Řekové, proč nenávidíte nás, Němce?

„Další zásadní summit je za námi. Už jsme se před nějakým časem naučili, že v evropské diplomacii existuje jen málo opravdových deadlinů. Včera selhalo jednání o prodloužení pomoci Řecku – či jak to chcete nazývat – ale ministři se znovu setkají v pondělí…“ Tak začíná s nadhledem server Eurointelligence shrnutí situace eura po neúspěšném setkání ministrů financí eurozóny v Bruselu. 

Mezi spoustou technických detailů a interpretací krachu jednání připomíná i vyhraněně protiřeckou atmosféru, kterou vede řada německých médií a tlačí tím spolkovou vládu k nekompromisnímu postoji vůči Řecku. Bulvární Bild, který čte denně kolem deseti milionů Němců a má mezi berlínskými politiky velký vliv, například ve čtvrtek otisknul anketu s Řeky na téma „Proč nenávidíte nás, Němce?“ Dobrou zprávou je, že Řekové nemají problém s Němci – vadí jim politika jen jejich vlády a kancléřky.

Dobře informovaný bruselský server pak shrnuje aktuální europocity vlastními slovy takto: „Oproti předchozím kolapsům evropských jednání pozorujeme jednu novinku: Řekové opravdu tvrdě vyjednávají, opravdu nechtějí přijmout dosavadní podmínky pomoci.“ Je tedy velmi těžké vidět formulaci kompromisu, který by mohli Němci i Řekové svým občanům podat jako vítězství. Začíná to připomínat souboj kdo z koho - zatím žádný stát ve finančních problémech v minulosti nevyjednával tak sebevědomě.

Není to tím, že Řekové mají plán B – pomoc z Ruska, kterou ve středu opět nabídl ministr zahraničí Sergej Lavrov? "Politicky (myšleno před řeckými voliči) by pro Syrizu bylo přijatelnější nechat se vykopnout z eurozóny a vzít nějakou pomoc od Ruska než udělat názorový obrat a přijmout evropský program, který by stejně jako ten minulý nefungoval. Alternativním plánem B by mohla být pomoc z USA, ale není jasné, jestli by Američané něco takového chtěli,“ píší autoři Eurointelligence.

I když jednání v Misku o dalším osudu Ukrajiny podle prvních zpráv skončila dohodou, pořád je ideální chvíle k přečtení článku Waltera Russella Meada na webu American Interest,který rozebírá dlouhodobou strategii Vladimíra Putina. Podle profesora americké zahraniční politiky na Yaleově univerzitě dnes na Západě skoro všichni sdílíme trojí přesvědčení.

Za prvé, že šíření liberálního, tržního, víceméně demokratického a na úctě k právu založeného mezinárodního řádu je historicky nevyhnutelné a nezastavitelné. Za druhé: politická, intelektuální, mediální, úřední a ekonomická elita spravující velké podniky a instituce dnešního světa vesměs ví, co dělá, a je kompetentním správcem světového systému. A konečně: žádná alternativa k současnému mezinárodnímu řádu vlastně neexistuje, dokonce i ti, kdo s ním nesouhlasí, dobře vědí, že liberální a tržní demokracie vždy bude mít právo a moc na své straně.

Vladimír Putin tyto tři předpoklady nesdílí. Na západní systém se dívá zvnějšku, pozoruje jeho slabiny, nadměrné sebevědomí vedoucí k zahraničně-politickým chybám - a využívá jich. Putinova strategie nespoléhá na vlastní sílu, ale na slabost Západu. Snaží se jej dále drolit v naději, že Rusko využije budoucích chyb, katastrof a pádu západního projektu.

Hlavním Putinovým rivalem dnes podle Meada není vzdálená Amerika, ale blízké Německo: „Podle Putinova přesvědčení není dnešní Německo dost moudré na to, aby spravovalo Evropu dobře. Ani není dost silné, aby řídilo Evropu pevnou rukou - a také není dost bohaté na to, aby jednotnou Evropu udrželo jen svým hospodářstvím. A Washington si tyto problémy svého evropského spojence dostatečně neuvědomuje.“

Putinovým cílem je tedy zabránit vzniku silné „německé Evropy“, ke které vývoj kontinentu po skončení studené války směřuje. „Putin dobře rozumí tomu, jak jsou dosavadní výsledky rozšiřování EU za hranice západní Evropy křehké. Evropští byrokraté a němečtí diplomaté zapomínají na odstředivou sílu odlišných kultur a snaží se vybudovat kosmopolitní novou Evropu od Dublinu po Dubrovník, od Švédska po Sicílii.“ Putin sází na to, že tento cíl není tak snadno dosažitelný, jak si Němci myslí - a dnešní pohled do Řecka, Bulharska, na Kypr, do Itálie i do Španělska ho v tom utvrzuje. Předpokládá, že Němci nemají dost peněz a vůle, aby evropský projekt drželi při životě nekonečně dlouho.

