Něžné vlny nové normalizační kultury

Z 41letého režiséra Jiřího Vejdělka se stala instituce na výrobu filmů, které musí mířit k nejvyšším metám návštěvnosti. Po snímcích Ženy v pokušení a Muži v naději byl pasován dokonce na jakéhosi zachránce českých kin a celé národní kinematografie. Pokud prý nebudou vznikat podobná díla, můžou to zabalit jak kinaři závislí na prodeji lístků, tak filmaři závislí na grantech. Fakta jsou taková, že ani dvacet podobných českých titulů ročně by při odvodu jedné koruny z prodaného lístku do státního fondu neufinancovalo náklady byť jediný další, průměrně drahý hraný film, vzniklo by z toho jen pár dokumentů.

Černobílé vidění světa nám vnucuje, že existují pouze dvě kategorie filmů: ty úspěšné-divácké a ty neúspěšné-umělecké, přičemž kritici prý chválí jen ty druhé. Složitější pravda je taková, že existuje mnoho druhů úspěchu: v poměru cena/náklady (kdy levným filmům často stačí poměrně málo diváků), v krátkodobém a dlouhodobém měřítku (některé filmy se splácejí roky, ale mohou se stát evergreeny později), i v tom, co v nás nějaké dílo zanechá a jak silně a dlouho v nás rezonuje.

Vše se to relativizuje i tím, že údajná zakořeněná nenávist zdejších recenzentů k českým hitům nijak nevylučuje, že titíž lidé píší pozitivní texty o zahraničních filmech, které jsou podle libovolného kritéria mnohonásobně úspěšnější než cokoli, co vzniklo v tuzemsku. Jak to tedy odpovídá oné údajné averzi „intelektuálských krasoduchů“ k masovému úspěchu jiných? Není v tom třeba ani hledat sebemrskačství a slepý obdiv k cizímu – opět jde jen o složitější situaci, kdy recenzent hledá to nejlepší z nejlepšího ve všemožných kategoriích filmů.

Jiří Vejdělek se každopádně stal obětí nutnosti být úspěšný v řádu minimálně půl milionu domácích diváků. Mou soukromou teorií je, že v Česku za současných podmínek v podstatě není možné natočit neblbý a nepodbízivý film, na nějž by přišlo více než 200 až 400 tisíc lidí; horní hranici zatím určuje komedie Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka.

Čeká nás Prasosmutnění

O břímě mířit k milionové metě, jež tvůrce musí kastrovat v jakémkoli netradičním rozletu, vypovídá i nedávná zpráva, že Jiří Vejdělek se svým producentem Tomášem Hoffmanem chystají volné pokračování hrabalovsko-menzelovských Postřižin pod názvem Krasosmutnění. Těžko lze očekávat, že výsledkem bude něco jiného než záplava poetické hladivosti, jež bude mít stejnou autenticitu jako šlehačka ve spreji z diskontu. Jak už podotkli velmi nekorektní vtipálkové na Facebooku, mohlo by se to celé spíš jmenovat Prasosmutnění: Pivo a kozy. Už vidíme ty plakáty a upoutávky…

Ledacos k tomu, jak si Jiří Vejdělek představuje poetičnost, napoví i jeho nejnovější počin Něžné vlny, který se odehrává „pouze“ v 80. letech minulého století, jež si přece jenom můžeme pamatovat lépe než období první republiky. Dobu Hrabalova dětství, která byla v kolektivní paměti asi už nevratně idealizována a téměř nikdo z této epochy netouží vidět nepřikrášlované příběhy.

Ve Vejdělkových filmech ženy a dívky nemají žádný vnitřní život, vlastní ženský nebo holčičí svět, nemají vlastně ani volbu.

