Jak do mě narazil David Černý

Když se v sobotu v poledne probudíte v cizím domě a zdají se vám povědomá jeho nástropní světla, nemusí to znamenat, že už jste tam někdy byli. S básníkem Petrem Borkovcem jsme do jeho vily v Černošicích dorazili nad ránem, což není zrovna příhodná doba k tomu, aby člověku hned došlo, že nejde o jen tak ledasjakou vilu, nýbrž dobře známou budovu.

V roce 1902 ji navrhl Jan Kotěra pro dekoratéra Františka Fröhlicha. Svého času tu v obýváku viselo Preislerovo Černé jezero, ale i bez něj má tahle raná architektova práce stále romantické kouzlo. Borkovec tu žije se svou ženou Mariou Cavinou, dcerou italského diplomata, který dům kdysi koupil a jíž básník před lety věnoval půvabnou milostnou sbírku. Mně ale při ranní procházce vymrzlou zahradou napadly jiné jeho verše: „Vyběhl jsem do mrazu,/ vrátil se, hodil tu smrt pod maso,/ rostou z toho šedý houby,/ vypadají jako václavky.“

Do Černošic sem se jel původně podívat na jinou budovu. Činžák kousek od nádraží postavil na konci dvacátých let manželům Marii a Antonínovi Tišnovským architekt František Kaňka. Dole navrhl četnickou stanici a nahoře sluneční lázně v podobě skleněné kupole, pod kterou se dalo lehnout a seshora na sebe pouštět sprchu. Když v pětačtyřicátém taxikáře Tišnovského umlátili pro údajnou kolaboraci, lázním odzvonilo.

Hořejšek je dnes vybydlený včetně kupole. Ale 20. března tu bude spolek spřátelených umělkyň vítat jaro, takže lázně ožijí. V pátek si to tu byly obhlédnout a Lenka Klodová si vyzkoušela, jak bude vypadat, až bude z projektoru pouštět na strop filmy. Třeba pustí i záznam striptýzu, kterým pak v úterý zahájila svou výstavu Showrooms v NoD (tanec najaté vnadné slečny si mimochodem s nadšením fotil i Lenčin někdejší pedagog Kurt Gebauer).

Naproti Černošicím, na druhém břehu Berounky v Lipencích, stojí taky hodně zvláštní stavby. Připomínají trampský slum a taky že jím jsou. Dřevěné sídlišťátko ve svahu nad řekou vzniklo někdy ve třicátých letech, kdy tu k sobě smontovali domky z karosérií autobusů Praga vyřazených Československou poštou. Prý se nejdřív používaly jako provizorní převlékárny v říčních lázních, než tu zůstaly nastálo. Zepředu jejich autobusový původ kvůli přístavbám moc není vidět. Ale zezadu pořád vypadají jako dostavníky z časů, kdy ještě cestování nebylo tak přiblble FUN & RELAX.

Po cestě zpátky jsem na Smíchově před MeetFactory narazil na Davida Černého. Respektive spíš on autem do mě. Jak už je u Davida v poslední době zvykem, byl rozčilený. Na Artyčok.tv totiž viděl reportáž Pavla Sterce o DOXu - a mladšího kolegu kvůli tomu počastoval tituly, jež se tu nesluší opakovat. Tak jsem si to večer taky pustil.

Sterec šéfa DOXu a Davidova kamaráda Leoše Válku na videu obviňuje, že na soukromou galerii dostává moc veřejných peněz, že si všechno řídí sám, že nezaložil umělecký spolek, neplatí vystavující umělce, že veřejně vyzval k volbě Schwarzenberga a nechá se platit Bakalou. Takže to není žádná alternativní a nezávislá galerie, jak Válka tvrdí, ale normální ždímačka na peníze.

V závěru Sterec poděkoval Janu Kellerovi, který ho myšlenkově inspiruje. Kellerovi, který si v rámci svého boje za sociálně spravedlivější svět a za Ukrajinu mimo hranice Evropské unie nechá jako sociálnědemokratický europoslanec od Bruselu platit přes dvě stě tisíc měsíčně.

