show beru ale taky jako podnět k zamyšlení nad tím, jak se mění zaměření televizní zábavy a dovolím si přitom být zcela neutrální a neupadat na apokalyptičnosti – což je nejčastější nešvar lidí, kteří píšou o médiích.

Druhým zlozvykem v českém prostředí je začít jakékoli pojednání o reality show s tím, „že už to všechno dávno udělal Miloš Forman v Konkursu z roku 1963“.

Reality show ale mají mnoho subžánrů a také jistý historický vývoj. Bez zabíhání do detailů je můžeme dělit zhruba následovně:

1) Talentové soutěže, kde se ze začátku bavíme netalentovaností většiny adeptů a potom máme držet palce těm, kteří by chtěli uspět v showbyznysu, i když ho nikdy nepromění, ale budou jen loutkami.

2) Reality show typu „vila“, kam se nacpou lidé na první pohled nějak dokonalejší než průměr obyvatelstva – ať už jsou fyzicky krásnější, instantně sympatičtí nebo předem slavní. Cílem je sestavit dohromady kombinaci charakterových typů, které jsou navzájem konfliktní.

3) Profesní reality show „ze zákulisí“ – nejoblíbenější jsou kuchařské, ale třeba i policejní, kdy vidíme, jak vznikají pokrmy, (ne)fungují restaurace, nebo se vyšetřují různé kriminální případy. Existují i kombinace profesní a talentové soutěže.

4) „Bitva o přežití“ (survival) – Na ostrov nebo kamkoli jinam (třeba do uměle vytvořené post-apokalyptické scenérie) vysadíme obyčejné lidi jako trosečníky, aby se o sebe postarali sami. Nemusí být dokonalí ani slavní, podstatné jsou extrémní podmínky, které mají daleko k nudě ve vile.

5) Vylepšovací reality show – uklidíme vám v bytě, vytuníme vám káru, motorku, účes nebo šatník, naučíme vás jíst tak, abyste zhubnuli nebo přibrali, vychováme vaše nezvedené děti apod.

6) „Sociologicko-srovnávací reality show“ - v českém kontextu např. Výměna manželek a Prostřeno, kde se v reálném prostředí setkávají členové rodin s různým sociálním zázemím a zvyklostmi.

Nečiním si nárok na úplný výčet subžánrů, jistě by se našlo i něco dalšího, např. „seriály“ ze života celebrit typu Ozzyho Osbournea či Hulka Hogana můžeme chápat jako křížence mezi „vilou“, „profesní reality show“ a „sociologicko-srovnávací show“.

Ve všech těchto případech se ale pracuje s tím, že buď za nablýskaným povrchem máme odhalit nedokonalost („celebrity jsou stejné, ne-li horší jako my, obyčejní lidé“), nebo sledujeme cestu za dokonalostí či alespoň zlepšením. Vždy je tu ale odkaz k jakémusi lepšímu světu, který přesahuje každodenní upachtěnost, a právě na tomto kontrastu stojí napětí těchto pořadů.

Farmář hledá ženu pak představuje opravdovou novinku. Vychází sice z modelu „několik děvčat usiluje o milionáře“, ale pohádkovou realitu nahrazuje přízemností, doslova jde o pád ze zámku do hnoje.

Ženy a dívky, které usilují o farmáře, nejsou typicky krásné, ani nechtějí být extra slavné. A dotyční farmáři nejsou žádnými vysněnými ideály, ale spíše zoufalci, které nikdo nechce.

Dostáváme se skutečně do nové fáze, kdy už nikdo nepředstírá, že být v televizi = být nějak lepší.

Jistě, už proti Big Brotherovi a spol. se brojilo v tom duchu, že účinkující jsou hlavně načinčaná lůza. Ale to je právě ono – pořád jsou vyšlechtění, byť jen povrchově, a pořád se pohybují v luxusu. Výsledkem „vilových“ reality show pak bylo hlavně unikátní zjištění, že zábavou se může stát sledování nudy. Nuda se stává hlavním modem existence člověka postmoderní doby a lidé se na to ještě dobrovolně koukají v televizi. Jde o formu prázdnoty, která se zavíjí sama do sebe, nekonečně se zrcadlí, ale nic nesděluje, protože nic neobsahuje.

