Australské prostitutky o soucit nestojí

Kolegové již na tomto místě několikrát rozebírali, jakým způsobem se ve světě informovalo o americkém konvoji v Česku a jeho souvislostech. Přesto si dovolujeme nabídnout další dva příspěvky, které se vynořily v nekonečných vodách internetu. Podle politoložky Nicole Gallina působící ve Švýcarsku jsme svědky nenápadného, leč nebezpečného vývoje; zatímco se Evropané přou, zda Rusko v nejbližší době znovu zaútočí na některé z východoukrajinských měst nebo rovnou na Pobaltí, Moskva v tichosti rozvrací jiný cíl, Českou republiku. 

Gallina předkládá řadu indicií: někdejší styky řady současných politiků s StB či jinými represivními složkami bývalého režimu, postoje Václava Klause a Miloše Zemana, velikost ruské ambasády v Praze, zpochybňování protiruských sankcí některými ministry a podobně. Autorka také stručně zmiňuje přípravy, které proruské síly v Česku věnovaly přípravě protestů proti průjezdu „dragounů“ Českem. Článek ovšem vyšel před příjezdem Američanů, a tak Gallina nezachycuje, s jakým fiaskem se toto úsilí nakonec setkalo.

Celá galerie

Světová veřejnost si o přijetí konvoje v Česku mohla přečíst například na stránkách Rádia Svobodná Evropa, které upozorňují, že americké vojáky vítaly v Česku tisíce lidí (autor těchto řádek navštívil kasárna v Ruzyni a může potvrdit, že atmosféra byla opravdu mimořádná; ve vzduchu byla chuť ukázat, že tahle země Putinovi zatím nepatří).

Svobodná Evropa také informuje o existenci „průmyslu trollů“ organizovaného Moskvou, přičemž výraz „troll“ tu neoznačuje jen placeného narušitele webových diskusí, ale také desítky „zpravodajských“ proruských serverů, které se v Česku vyrojily. Příkladem je server AE News, který informoval o tom, že americká obrněná vozidla Stryker používala při cvičeních ochuzený uran a nyní zamořují české území radioaktivitou, nebo paranoidní magazín bývalého Klausova muže Petra Hájka zvaný Protiproud.

I když Nicole Gallina možná trochu přehání v tom, že si Kreml vybral Česko jako prvořadý cíl, není pochyb, že se Rusko snaží Evropu rozvrátit, mimo jiné právě dobře cílenou propagandou. V rozhovoru pro Hospodářské noviny to vystihl britský profesor Mark Galeotti: „…stejně účinné je, když začnete pochybovat o svém vnímání reality a myslet si, že to vlastně závisí na úhlu pohledu. Protože když se neshodnete na tom, co se děje, neshodnete se ani na tom, jak reagovat. Když se třeba díváte na ruský kanál RT, neexistuje snad jediná spiklenecká teorie, která by se jim nedostala do vysílání.“

Netýká se to jen RT, také na stránkách zmíněných serverů se to spikleneckými teoriemi jen hemží. Možná tohle „zpravodajství“ vzniká podle nějaké propagandistické kuchařky z dílny ruské tajné služby FSB.

Po gayích a jiných sexuálních menšinách se o svá práva hlásí také prostitutky, přinejmenším v Austrálii. Začaly totiž částečně vystupovat z anonymity tím, že na sociálních sítích zveřejňují své fotografie. Pod pseudonymy jako „Svatá“ či „Nezákonná“ tu stovky žen (v menší míře i mužů) upozorňují, že svou práci dělají dobrovolně a o soucit nestojí. „Vysokoškolská studentka. Budoucí právnička. Aktivistka. Dcera, sestra a sexuální pracovnice. Nepotřebuji zachraňovat,“ píší například. 

Kampaň před týdnem odstartovala jednadvacetiletá absolventka historie a sexuální pracovnice Tilly Lawless, která na Instagramu vyjádřila znechucení nad článkem otištěným v australském ženském magazínu Mamamia. Připomínal 25. výročí uvedení filmu Pretty Woman a psalo se v něm, že realita sexuální práce je mnohem tvrdší a odpornější, než film líčí.

