Jak vypadá správný multi-kulti realismus?

Krátký dodatek ke krátkému sloupku o seriálu Sanitka 2 scenáristy Ivana Hubače a režiséra Filipa Renče vyvolal velkou vlnu negativních reakcí vyjadřujících hrubé nepochopení obou textů. Příčinou může být jak ironická zkratkovitost obou článků, tak samo téma „naší malé české xenofobie, kterou si potřebujeme hýčkat“. V prvním případě se týkala Romů zobrazovaných jako „bytostí se zločineckými geny“, které chápou spravedlnost pouze v podobě jiného, rituálně krvavého násilí, a v druhém případě pak obrazu muslima jako náboženského fanatika, s nímž se nelze rozumně domluvit a jenž je kvůli své víře schopný okamžitě vraždit.

Cílem tohoto, přece jen delšího článku je zaprvé přesněji vysvětlit můj výchozí postoj, tedy popsat, kdy se co stává zavádějícím (rasistickým) stereotypem, zadruhé doplnit několik slabých, nedořečených míst, jejichž problematičnosti jsem si vědom, a zatřetí trochu lépe načrtnout nějaký pozitivní program, který nemá nic společného s cenzurou, ale ani se nekloní k naivně pozitivní multikulturní agitce.

Když je pouze jeden, zastupuje všechny

Jádrem obou původních sloupků (Renčova logika a Renčova logika 2: Divoký muslim) byla jednoduchá, snad i nekontroverzní myšlenka, Že v momentálně nejdražším televizním seriálu, jenž je uváděný na veřejnoprávní televizi v hlavním vysílacím čase v pátek večer a v němž je Praha, potažmo celé Česko líčeno jako téměř dokonale kulturně homogenní země, se jakékoli zjevení jiné kultury, národa a etnika automaticky stává čímsi exemplárním. Jinými slovy, jakýkoli příslušník kterékoli menšiny účinkuje jako zástupce „všech ostatních“ jemu podobných, ztělesnění průměru a normy.

Sanitka 2 je pouze melodrama, které se tváří jako realistický příběh.

Nejde tedy o slabší, modelové, zástupné případy v duchu „takové situace se běžně dějí a i takoví lidé existují“, protože právě v tomto seriálu se tyto věci běžně nedějí a není tu více zástupců nějaké skupiny, kteří by se od sebe lišili. Nejde ani o žánrovou nadsázku a fikční licenci v duchu „vždyť je to přece jako thrillery o islámských teroristech“, protože Sanitka 2 je pouze melodrama, které se tváří jako realistický příběh, a ony scény svým tónem do zbylého děje nezapadají. Pokaždé jde vyloženě o vpád „nebezpečné absolutní jinakosti“ do jinak známého a bezpečného prostoru vyprávění, kde všechny ostatní postavy jsou plnohodnotné lidské bytosti.

Romové ani muslimové zde na rozdíl ode všech bílých Čechů nemají žádné osobní příběhy ani vztahy s jinými postavami, neprocházejí více díly, nevyvíjejí se, není jim poskytnutý dokonce ani žádný čas na exponování jejich existence - zkrátka se jen náhle, zničehonic zjeví uprostřed divoce pitomé „telenovely“ a provedou zavedeným, emočně již beztak rozjitřeným hrdinům cosi hrozivého, co se úplně vymyká chápání morálky v „našem“ civilizačním okruhu. Pak stejně náhle zmizí jako zažehnaná hrozba či noční můra a už se nikdy nevrátí.