Něžné vlny, jež lákají na secesně stylizovaný plakát potápějící se rusovlasé nymfy, vidělo za první víkend 57 tisíc diváků, což je výrazně méně než Muže v naději (107 tisíc), kde jsme byli lákáni na ordinérně vyvalený výstřih a vyšpulený zadek v rudých šatech. Nicméně pořád máme co do činění s filmem, jenž přesně zasahuje svou cílovou skupinu – tentokrát nostalgiky, kteří minulost vnímají skrze fetišistický vztah k objektům. „Podívej, tuhle teplákovku jsem měl taky a ty dečky na stěně – moje máma to taky nepochopitelně milovala! No jo, takhle to fakt tehdy vypadalo. To byly časy, všechno to cvičení na spartakiádě, pochodování v plynových maskách, týdeníky v kině před filmy, divný účesy…“ 

 Skrumáž těchto objektů ale v Něžných vlnách nevytváří komplexní realitu, spíše zastírá pohled na probíhající děj a jakékoli souvislosti. Jako bychom pořád jen ukazovali prstem „hele, všimni si tohohle“, ale celkově nedávali pozor – protože ono beztak není na co. Stejně jako v příšerně rozplizlém seriálu Vyprávěj! se v Něžných vlnách nikdy nedostaneme od okouzlení nad pouhou rekonstrukcí detailů k ničemu dalšímu, a především se to po nás ani nechce. Něžné vlny samozřejmě nad Vyprávěj dominují výpravou i řemeslnou suverénností a větším množstvím exteriérů, ale princip zůstává stejný.

Propagační kampaň nám snímek líčí jako přelom ve Vejdělkově tvorbě, v němž se nám představuje nikoli coby sexistický srandista, který celý svět vidí coby velkou, věčně třesoucí se králíkárnu, ale jako citlivý a hodný chlapec. Ostatně, příběh má mít jisté poloautobiografické rysy a vypráví o době nevinnosti a pouhého probouzení pudů. Jenomže jakmile se z Vejdělkova vesmíru odstraní ono prasáctví, vyjde najevo, že nemá žádné jiné pojivo.

Poezie na klíček

Vidíme pouhou „poezii na klíček“ tvořenou z povinnosti či jakéhosi sportu. Když se cynik pokouší básnit, prosluní téměř všechny záběry; už jen očekáváme, kdy si postavy přihnou piva, sáhnou do pytlíku s brambůrky a rozsvítí se nad nimi reklamní slogan. Oč víc se zdůrazňují pohledy na scénu skrze nějaký průhled, překážku nebo deformující sklo, o to je zřejmější, že jde o prázdné cvičení ve „filmovosti“, za nímž se neukrývá žádný hlubší prožitek nebo navození pocitů „dětské citlivosti“. Už o pár sekund dřív můžeme odhadnout laciné pointy typu, že když se někdo kouká skrz terárium, tak ho vzápětí shodí na zem.

Vejdělek si nenechá utéct jedinou příležitost, aby nedostatek děje uměle špikoval tím, co kritik Andrej Stankovič označoval už před mnoha lety za jeden z hlavních nešvarů českých filmů – „akčnostmi“. Když někdo může o něco zakopnout, zakopne, když se může praštit do hlavy o lampu, stane se - a nejlépe dvakrát.

Nejsou to delší vyplývající a návazné akce, není na tom nic bombastického nebo dech beroucího, nejsou to překvapivé gagy ani trefné pointy, které musely přijít, protože si o to postavy koledovaly. Jsou to právě jen náhražkovité „akčnosti“, aby se něco dělo.

Chvílemi se sice scenárista a režisér vybičuje k čemusi, co by mohl být magický realismus (zrzavé holce vběhne bílá myška pod sukni a ven vyleze taky rezavá). Ale je to tak ojedinělý úkaz, že nemůže navodit celkově nadsazenou atmosféru. Vzteklý tatínek štípající neustále sáhy dříví by možná zapadal do nějakého raného filmu Emira Kusturici, ale v Něžných vlnách patří mezi další figurky vycucané z hodně studeného morku.

Snímek zdánlivě působí jako „pěkně natočený“ – ale naplňuje to pouze v technickém smyslu a fakticky je odbytý po stránce dějové logiky, načasování nebo i základní věrohodnosti. Příkladem můžou být zmíněné týdeníky v kině, kde pracuje maminka hlavního hrdiny Vojty. V jednom je zachycen neúspěšný pokus Vojtova tatínka přeplavat kanál La Manche. Nejenom že estetikou příliš neodpovídá své době, ale především nedává smysl.