Optimističtější náhled na vývoj starého kontinentu najdeme přímo v Německu, konkrétně v hamburské redakci týdeníku Die Zeit. Je teď v módě odepisovat Evropu a zapomínat na jeden z jejích dosud vždy platných zákonů: Co ji nezabije, tedy nerozštěpí, to ji posílí. 

Podle zástupce šéfredaktora týdeníku Die Zeit Bernda Ulricha právě jedno takové posílení Evropy v přímém přenosu sledujeme, jakkoli to tak na první pohled vůbec nevypadá. V minulém vydání Zeitu napsal článek Jemná a silná - a tato dvě adjektiva podle něj vystihují novou Evropu, která se z dnešních krizí na Ukrajině, v Řecku a v arabském světě rodí.

Jak na to přišel? Evropa je prý konečně morální, politickou, akademickou i novinářskou výzvou, a to je dobře. Debatami, které se o ní všude vedou, se posiluje společná identita. Možná je Ulrichův pohled naivní snahou vzepřít se převládajícímu pesimistickému názoru, podle něhož je Evropa stárnoucím, nemocným mužem dějin. Jeho argumenty – rozdělené v článku do několika bodů – nicméně stojí za přečtení (k dispozici v němčině i angličtině). 

Eurozóna sice připomíná provazochodce, který balancuje nad propastí – ale to je podle Ulricha evropským národním sportem. Současné sjednocování vyvolané měnovou krizí neprobíhá podle učebnicových pouček o institucionální integraci kontinentu. Této v mnohém kontraproduktivní představy se EU vzdala a namísto toho do budoucna vykročila podivnou, ale funkční směsicí záchranných mechanismů, bankovních pojistek, tištění peněz, polopravd a pokroucení smluv.

Pokud v řecké krizi nedojde ke karambolu, skončí prý evropský paradox minulých pětadvaceti let, kdy Německo coby nejsilnější země Evropy nemohlo a nechtělo ostatní vést kvůli své historické vině z druhé světové války. Nutnost záchrany eurozóny to změnila a v těžkém vyjednávání zvláště s Řeky se Němci učí kontinent spravovat – jemně, neamericky složitě, prostě evropsky.

Dále Ulrich připomíná, že konflikt s Ruskem je prvním střetnutím od konce koloniálních časů, které jménem Západu táhne především Evropa, nikoli Amerika. V důsledku toho sledujeme jinou strategii charakterizovanou extrémní trpělivostí a důrazem na ekonomické vedení konfliktu. To EU emancipuje od svého hlavního amerického spojence, který je ze svého mezinárodního angažmá unaven. Jestli je Putinovým konečným cílem oslabení a rozštěpení EU, tak zatím podle Ulricha selhává.

„Problémem není Evropa, ale to, jak Evropa vidí samu sebe,“ píše pak přední německý novinář. Žádná z jiných světových mocností nemá takový problém se prezentovat světu a popsat samu sebe. „Když se Evropanů zeptáte na největší ekonomiku světa, polovina odpoví, že USA a druhá polovina, že Čína. Ovšem jedinou správnou odpověď – EU – by skoro nikoho nenapadla. Evropa se necítí být tím, čím je. Chybí jí smysl pro vlastní sílu. Nyní sledujeme opravdu historickou proměnu, kterou už příliš dlouho nepůjde přehlížet," píše Ulrich.

A končí slovy: „Integrace Evropy změnila svou formu a tím se urychlila; vedení EU se změnilo k lepšímu; zápas s Ruskem kontinent sjednocuje a posiluje; spojenectví s USA se vrací do větší rovnováhy; Islám patří k Evropě. Člověk by mohl říct, že Evropa tím vším přichází sama k sobě. Všechny tyto procesy – a to není třeba dobrým Evropanům zdůrazňovat – mohou selhat. Ovšem – a to je třeba zdůraznit - mohou se také podařit.“

Tonyho Blaira hodně Britů a Západoevropanů nemůže vystát, ovšem bývalý britský premiér má pořád co říct, což potvrdil na stránkách deníku Financial Times. V komentáři, který volá po „třetí cestě“ pro Evropu, nabízí cestu z evropské ekonomické krize a ze zablokovaných jednání zástupců eurozóny a nové řecké vlády.