I ten nejposlednější psychopat, pokud je bílý Čech, zde dostane šanci vysvětlit své trauma a zoufalou situaci, která ho dohnala k odsouzeníhodným činům, a vlastně působí spíš jako chudák, který potřebuje pomoc. Přišel o ženu, vyhodili ho z práce, má papíry na hlavu, však to znáte…

Pro srovnání - pokud by seriál Sanitka 2 přistupoval se stejnou mírou stereotypizace a generalizace k postavám bílých Čechů, museli by v něm všichni nosit ponožky v sandálech, nepadnoucí oblečení z vietnamských stánků, v jedné ruce mít igelitku ze supermarketu, v druhé pivo a jejich přítomnost by na obrazovce musela doprovázet buď hudba Michala Davida, Kabátu, Evy a Vaška, nebo dokonce národní hymna. (Zdroj ilustrace:

www.shooty.sk

) 

Teprve pak by se dalo říct, že by byla reprezentace všech stejně férová, případně stejně „výstižná“ a „pravdivá“, jako jsou Renčovy zpomalené záběry na hořící oheň, před ním klečí dva mladí cikáni, které jejich vajda bičuje gumovou hadicí. Či ona neskutečná sekvence s vražedně útočícím muslimem v samém centru Prahy, který bodá doktora dlouhým nožem, jejž vytáhne zpod hábitu, za to, že mu sáhne na manželku prodělávající potrat, do čehož tři (!) minuty v kuse hraje strašně nahlas jakási automaticky generovaná „arabská“ hudba. Takto významově zarámované figury nemají šanci být chápány jako individuality, ale vždy jen jako zástupci velké skupiny, kterou už nechceme dále poznávat, protože se spolehlivě bojíme pouhých několika znaků.

Scéna č. 1 (od 21. minuty)
Scéna č. 2 (od 11. minuty)

Nejprve estetika a vkus, pak ideologie

Lze pochybovat o estetickém cítění i základní soudnosti kohokoli, komu dotyčné scény přijdou přiměřené, a nikoli vrcholně trapné. Jestli je někdo kvůli ilustraci svých - jakkoli třeba racionálně zdůvodňovaných - předsudků spokojen s tak špatně natočenými scénami, a považuje je dokonce za odvážné porušení zbytečné politické korektnosti, ocitáme se na poli, kde nevkus vítězí díky okázalé ignoranci. Cit, který si budujeme při posuzování věrohodnosti nebo emociální působivosti fiktivních scén, se potom dá uplatnit i v širší společenské a politické debatě. I v ní je potřeba velmi jemné rozlišování.

Je ale těžké diskutovat s lidmi, kterým dotyčné scény připadají, že v sobě mají nejen vysokou míru výchozí pravděpodobnosti („mohlo by se to stát“), že svým provedením působí přesvědčivě („mohlo by to vypadat a znít asi takhle“) a že vyvolávají hlubší emoce. Především u tohoto třetího bodu lze přitom tápat, co by mělo být tím pozitivním stvrzením.

Opravdu cítíte pocit zadostiučinění, že mladí romští zloději byli krvavě potrestáni svým předákem a dojmete se vzpomínkou na slepou hrdinku, která kvůli ztrátě mobilu spadla z mostu? Opravdu vás zasáhne, že starý pobodaný doktor Jandera umírá, zatímco pro něj přijíždí v další sanitce jeho syn? Nebo vám jenom stačí, že bylo ukázáno, že Romové kradou a muslim na potkání vraždí?

Musíte pak k tomu mít ony scény (nebo celý seriál)? Zajímá vás vůbec, JAK vypadají? Jde vám o samo dílo, nebo vám jen slouží jako nástroj k utvrzení se ve svém pohledu na svět, bez ohledu na jeho další kvality či nekvality? Potřebujete, aby ve vás přímo svým provedením vyvolávalo nějaké emoce, nebo si je umíte vytvořit zcela nezávisle sami - na základě pouhé zmínky, že byly natočeny scény o něčem, co už instinktivně nenávidíte? Jak oprávněné pak může být vaše schvalování podobných děl, když je ani pořádně nesledujete? Jak můžete reagovat na kritické ohlasy, které se zabývají právě tím, jak jsou tato díla udělána, když vy se tímto „jak“ vůbec nezabýváte? 