„Nezákonnou Tilly“ pobouřilo, že autorka článku prostituci generalizuje a líčí jako čisté zlo. Tilly vadí, že společnost sexuálním pracovnicím jen zřídka umožňuje vystupovat jako lidské bytosti, individua s konkrétní tváří. Mladou prostitutku Holy, které se ke kampani připojila, zase vyvedla z míry fotografie, jež článek doprovázela: odpor a soucit budící snímek východoevropské ženy nelegálně propašované do Austrálie jako prostitutka. „Tohle není naše tvář, naše prožitá zkušenost,“ řekla Holy magazínu BBC Trending věnovanému internetu a sociálním médiím, který kauzu přibližuje.

Podle autorky inkriminovaného článku Laily Mickelwaitové film Pretty Woman zlákal řadu mladých žen k prostituci a vystavil je celoživotnímu zneužívání a traumatům. Hrstka žen a mužů, kteří teď dávají své fotky na Twitter a píší, že jim jejich práce přináší uspokojení a propůjčuje jim pocit moci, podle Mickelwaitové ještě neznamená, že lze takto pozitivně mluvit o celém průmyslu obchodu s lidským tělem.

„Jejich hlas má zaznít, ale je to hlas velmi malé menšiny privilegované natolik, že má přístup k Twitteru a může na něj dávat všechny tyhle věci,“ říká Mickelwaitová.

K čemuž by chtěl autor těchto řádek s mravokárně zdviženým prstem dodat: nic proti rebelkám, jako je Nezákonná Tilly a jejich právu psát na Twitter, cokoliv chtějí. A jistě není dobré zapomínat, že nebýt vilných zákazníků, nebylo by ani sexuálních pracovnic. Nicméně relativizace tradiční morálky by přece jen měla mít jisté hranice. Začne-li společnost pohlížet na privilegované bohaté „studentky, aktivistky a začínající právničky“, které si přivydělávají prostitucí, jako na něco naprosto normálního, nebude to sice předzvěst Armageddonu, bude to však konec světa, jak jej znaly generace lidí, kteří dnešní bohatou a prosperující společnost vybudovaly.

Chcete vidět laptop s daty Edwarda Snowdena úmyslně zničený pod dohledem agentů bezpečnostních složek? Navštivte londýnské Victoria and Albert Museum, kde lze rozbitý, leč stále elegantní počítač Apple spatřit až do 19. července. Je součástí výstavy Tohle všechno patří vám, která zkoumá „roli institucí v soudobém životě“ a vznáší otázky týkající se demokracie. 

Chcete-li vidět nejen laptop, ale i vykuchané a zničené vnitřnosti přístroje, podívejte se na stránky deníku The Guardian, kde se o výstavě a jejím zajímavém exponátu píše. Právě editoři Guardianu museli přístroj obsahující data, která Snowden zcizil americké NSA, před dvěma lety rozbít pod dohledem agentů britské výzvědné a bezpečnostní služby GCHQ. Šlo o jakousi rituální tříhodinovou vraždu nebezpečného počítače odehrávající se v suterénu budovy, v níž deník sídlí.

Dva členové vedení redakce a IT technik s ochrannými maskami na tvářích při ní ničili součástky laptopu vrtačkami a bruskami, zatímco agenti jim asistovali speciálními přístroji pro mazání magnetických polí, tedy i dat. „Byla to ta nejsureálnější událost, jaké jsem byl v britské žurnalistice svědkem,“ řekl později zástupce šéfredaktora Paul Johnson, jenž se suterénního obřadu účastnil. Šlo podle něj o zhola zbytečný symbolický akt; deník se tehdy nijak netajil tím, že má všechna data dávno zálohovaná v zámoří. Jestli tohle není příběh hodný zvěčnění na výstavě, tak už nic.