Proč by někdo nechal nebohého plavce plavat po delší době v bouřlivých vlnách na opačnou stranu (tedy na břeh, odkud vyrážel), když mají dálkoví plavci vždy doprovodné plavidlo, proč by ho někdo na té straně čekal s kamerou a natočil jeho ponížení? A jak by něco tak dehonestujícího mohl někdo schválit jako týdeník pro veřejné promítání – v té době každý neúspěch jednotlivce byl chápán jako selhání národa. Stejné je to se záběry v televizi, kdy Vojta ztratí synchronizaci na spartakiádě. Opět – přesně tyto momenty by pohotová režie hned vypustila a rozhodně neukazovala jednoho nebožáka pořád dokola. Nejde to omluvit nadsázkou nebo stylizací, zde se spoléhá na to, že publikum nemá historickou paměť.

Ženy nemají svůj vlastní svět

Pokud si zachováváme aspoň elementární nároky, pak nejhůře prominutelným postupem, jímž se nás autor pokouší manipulovat, je snaha vykreslit svět tak, že muži jsou křehká a zranitelná stvoření, jimž ženy musí neustále pomáhat, ustupovat jim a mít s nimi trpělivost, ať jsou jacíkoli. Vojtova vyvolená, do níž se zakouká jako malý hošík, je ochotná na něj počkat se svým „poprvé“ asi deset let, promíjí mu veškerou nešikovnost a tumpachovost a odhání ostatní nápadníky. Vojtova maminka zase svatě snáší tatínkovy výbuchy vzteku a přechází zásadní rozdíl, že on je neotesanec vyznávající tělesno, zatímco ona umělecky založená duše.

Kam se podělo dřívější Vejdělkovo přesvědčení z Žen v pokušení a Mužů v naději, že všichni přece zahýbají všem a v tom spočívá žádoucí osvěžení veškerých partnerských vztahů? Buď si v předchozích filmech autor jen „casanoval“ triko, nebo se nyní projevuje jako pokrytec tvořící lživou idylu.

Bez ohledu na to, která varianta se přibližuje více pravdě, nebo jde o různě silné kombinace, cílem obou postupů a všech Vejdělkových filmů, které mají vypovídat o našem libidu, je navozovat dojem, že na světě je to zařízeno tak, aby ženy výhradně plnily mužům jejich touhy. Jejich veškerá identita vychází z toho, že se mužům nabízejí jako objekty pro potěchu oka.

Ve Vejdělkových filmech ženy a dívky nemají žádný vnitřní život, vlastní ženský nebo holčičí svět, nemají vlastně ani volbu – podléhají bez výhrad, ihned a automaticky. Jistě, tímto se Vejdělek nijak nevymyká z tradice jiných českých mlsných děl; navazuje tím třeba na filmy Jiřího Menzela nebo některé scénáře Zdeňka Svěráka. Dělá to ale ještě otevřeněji, bez oné omluvné starosvětské noblesy, která dovede zastřít podstatu věci – a tou je slabá empatie mužských autorů, kteří jednoduše neumí napsat ženskou postavu. Sledovat třeba neustále našpulenou a vlídně pokyvující Táňu Pauhofovou, jak trpně hraje nestárnoucí (tedy víceméně nepřemaskovávanou) maminku, vyvolává spíš smutek nad marněním talentu jedné herečky, která už dávno přesvědčila, že má na víc.

Ideologická operace

Něžné vlny sestávají z řídce slepených klišé okoukaných z jiných porevolučních filmů o minulém režimu – Pelíšky, Pupendo, Báječná léta pod psa. Ale snaží se o ještě větší významovou vyprázdněnost. Autorova snaha „hezky a nepřesně si zavzpomínat“ bez příměsi politiky má zřejmě mnohem příznačnější a perverznější rozměr, než si dovedl představit.

Vrcholná pointa, na niž Jiří Vejdělek láká v propagačních rozhovorech a kterou naťukne hned v úvodu snímku, je, že Vojta se při snaze dostat ke své vyvolené přes zacpanou Národní třídu v listopadu 1989 stane zásadním historickým činitelem sametové revoluce. Pomiňme, že celá sekvence není bůhvíjak dobře natočená i vymyšlená  – žádný dav prostě na výkřik kluka, kterému se rozsypala kytice“ „Nemůžu přece přijít s holýma rukama“, nezačne během vteřiny skandovat „Máme holé ruce“. Je to nevěrohodně blbé stejně jako výše zmiňovaný týdeník. Jsme totiž především svědky zvláštní „ideologické operace“, která se tváří jako neideologická. Vejdělek v rozhovorech tvrdí, že si dovolil být drzý a sametovou revoluci znesvětit „pubertální zadržeností“ - za což prý dostane za uši, ale počítá s tím. Ale protiúder samozřejmě musí mířit odjinud a jinam.