Vytvoření slabého oponenta 

V případě reakcí na oba články o Sanitce 2 se prokázala jedna zajímavá věc, že lidé, kteří se vyžívají ve strachu či odporu k Romům či muslimům, si potřebují pro zahájení diskuse (v níž ovšem ve skutečnosti o diskusi nejde) vytvořit uměle co nejslabšího oponenta, protože zvítězit lze jen nad „zcela naivním pseudo-humanistickým intelektuálem, jenž nemá s Romy a muslimy žádné osobní zkušenosti a nic o nich neví“.

Je to vlastně vrchol absurdity. Zkuste v roce 2013, kdy máme díky internetu víceméně všichni volný přístup k informacím a kdy můžeme svobodně cestovat, najít někoho, kdo se živí prací s informacemi v médiích, cestuje a je v kontaktu s kolegy, kteří dělají totéž, jenž by mohl být nepoznamenám znalostmi a zkušenostmi s Romy nebo muslimy.

Rasista, xenofob a šovinista se neumí utkat s nikým jiným než „intošem ze slonovinové věže“, který netuší, jak se vyvíjí situace v různých, kulturně velmi odlišných muslimských zemích, jaký status mají muslimští imigranti v různých západních zemích, nezachytil nic o vzrůstajících protiromských náladách v Česku a nikdy nepřemýšlel o jejich příčinách.

Pro přesvědčené xenofoby, šovinisty a rasisty, kteří si občas říkají „vlastenci“ a občas „realisté“, se jeví nepředstavitelné, že by někdo mohl mít přehled o různých podobách islámské kultury, vnitřně nesouhlasit s mnoha jejími hodnotami, se znepokojením sledovat, jaké vzniká sociální napětí v zemích s narůstajícími komunitami muslimských imigrantů, a přesto nebýt spokojený s tím, že česká veřejnoprávní televize natáčí za peníze koncesionářů seriál s uboze stereotypními démonizujícími obrazy.

Jak těžké musí být připustit si, že oponent není slepý, ale naopak chce vidět mnohem více, než mu Sanitka 2 nabízí. Ono „mnohem více“ ale znamená zároveň komplexněji; znamená i rozlišovat, co má smysl ukazovat, a co ne. Pro Čechy opravdu nejsou podstatnou menšinou arabští (či jiní) muslimové. 

Statisticky bezvýznamná skupina jako hrozba

Dokud seriál není schopný zahrnout do svého horizontu žádné Vietnamce, Ukrajince, Rusy či anglicky mluvící cizince, kteří v Česku žijí v mnohem větším počtu, proč pak do něj - pokud má jít o dílo postavené na modelových příkladech, jak se ohánějí tvůrci i popletení obhájci - cpát jinou, statisticky bezvýznamnou skupinu?

Chvála od českých rasistů a xenofobů, že tvůrci Sanitky 2 naopak jaksi prozíravě předjímají, co nám, ubohým Čechům, v budoucnosti hrozí, je už dokonalá komedie. 

Proč se seriál vyhýbá ukázat to, co je mnohem podstatnější, a zabývá se vysoce nepravděpodobnou hrozbou?  Nejspíš proto, že tvůrci nejsou schopni svým stylem pojmout nic, co je „jiné“, jinak než jako hrozbu. Zalidnit dílo různobarevnými postavami, což můžeme chápat v doslovném i přeneseném slova smyslu, je totiž mnohem těžší a vyžaduje to opět - větší citlivost a smysl pro míru.

Obhájci inkriminované scény s útokem fanatického muslima na ošetřujícího lékaře se neustále nesmyslně odvolávají na to, že podobné případy se ve světě stávají. Na to se dá kontrovat nejenom tím, že se stávají zřídka, protože ona konvence nedotknutelnosti muslimské ženy mužským lékařem není absolutní.