„Na návrší mezi Dyjí a horským hřebenem si hraje houfec nahých dětí. … Před chvílí ještě zde hoši odháněli dívky a hrozili jim kamením. Nechtěli si s nimi hrát. Vždyť z hochů budou jednou lovci, bojovníci s medvědy, s mamuty i s nosorožci, jak by se tedy mohli zahazovat hrou s holkami, které žvýkají kožešiny!“ 

Každý jistě poznal, odkud pocházejí předchozí řádky, které by dnes nepochybně vyvolaly bouřlivou genderovou debatu. Nejspíš právem: kdyby Eduard Štorch dostal příležitost a mohl skutečně před 25 tisíci lety pod Pavlovskými vrchy pozorovat lovce mamutů, byl by jistě překvapen, nakolik se organizace pravěké tlupy a schopnosti tehdejších lidí liší od toho, o čem psal. Na první pohled by jej ale šokovala především jedna věc:

Kopčem s Veverčákem a s nimi Rváč, Zajíc, Mamutík i všichni ostatní byli černoši.

Nebo měli přinejmenším velmi tmavou kůži. Tito potomci Homo sapiens, který se do Evropy šířil přes Blízký východ z Afriky, si co množství pigmentu podrželi vzhled svých předků.

Není to žádná novinka, genetické analýzy vypovídaly o skutečné barvě kůže dávných Evropanů již v minulé dekádě. V uplynulém roce se ale ukázalo, že s výjimkou severní Evropy se genetické mutace zajišťující světlou kůži rozšířily překvapivě nedávno. Jak píše časopis Science, genetici teprve teď přečetli dědičnou informaci nikoliv již pouhých jednotlivců, ale desítek obyvatel kontinentu z různých populací.

Ukázalo se, že současným Evropanům koluje v žilách krev nejméně tří migračních vln, které dorazily během posledních osmi tisíc let. Jedna z nich, pastevci ze stepí severně od Černého moře, možná do střední Evropy před asi 4500 lety přinesla základ současných indoevropských jazyků.

Nová data však především ukazují, že lovci a sběrači žijící před osmi tisíci lety – tedy vlastně nedávno - v dnešním Španělsku, Lucembursku a Maďarsku měli tmavou kůži, zatímco pláněmi jižního Švédska se již toulali světlí modroocí lidé s blond vlasy. Během následných migračních vln se světlá kůže rozšířila po celém kontinentě. Selekčním tlakem, který to způsobil, byla zřejmě potřeba syntetizovat v organismu ve větší míře vitamin D, čemuž pigment v kůži brání, protože odstiňuje ultrafialové záření ze slunce.

Zmíněný článek na webových stránkách Science o tom nehovoří, je ale zajímavé se ptát, jakou barvu kůže měli asi neandertálci, kteří žili v Evropě nejméně dvě stě tisíc let.

Video týdne: Slon nikdy nezapomíná, říká se. Jak se tedy chovají dva sloní sirotci, kteří se setkají po dvaadvacetiletém odloučení? Bývalé cirkusové slonice Shirley a Jenny se potkávají v Útočišti slonů (Elephant Sanctuary) v Tennessee. Coby slůně převezli Jenny téměř před čtvrtstoletím z Asie do amerického cirkusu a Shirley se jí tu stala útěchou a náhradní matkou v podivné nové zemi, kde se ocitla. Nyní přijíždí Shirley do útočiště, kde Jenny žije, a poprvé po mnoha letech vidí jiného slona. Setkání dávných přítelkyň pak video zachycuje zhruba od 3. minuty 45. vteřiny.

Kulturní tipy: Imaginární lásky. ČT art, neděle 5.4. 23:25. Drama o přátelství od Xaviera Dolana je považované za „kultovní film generace hipsterů“.

V malostranském Kokpitu se v neděli sejdou zástupci glasgowského labelu Night School Records: dvojice Happy Meals a one-man projekt Apostille, hudební alter ego šéfa labelu Michaela Kasparise. V Praze doplní sestavu americký muzikant a producent Sean Bowie aka Teams, tentokrát jako Yves Tumor.