„Řecko je součástí mnohem širšího problému. Aténská vláda má pravdu, když říká, že současná situace v zemi je neudržitelná, nabízí však špatné řešení (tedy odmítání reforem). Nevím, co by se stalo v Británii, kdyby se naše ekonomika náhle smrskla o čtvrtinu tak jako ta řecká, ale obávám se, že bychom zažívali revoluční otřesy,“ píše Blair. „Jediným řešením, které oslabí pravicové i levicové populisty, je, že politický střed opět převezme iniciativu.“

Ono převzetí iniciativy spočívá v ukončení současné politiky škrtů, a naopak ve větších stimulech, investicích do ekonomiky, které by však byly doplněny pokračováním strukturálních reforem. A tato změna by se podle Blaira měla odehrávat v celé Evropě; nemělo by se jednat o izolovanou dohodu s Řeckem. Expremiér tedy nenavrhuje jen jakýsi technicko ekonomický program, ale velkou evropskou debatu o budoucnosti, jež by směřovala k více konkurenceschopné Evropě. „Pokud politický střed nepřevezme iniciativu, lidé budou více následovat extremisty,“ opakuje Blair ještě jednou naléhavě v závěru komentáře. „Řecká krize představuje příležitost, kterou bychom měli využít.“

Teprve potřetí v historii je na Oscara za nejlepší zahraniční film nominovaný snímek z Afriky. Mauretánský příspěvek Timbuktu ukazuje život ve městě na jihu Sahary poté, co nad ním počátkem roku 2012 převzali vládu islamističtí extremisté. Dění z takto nebezpečných koutů světa většinou známe jen z rychlého a základního zpravodajství, těžko si proto umíme představit každodenní život lidí zasažených náhle svévolí a brutálními pravidly džihádistických dobyvatelů.

Timbuktu se snaží tuhle velkou mezeru v našem porozumění světu zaplnit. Kéž by se dostal i k českým divákům. Recenzi si můžete přečíst zde. Mimochodem v traileru je k vidění fotbal, který kluci na okraje pouště hrají pouze s imaginárním míčem. Je to reakce na příkaz džihádistů, kteří hru s opravdovým míčem přísně zakázali. 

A pokud se chcete zatím podívat na mimořádný dokument o životě Tuaregů a o útoku extremistů na Timbuktu a sever Mali v roce 2012, vřele doporučuji třídílný seriál televize Al Džazíra. První díl najdete zde; druhý díl se jmenuje Rebellion a třetí Exile.

Video: Z přednášek London School of Economics opět vybírám aktuální, z konce ledna. Je to debata pořádaná při příležitosti uvedení knihy Being German, Becoming Muslim (Být Němcem, stát se muslimem), kterou napsala Esra Özyüreková. Kniha je studií německých konvertitů k islámu a její hlavní teze podává asi dvacetiminutová přednáška autorky, kterou nahrávka z LSE začíná. Číšníka dnešního menu sice trochu rušilo neustálé používání přídavného jména „marginalizovaný“ a nadužívání dalších akademických pojmů, které šlo snadno nahradit lidštějším jazykem, přesto v přednášce našel řadu velmi zajímavých postřehů.

V Německu dnes například žije sto tisíc konvertitů k islámu. Özyüreková se s některými z nich déle než tři roky potkávala v mešitách, bytech, halal restauracích, obchodech či trzích v Berlíně a vypozorovala například, jak proces konverze k islámu obvykle začínal. Spouštěčem byl blízký, někdy intimní kontakt původem Němce/Němky s muslimem/muslimkou v práci, ve škole, v klubu.

Při něm Němce obvykle silně zaujaly některé odlišné charakterové vlastnosti nového známého – například jeho neotřesitelná jistota v existenci Boha, nezvyklá štědrost nebo silné rodinné pouto. Zajímavé je, že muslimové, kteří u svých německých známých spustili tento spirituální proces, většinou sami náboženství příliš nepraktikovali. Němečtí známí se tedy o islámu podrobně nedozvěděli od nich, ale vesměs pak o samotě doma u internetu.

Překvapivý byl také autorčin pohled do historie německé konverze k islámu. Ve dvacátých letech většinu berlínských muslimů tvořili studenti, kteří pořádali literární večery pro zvídavé intelektuály. Většina konverzí k islámu tehdy byla výsledkem takových intelektuálních setkání, konvertité byli obvykle příslušníci elit, mnohdy aristokraté. Situace se výrazně změnila po roce 1960, kdy na pozvání německé vlády začali přijíždět dělníci z Turecka. Navazovali romantické vztahy s mladými Němkami, obvykle z nižších vrstev, které od té doby tvořily největší část německých konvertitů.

K další velké změně dochází po roce 2000, kdy většinu konvertitů k islámu tvoří muži, nyní hlavně kluci z nižších vrstev, kteří se svými muslimskými spolužáky předtím kouřili ganju, pili pivo, poslouchali hip hop a malovali graffiti. Jak se většinová společnost staví proti islámu, začíná být jeho náboženství přitažlivé i pro kontrakulturu z nižších vrstev, jež odmítá i kvůli nižším životním příležitostem společenský mainstream. Velkou část konvertitů proto tvoří děti imigrantů z nemuslimských zemí, například přistěhovalců z Afriky. 

Kulturní tip: The Doors: When You’re Strange. ČT art, čtvrtek 20:20. Nezávislý scenárista a režisér Tom DiCillo využil pouze pečlivě nashromážděné filmové a fotografické archivní materiály. Vyhnul se vzpomínkám pamětníků a na pozadí politické a společenské situace na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vytvořil portrét skupiny The Doors a především zpěváka Jima Morrisona.