Především jde o zvrácenou logiku toho typu, že v USA vás policisté při překročení rychlosti klidně vytáhnou z auta, dají vám želízka, a pokud se budete cukat, tak vás zmlátí obušky do bezvědomí. Takové případy zbytečné policejní brutality sice v USA najdeme (hlavně proto, že dopravní policisté zde mají jiné pravomoci), ale v Česku je taková věc téměř nemyslitelná. A pokud by se náhodou stala, byl by z ní celonárodní skandál, a rozhodně by nemohla sloužit jako modelový příklad běžného dne ve službě, tak jako se nám Sanitka 2 snaží prezentovat běžnou hektičnost dne pražského záchranáře.
Mimochodem, kdyby hrozba „islámské invaze“ byla globálně reálná, tak by nás ona více než jeden a půl miliarda muslimů už dávno zválcovala.

Je však potřeba opakovat co nejdůrazněji, že jde nejspíš o vedlejší efekt snahy o maximálně nahuštěné drama, a ne o cílený rasismus tvůrců - což nicméně není omluva pro hloupost podobných scén. Chvála od českých rasistů a xenofobů, že tvůrci Sanitky 2 naopak jaksi prozíravě předjímají, co nám, ubohým Čechům, v budoucnosti hrozí, je už dokonalá komedie. Vydávat exces, omyl, neuvědomělost a neumětelství (viz např. akcent onoho seriálového muslima) za jakési proroctví vyžaduje víc než velkou dávku fantazie.

Všichni čeští burani

Až potud jsem považoval za potřebné předchozí sloupky hájit, rozvíjet už řečené a občas hůře pochopené. Nyní je na místě také dodat něco ke slabinám textu. S pasáží o tom, že „žádná západní televize by podobné scény nevysílala a jde o důkaz, že v Česku jsme zkrátka větší burani“, jsem spíše nedostřelil než přestřelil.

Cílem nebylo říct, že Česko je země, v níž žijí pouze burani, což by nedávalo smysl ani logicky, pokud se vůči buranství ozve aspoň někdo - a díky za pozitivní ohlasy nejen arabistů, sociálních pracovníků a dalších. 

Jistá forma přezíravosti však musí být součástí zdejších schvalovacích procesů, které jsou ve všech veřejnoprávních televizích standardem. Jestli se v něčem pokročilejší západní země liší, pak v tom, že si odpovědné osoby v různých institucích více kladou otázku, zda se konkrétní produkty či mediální výstupy nemohou zbytečně dotýkat něčího cítění, zda nejde o urážky a šíření stereotypů.

Samozřejmě, vše má své meze, například v satiře je celkem pochopitelně dovoleno hodně, protože nadsázka je zjevná, zatímco v dramatech je povoleno méně, protože máme větší sklony chápat je realisticky. Stejně tak mnohé standardy platící ve veřejnoprávních médiích neplatí v komerčních, a situace se bude lišit též v Evropě a USA. Jistě pak není potřeba snášet příklady, v kolika amerických béčkových seriálech dnes narážíme na mnoho, jen o něco důmyslněji ukrytých rasistických stereotypů (namířených především proti Latinoameričanům a Asiatům). 

Na povrchu svatouškovské země mohou pod povrchem ukrývat něco velmi prohnilého, a někde naopak lidově zakořeněný rasismus nenese velké násilí. 

„Západní kultura“ rozhodně neznamená automaticky větší kultivovanost nebo pokrokovost. Navíc, každá země má svůj specifický rasismus (někoho vůči někomu jinému, a také více či méně vzájemný) - a snaha o vnější kultivaci médií (toho co a hlavně jak můžou nebo nemůžou ukazovat) vůbec nevypovídá nic o tom, jak celkově silný rasismus v nějaké zemi panuje, a jak moc silný dopad sociálních rozdílů nebo útlak zakoušejí různé menšiny. Na povrchu svatouškovské země mohou pod povrchem ukrývat něco velmi prohnilého, a někde naopak lidově zakořeněný rasismus nenese velké násilí. Právě tato složitost a nejednoznačnost by nás měla vést k mnohem větší obezřetnosti vůči našemu vlastnímu, v Česku etablovanému rasismu, šovinismu a xenofobii, které pokládáme za samozřejmé.