Zaprvé, události listopadu 1989, které vedly ke změně režimu, nemají posvátný status. Naopak se o jejich významu neustále vedou spory, dokonce se etablovala zpochybňující konspirační teorie, že šlo o pouhé divadlo zinscenované StB a KGB.

Hlavním protinázorem k oficiálnímu názoru, že tehdejší dění bylo spontánní a režim, který byl ve špatné kondici, se přese všechno zhroutil velmi nečekaně, je to, že vše bylo připraveno a obyčejní lidé sehráli role užitečných idiotů, kteří pomohli manipulátorům z tajných služeb dostat se k obrovskému majetku při privatizaci a stát se ještě mocnějšími než dřív.

Jiří Vejdělek tedy převedením politické události na soukromou vůbec nejde proti oficiálnímu výkladu, že šlo o spontánní akci obyčejných lidí, kterým se podařilo úspěšně změnit životy k lepšímu. Vejdělek stojí na straně dnešního  establishmentu, ale přitom výklad o změně režimu zbavuje jeho politické síly a vytváří tak novou formu normalizační kultury.

Něžné vlny mají stejnou funkci jako filmy ze 70. let, které nás měly nechat zapomenout na politické trauma a změnu režimu a věnovat se svým soukromým zájmům. Něžné vlny tak nutně musí odmítnout obě strany: jak ti, kteří věří, že listopad 1989 byla spontánní politická akce, tak ti, kteří věří, že šlo o akci řízenou ze zákulisí.

Kýč nemá chtít žádná strana

Pro ty druhé jsou Něžné vlny nikoli zábavně podvratným odhalením „pravdy“, ale další vrstvou lži, kterou o sobě šíří režim, jenž obhajuje sám sebe stylem „dávám vám nekonečné možnosti konzumovat, tak co víc chcete?“. Pokud přistoupíme na tuto rovinu chápání, pak jsme každopádně od normalizační atmosféry moc nepostoupili, jen možnosti konzumerismu se rozšířily. Ve chvíli, kdy míry pochyb po pětadvaceti letech dostoupily vrcholu, přichází dílo, které nás má zase krmit pohádkami, a to ještě idealističtějšími. Minimálně něco takového mohou vmést Vejdělkovi do tváře příznivci konspiračních teorií a označit ho za „prorežimního kolaboranta“.

Pro ty, kteří chápou listopad 1989 především jako událost „politického probuzení“, kdy si národ uvědomil, že se může vzepřít nadiktovanému způsobu chování a myšlení a že nemá cenu nechat se uchlácholit koukáním na normalizační estrády v televizi, se pak Něžné vlny stávají příkladem tragikomické omylnosti jejich autora.

Něžné vlny mají stejnou funkci jako filmy ze 70. let, které nás měly nechat zapomenout na politické trauma a změnu režimu a věnovat se svým soukromým zájmům.

Na touze nadrženého puberťáka dostat se přes ulici zacpanou policisty s obušky není nic podvratného. S velkými dějinami to je mimoběžné a bezvýznamné; možná úsměvné ve výchozím stádiu, když si kluk zoufale pomyslí „a co teď?“. Tohle by klidně mohla být pointa nějakého komiksového stripu, jakmile se však onen přerostlý Justin Bieber začne drát přes kordon, nezbývá než říct: Tímhle „vtipem“ dáváte zapravdu všem, kteří dnešní režim nesnášejí, že 17. listopad je jen kýč.

Pokud se jím do jisté míry staly stále opakované záběry rozsvícených svíček na dlažbě a květiny zastrkávané na štíty policistů, neměly by se z něj stát úmysly všech, kteří pochopili, že vzepřít se má smysl a udělali to s plným vědomím. Na případnou komediální nadsázku, že složitý běh dějin je pouhý omyl a nedorozumění, by bylo třeba podstatně schopnějšího tvůrce, než je Jiří Vejdělek.