O tom, co je dobré jíst, víme mnohem méně, než si myslíme

Redakční komentář New York Times se vrací k nedávnému rozhodnutí prezidenta Baracka Obamy povolit britsko-holandské společnosti Shell těžbu ropy v Čukotském moři u Aljašky na dalekém Severu. „Ten verdikt ukazuje, proč možná nikdy nevyhrajeme boj proti klimatickým změnám,“ píše NYT. „Dokonce i v těch nejextrémnějších podmínkách se nikdo, zdá se, nedokáže postavit síle byznysu s fosilními palivy. Ještě nikdy mu nikdo neřekl ne.“

Obamův souhlas dovoluje Shellu vrtat - a riskovat nehodu - v mimořádně důležité a křehké oblasti Země, kde žije velká populace ryb a velryb a jiných tvorů, na jejichž rovnováze závisí přežití místního obyvatelstva. Případná nehoda bude přitom absolutní katastrofou: těžaři nebyli schopni zastavit před pár lety únik ropy ani v teplém a přístupném Mexickém zálivu, tím míň to dokážou v mimořádně tvrdých a odlehlých končinách Arktidy.

Ale nejde jen o to. „Ještě otřesnější na celé věci je neodpovědnost Shellu, kterou teď Bílý dům posvětil,“ píší New York Times. Před čtvrt stoletím nás vědci varovali, že nepřestaneme-li spalovat fosilní paliva, roztají ledy a Arktidě - a přesně to se stalo. A co dělá Shell za situace, když se na severu prohánějí jachty tam, kam ještě velmi nedávno mohly jen ledoborce? Přemýšlí, zda nenastal čas investovat do solárních panelů a větrníků?

Ne, snaží se naopak zajistit si první místo ve frontě na těžbu ještě většího množství ropy nahoře u Aljašky. „Jako kdyby tabáková společnost dala žádost o licenci na cigaretové automaty v onkologických léčebnách,“ píše NYT.

A Bílý dům tuto žádost vyřídil kladně. Rétorika i regulace prezidenta Obamy v oblasti boje s klimatickou změnou jsou přitom jinak vzorné: ukazuje vůli omezovat americkou produkci skleníkových plynů, jeho vláda vydala přísné normy na provoz uhelných elektráren a zpřísňuje emisní limity aut. Nicméně jen omezováním poptávky se klima nezachrání: když budeme přes všechny regulace těžit víc ropy, plynu a uhlí, produkce se prostě nějak spotřebuje, ať už tady, nebo jinde.

Studie v lednovém žurnálu Nature to řekla jasně: jestli chceme dosáhnout i onoho slaboučkého cíle omezit růst teploty na dva stupně Celsia, musíme nechat pod zemí většinu uhlí a ropy, která ještě existuje. Výřečný a ekologicky zlatoústý Barack Obama jedná v přímém protikladu se závěry této jasné a uznávané studie. 

„Ne, to není klimatické popíračství a la republikáni, kteří prostě a jednoduše říkali, že věda nemá pravdu,“ komentuje Obamovo rozhodnutí New York Times. „Tohle je klimatické popíračství lidí, kteří vědecké závěry akceptují a dokážou dlouze řečnit o tom, jak nemorální je odkázat našim dětem zruinovaný svět. A pak jen popřou vědecký závěr, který říká, že k tomu cíli musíme nechat uhlí v zemi.“

Všiml si toho asi každý: rychlost, s níž vědci zásobují média protichůdnými informacemi o škodlivosti či prospěšnosti nějakého jídla, se zvyšuje. Káva je jednou naprosto jasným infarktovým zabijákem, za půl roku nato naopak vědecky zaručeným, zdravotně a v jakémkoli množství nezávadným pomocníkem na pročišťování cév, hlavy a oddalování Alzheimera. Červené maso a tučná strava chvíli strašně škodí, pak to najednou to není tak jasné, pak zase na chvíli je, pak zase není.

Tato poslední fáze je současná: webová stránka listu Washington Post upozorňuje, že letos zřejmě z aktualizovaných výživových pokynů americké vlády vypadne dosavadní dlouholeté varování před jídlem bohatým na cholesterol, sůl, nasycené tuky a další dosavadní „zabijáky“. Podle skeptických expertů, jejichž analýzu současných informací o jídle otiskl časopis American Journal of Clinical Nutrition (AJCN), jsou tyto časté proměny důkazem, že různá doporučení a „poznatky“ o potravinách jsou chrleny na veřejnost dávno před tím, že o nich věda řekla poslední slovo.

Ve své práci pro AJCN došel badatelský tým k závěru, že o tom, co je dobré a co je špatné jíst, víme mnohem méně, než si myslíme, že víme. Dokládá to analýza řady akademických studií rozebírajících vztah mezi vznikem rakoviny a padesátkou ingrediencí a potravin z nejběžnějších receptů. Pokud byly potravinové složky posuzovány jednotlivě, většina studií ukázala, že jejich požívání v jídle způsobuje rakovinu.