Debaty o těchto jevech se pak často vyhrotí i tvrzením, že si oněch „údajně hrozných rasistických scén, o nichž hystericky píšou pseudo-humanističtí intelektuálové, většina normálních diváků vůbec nevšimne“. No, bodejť by si všimla, když jim to připadá normální. Ale jakmile to porovnáme s jinými zeměmi a racionálními argumenty, komu určitá zobrazení škodí nebo křivdí a jak znesnadňují vzájemnou komunikaci a řešení reálných problémů, pak už se nám to tak normální jevit nemusí.

Poslední falešná opozice

Zřejmě největší chyba, která panuje při sporech o to, zda nějaká díla (případně i zprávy) obsahují zjednodušující rasistické významy, je dělení stran sporu na pouhé dva tábory. V této falešně vystavěné opozici pak obvykle proti sobě stojí jen „naivní multikulturalismus, jenž byl už usvědčen z historického omylu“, a „tvrdě realistické vidění světa, jenž je jen neprávem obviňované z rasismu nebo dokonce fašismu, ačkoli projevuje hlavně pud sebezáchovy“.

Problém je, že stran může být mnohem víc. Je také zvláštní, jak silnou hanbu někdo cítí za svůj rasismus či fašismus a snaží se najít libovolný způsob, jak vyvrátit, že rasistou či fašistou není, namísto toho , aby se k němu hrdě přihlásil.

Každopádně, není třeba být přesvědčený o tom, že velmi odlišné kultury mohou žít zcela bezproblémově vedle sebe, že se budou jen navzájem pozitivně ovlivňovat a obrušovat své ostré hrany, aby člověku bylo hloupé a žinantní dívat se na filmy a seriály, které zhoršují ono jakékoli potenciální soužití, jemuž se beztak v důsledku globalizace nevyhneme.

A námitka, že v islámských zemích existuje mnoho agresivně propagandistických děl proti židovsko-křesťanské kultuře i dekadentním západním bezvěrcům, nás těžko může podnítit oplácet stejnou mincí.

Vystavět nějaký přesný estetický manifest multikulturalismu kvůli tomu však není třeba. Nemá cenu umění omezovat, jak to činil třeba socialistický realismus. Už dávno přece máme po ruce jednoduché rady, které tvůrcům pomáhají dělat dobré umění, aniž bychom se cítili být omezeni kánonem nebo cenzurou.

Právě seriály dnes dovedou nahradit či alespoň navázat na románové popisy života.

Ty rady zní zhruba takto: Přemýšlejte o každém prvku, každé postavě, prostředí, rekvizitě, a situaci. Dokážete ji naplnit životem, zasadit do širšího kontextu, propojit s ostatními prvky díla? Není zrovna tento prvek téma, které by pro vás bylo osobně důležité? Co o dané věci víte? Nevyznáte se v určitém prostředí? Není váš cíl odhalit osobní příběhy těch, které v díle představujete? Pokud ne, netočte o tom nebo o nich. Až tak je to snadné.

A pokud si na tyto otázky odpovíte kladně a necháte se jimi vést s touhou po poznání, nemůžete natočit ani kýč. Pomůže vám ale spíš to, pokud se nebudete příliš soustředit na jednotlivce, nýbrž na jisté neosobní mechanismy, které ho utvářejí. Cílem umění není ukázat každého jen jako citovou lidskou bytost, protože to je poněkud banální. Podstatnější je, jak se podřizujeme vnějším vlivům. Umění nám umožní vidět věci do hloubky, očima a v kůži někoho jiného, a zároveň i z nadhledu.

V případě, že by snad chtěl někdo tvrdit, že k tak náročným úkolům seriály nebyly stvořeny, stačí pokrčit rameny, že trochu zaspal dobu. Právě seriály dnes dovedou nahradit či alespoň navázat na románové popisy života. To, že je zatím ČT neumí dělat, neznamená, že se o to nemáme pokoušet.