Zdá se, že na tento problém přišli televizní producenti už před pár lety a vynalezli nový formát. V něm se žádný účinkující ani nesnaží předstírat, že by byl nějak lepší, nebo dokonce i „normální“, ale v podstatě je hrdý na svůj status. V USA momentálně dvojznačným způsobem přitahuje i odpuzuje reality show Here Comes Honey Boo Boo o pětileté holčičce z amerického zapadákova, kterou její monstrózně obézní matka nutí k účasti v dětských soutěžích krásy.

Přesto, že Honey Boo Boo je zatím vrcholem prezentace vidláctví, pořád je v ní něco pozitivního – i lidé, kteří se nacházejí na nižší příčce společenského žebříčku, mohou být šťastní, spokojit se s málem a netrápit se mindráky, jež mají často lidé, kteří usilují o to udržet se trochu výš. Jsem tlustá, a co? Nemáme moc peněz, ale zase sbíráme slevové kupóny, s tím se dá vyžít.

Slovenská verze Farmár hľadá ženu (3. série) ale podle mě jde mnohem dál. Zaprvé, nenajdete tu skoro nikoho, o kom by se dalo říct, že by se sebou byl spokojený, ale ani nikoho, kdo by se chtěl změnit, když už je nespokojený.

Namísto toho si muži rozmazleně, umanutě, psychopaticky či všelijak jinak trvají na tom zůstat na svém, nikdy nevyjít z ulity a jen si dočasně užívat, že o ně usilují tři ženy. Ale ani to není všechno – v pořadu v podstatě nikdo nemá jakékoli zábrany a ani se nesnaží působit lépe. Muži i ženy dávají najevo svou hloupost, ignoranci, nezájem, popudlivost, lenost a tak dále. Nikdo není schopen projevit trochu nadhledu, nebýt vztahovačný a ublížený, nikdo se neupejpá okatě intrikovat, pohrdat ostatními, měnit názory jako korouhvička ve větru.

Zdá se, že třetí řada Farmár hledá ženu definitivně nalezla způsob, jak udělat skutečně lokální reality show. Zatímco víceméně všechny ostatní pořady vypadají jako uměle importované (hůře než svátky typu Valentýn nebo Halloween) a do zdejší reality nezapadají, Farmár naopak rozvíjí zahraniční koncept do netušených dimenzí.

Plně si uvědomuju, že jde v zásadě o hyenistickou a exploatační podívanou, která dalece přesahuje to, „co už dávno ukázal Miloš Forman“ (akorát spíš v Láskách jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko). Je mi jasné, že pofiderní atraktivity je dosaženo tím, že si produkce vybrala největší chudáky, aby nám „těm lepším lidem“ umožnila se pohoršovat či se posmívat. Irituje mě snaha všechno ukazovat dvakrát, aby se délka jednotlivých dílů natáhla o více minut. Nechápu, proč neexistuje možnost pustit si verzi, kde nejsou vypípána sprostá slova. Ale doceňuju naopak vklad komentátora, který z příliš drsné, až nesnesitelné reality dělá najednou stravitelnější, komičtější příběh.

Právě ustavičná (!) přítomnost komentátora, který popisuje aktéry jako „modrooký hospodár“ nebo „kyprá Bratislavčanka“ není jen občasně trapnou snahou o humor, ale spíš jakousi omluvou pro diváky „víme, že tohle už je přes čáru“ a také gestem, kdy se náhle protne to nejsyrovější ze života s něčím totálně umělým a manipulativním.

Věřím tomu, že se jednou v televizích přestanou vypípávat sprostá slova, možná se bude ukazovat i kálení a souložení, ale v zásadě už nejde opsat větší oblouk.

Spojení něčeho absolutně bolestivého a pravdivého, až je to absurdní, s něčím laškovným a nebetyčně zlehčujícím. Vhled, hrůza z poznání, i okamžitý odstup a nutnost ironizovat. Neznám jiný pořad, který by takto v kostce symbolizoval celou naši dobu, kterou ale tímto není třeba posuzovat jako „soumrak civilizace, podobný tomu, co se dělo před pádem Říma“.

Tak vážně se brát nemusíme. Spíš si můžeme konečně uvědomit, že dříve jistí lidé v televizi nebyli a ani televize-vrcholný nástroj cynismu si s nimi neví úplně rady.