Sněhulák na horské dráze

Režisér Alfred Hitchcock tvrdil, že dobrý detektivní thriller má být jako jízda na horské dráze: divák /čtenář se má se zatajeným dechem každou vteřinu bát a zároveň těšit na to, co přijde. A norský spisovatel Jo Nesbø ve své knize Sněhulák naplňuje tento požadavek téměř dokonale. Vždycky když nastane pocit, že se chvíli pojede po rovince nebo se už úlevně doklouže do cíle, přijde znenadání ostrý přemet. Nesbův světově nejúspěšnější román potvrdil svou pozici bestselleru i u nás. Vyšel v říjnu na Velký knižní čtvrtek a stále se drží na vrcholu prodejního žebříčku.

Sněhulák je v pořadí sedmou knihou volné devítidílné série s komisařem Harry Holem, k němuž spisovatel podle vlastních slov našel inspiraci v americké drsné škole. Vytáhlý blonďák v kožené bundě a martenskách poslouchající rock není zrovna vzorný policista a spořádaný občan, ovšem má – jak jinak - srdce na správném místě. V jeho povaze se sváří dobro s destrukcí i nihilismem. A právě tahle blízká a dráždivá kombinace mu vynesla mezi čtenáři velkou popularitu (ale na druhé straně i odmítání pro přílišnou slabost a antihrdinství).

Hole je skvělý a neúnavný detektiv, který sází na svou intuici, ale také samotář, který se neumí srovnat s autoritami ani předpisy. Je si osudově souzen s krásnou ženou, která ovšem nemůže vystát jeho posedlosti: alkohol a nutkavé pátrání po vrazích, zejména těch sériových, které podle nadřízených vidí v bezpečném Norsku příliš často. Tentokrát se však Harry Hole nemýlí. Nový případ zmizení postupně odhalí, že již dlouho kdosi unáší a zabíjí vdané ženy s dětmi. Vždy s prvním sněhem a vždy poblíž stojí sněhulák.

Nesbø doma debutoval v roce 1997.  Na mezinárodní scénu ho v půli minulé dekády vynesla nová vlna severské krimi literatury, jejímž symbolem se tehdy stala slavná trilogie MiléniumStiega Larssona. Dodnes nemine snad měsíc, aby nebyl ohlašován „nový král skandinávské detektivky“, a sám Nesbø je občas pasován přímo na nástupce zemřelého Larssona.

Z hlediska nakladatelů, kteří chtějí nejdéle udržet zájem o severské autory, je tenhle hype pochopitelný; ale jinak jde o srovnávání nesrovnatelného. Nesbø je totiž jedním z nejznámějších zástupců vlny, do které jakoby vůbec nepatřil. Nechce na pozadí detektivního příběhu zkoumat a kritizovat společnost, jak je pro severskou krimi už od 70. let typické. Natož aby chtěl vytvořit angažovaný společenský román, kterými Larssonovy knihy de facto jsou. Norský spisovatel chce „jen“ psát detektivky, což se mu daří skvěle.

Vše je nakonec podřízeno tomu, aby měl příběh správný tah a napětí. 

Minimálně po řemeslné stránce mu přitom předpoklady pro „vyšší literaturu“ nescházejí. Umí vystavět postavy a dodat jim psychologickou věrohodnost, má pozorovací talent, s nímž dokáže vykreslit norské reálie i povahu. Nabízí společenské postřehy, dokáže vytvořit hutnou atmosféru, pracuje s výstižnými detaily a symboly. Předehru a kontrapunkt dramatických chvil často hledá v přírodě a například ve Sněhulákovi je paralelou s Harryho životem hledání bytové plísně, která člověka užírá zevnitř. Ale to vše je nakonec podřízeno tomu, aby měl příběh správný tah a napětí. Jakoby Nesbø dělal v zásadě totéž, co kdysi jako ligový fotbalista a poté zpěvák rockové kapely: snaží se být  maximálně efektivní i maximálně efektní, aby zaujmul co nejširší publikum.

Přitom je ovšem zvláštní, nakolik je vlastně všední. Stejně jako Nesbø nenítypický představitel severské detektivky, liší se nakonec také od americké tradice, jež mu byla inspirací. Komisař Hole je spíše nešťastný romantik s příliš mnoha problémy než chandlerovský melancholik, který s odstupem zhlíží na lidskou existencí uvězněnou v nelítostném systému moci a peněz. Podobně  jako v drsné škole, i v Nesbøvých románech jsou bohatí lidé většinou chladně povýšení, celebrity nafoukané a šéfové maskují slovy o odpovědnosti k veřejnosti hlavně své ambice a strach o kariéru. Nicméně všechno je tu zároveň tak nějak normální; každodenní. Tedy až na vrahy: počet jejich činů se v jednotlivých dílech liší, ale důvody svého konání i metody provedení mají takřka vždy velmi promyšlené.

A Nesbø nás o tom velmi rád informuje, přičemž většinou nešetří krví ani jinými tekutinami. Spisovatel v rozhovorech neskrývá, že ho násilí odmala fascinuje. A právě anatomie zla patří - spolu s falešnými návnadami na čtenáře a hlavním hrdinou - k trademarkům holeovské série. Pokud se Nesbøvo psaní blíží filmovým obrazům, pak hlavně ve chvílích, kdy je na scéně vrah nebo jeho oběti. Závěr Sněhuláka na jedné z dominant Osla jakoby přímo vypadl z akčního snímku. Není divu, že adaptaci knihy chystá režisér Martin Scorsese (a možná se v roli inspektora Holea objeví „jeho“ herec Leonardo DiCaprio).

Ani norský bestsellerista přitom není zcela bezchybný detektivkář. Už s rostoucím počtem dílů je pro něj čím dál těžší, aby se neopakoval a dostál dobovému požadavku na sofistikované proplétání několika linií. Někdy tak spisovatel ve Sněhulákovi rafinovanou hru nedotáhne či překombinuje, načrtne postavu příliš schematicky, některé zápletky pouze nadhodí a pak nechá vyšumět. Občas jsou už Holeova vnuknutí a dějové zvraty moc okázalé - a jazyk až příliš chtěný.

Ale čtenáři to Nesbovi rádi odpustí, nebo si toho při nutkavém obracení stran ani nevšimnou. A znovu si koupí lístek na horskou dráhu, nad níž lákavě blikají dvě slova ležící v základu jeho knih: vražda a láska.