V pondělí Daniel Herman odhalil na Náměstí míru ve spolupráci se starostkou Prahy 2 Janou Černochovou Poeziomat, který tu umístil Ondřej Kobza. Herman při té příležitosti řekl, že by se Kobzovy projekty mohly „jako pozitivní infekce šířit po zemi“. Já se na tu krásu byl radši podívat už o den dřív, protože jsem nechtěl vidět, jak se Ondřejova „energie zdola“ stává součástí papalášského marketingu.

Když jsem mu druhý den v jeho kavárně Neustadt říkal, jestli mu nevadí, že jsou ho plná média a motá se kolem něj čím dál víc divných lidí, namítl, že jen takhle se o jeho aktivitách dozví co nejširší publikum. Nemyslím, že ulice se tu oživí jen za předpokladu, že se nechá plácat po ramenou od političky, která před Hradem demonstruje, že Islám v ČR nechceme. A od ministra, který vehementně podporoval Reynkovu ReInkarnaci ve Valdštejnské jízdárně - již Ondřej oprávněně považoval za znesvěcení básníkova odkazu. Aby se z něj kvůli sílící popularitě a slábnoucí sebereflexi nestal takový Jakub Kohák veřejného prostoru.

Od úterka mohou squatteři využívat vybydlenou Kliniku na Žižkově. Klíče jim na rok předal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. V týž den večer jsem se stavil za Prokopem Bartoníčkem. Výtvarník a bývalý člen Ztohoven si před měsícem na ledu zpřelámal nohu a smontovali mu ji tak nešťastně, že bude mít ještě měsíc nechodící sádru. Aspoň na dálku tak z domova připravuje svou vlastní kliniku. Sídlit má v jednom z nevyužívaných objektů v centru města; a jestli se mu to podaří dotáhnout, Praha 1 se bude moct chlubit alternativním prostorem, kde by se představovali třeba lidé z nedávno zrušené vysočanské Trafačky. Než sroste noha, smlouva už by měla být podepsaná.

Ve středu slavila narozeniny Veronika Holcová. Ateliér má na Vinohradech v tak fantastickém místě, že z jeho okna vidí přímo na perón Hlavního nádraží; takže se ani nemusí dívat do jízdního řádu, jak jí to jede. Zrovna připravuje výstavu svých autoportrétů do Berlína. A malby jsou to tak nespoutané, že z nich jako vedlejší produkt vznikly i pozoruhodné výjevy na podlaze.

Velkoryse se rozjela Nová galerie na Vinohradech, jejíž název odpovídá realitě: na podzim ji otevřela manželka malíře Martina Mainera Nina Hedwic v labyrintu suterénních a sklepních prostor, kousek od Českého rozhlasu.

Dnes se tu místo kolektivního vyřvávání „Oh vamos Nippon,/ Nippon, Nippon, vamos Nippon“ konají vernisáže nebo komentované prohlídky. Jedna z nich proběhla ve čtvrtek, výstavou Jen obloukem pokřivenou pohádku napravíš tu provázeli Vojta Horálek a Tomáš Roubal. Mě mimoděk zaujala konfrontace podivného historického útvaru s čarodějným obrazem Black Sabbath od Jana Vytisky, který na ten most, či co to je, z povzdálí dohlíží.

Čímž se oslím můstkem dostáváme k výtvarnému vrcholu týdne, jímž bylo čtvrteční předávání ceny Osobnosti roku. Udělují ji odborníci pod patronátem časopisu Art+Antiques a portálu Artalk.cz. Letos vybrali Zbyňka Baladrána, který měl loni spoustu výstav u nás i v cizině.

Mě ale nejvíc potěšila jeho druhá tvář, totiž architektura expozic jiných autorů. Po jeho loňském zpracování výstavy Magie hledání v Domě U Kamenného zvonu už se na tvorbu Josefa Váchala vždycky budu koukat tak trochu Zbyňkovýma očima. Cenu mu v Café Sladkovský, kterému nikdo neřekne jinak než Sladkáč, předal loňský laureát Dominik Lang. Pro klání už tradičně měla podobu černého čtverce, který Lang pojal v naturální čokoládové podobě. Tak dobrou chuť, pokud právě obědváte!

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne vám vedoucí kulturní rubriky Jan H. Vitvar bude nabízet pravidelně