Když ale bylo jídlo zkoumáno vcelku, rakovinotvorný dopad jednotlivých složek prostě vymizel. „Izolované studie často ohlašují významné dopady, i když k tomu neexistuje silný důkaz,“ cituje Washington Post z vědce z American Journal a přidává krátký rozhovor s jedním z nich, Davidem Allisonem z Univerzity of Alabama. Z něj krátká ukázka:

Poslali jsme člověka na Měsíc, zmapovali jsme černé díry a vzdálené galaxie. Proč je tak těžké přijít na to, co bychom měli jíst?
Důvodů je mnoho. Za prvé se třeba vůbec na nic takového přijít nedá. Vaše otázka stojí na předpokladu, že jíst nějaké věci je lepší než jíst jiné věci - ale je opravdu tak? Je to jako s mimosmyslovým vnímáním. Můžete se zeptat: Byli jsme na Měsíci, tak proč nejsme schopni najít dobré důkazy pro existenci mimosmyslového vnímání? A odpověď může být: Třeba proto, že nic takového neexistuje.

Dalším důvodem je to, že je téměř nemožné provést v téhle oblasti experimenty, které bychom potřebovali. Pátrat po tom, jak dlouho budete žít při nějakém typu stravy, a jestli z ní dostanete rakovinu nebo infarkt - to se na lidech nezkouší jednoduše. Potřebujete, aby tisíce lidí jedly řadu let to, co jim přikážete. A na takovou studii se shání těžko jak dobrovolníci, tak peníze. Podobných experimentů je proto velmi málo.

Takže co vlastně doopravdy víme o tom, co je pro nás dobré?
O několika málo věcech jsme si jisti. Víme, že nelze žít bez jídla a že ten, kdo jí příliš mnoho, ztloustne. Pak jsou nějaké nezbytné živiny - vitamíny a minerály -, které musíte mít. A měl byste mít jistotu, že ve vašem jídle není olovo, rtuť a další toxiny. Co je nad tuhle základnu, o tom s jistotou víme velice málo.

Asi byste neměl jíst stravu založenou příliš mnoho na nasycených tucích nebo cukrech - ale víme to opravdu mimo veškerou pochybnost? Ne. Nicméně víme dost na to, abychom řekli, že k takovému jídlu by se měl člověk stavět opatrně. A to je cesta, jak bychom měli s lidmi mluvit. Říkat Myslíme si - a ne Víme. Měli bychom být opatrní a nepředstírat, že víme víc, než opravdu víme.

Ještě návrat k oslavám 70. výročí konce druhé světové války. Německá kancléřka Angela Merkelová na tiskové konferenci s ruským prezidentem Vladimirem Putinem mluvila o anexi Krymu a označila ji za „zločinný akt, ilegální z pohledu mezinárodního práva“. Tlumočnice do ruštiny však slovo „zločinný“ (německy verbrecherisch) vynechala. Na oficiální stránce Kremlu toto slovo v jejím projevu rovněž chybí, zatímco v oficiálním německém přepisu je zaznamenáno.

Putin také opět obhajoval pakt Ribbentrop-Molotovz léta roku 1939 o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. V tajném dodatku paktu však byl i plán na invazi do Polska oběma diktaturami, obsazení Pobaltí, Finska a části Rumunska Sovětským svazem. 

Ruský prezident prohlásil, že Sovětský svaz se tímto paktem jen bránil před napadením ze strany Německa a podepsal ho až poté, když vyšly naprázdno jeho snahy o vytvoření „kolektivní obrany proti německému nacismu“. Německá kancléřka Merkelová na to řekla, že zmíněný pakt „je těžké pochopit bez obeznámení se s tajným dodatkem“, který byl „ilegální a špatný“.

O paktu Ribbentrop-Molotov stojí za to číst skvělý text amerického historika Timothyho Snydera, kde mimo jiné píše, že Stalin velmi usiloval o Hitlerovu přízeň a o podepsání samotného aktu. Až natolik, že v naději, že si Hitlera nakloní, vyhodil z funkce ministra zahraničí Maxima Litvinova, který byl židovského původu, a nahradil ho Rusem Vjačeslavem Molotovovem. Hitler ocenil jeho gesto jako „rozhodné“.

Tak opět je všechno jinak: sociální sítě ve skutečnosti neoslabují tradiční média, ale naopak je posilují. Americký týdeník Time, který dal v roce 2006 na obálku jako „osobnost roku“ anonymního uživatele počítače a předpovídal mu ohromný vliv na veřejné mínění, se mýlil. Alespoň to tvrdí expert na digitální média Aaron Bastani na serveru Opendemocracy.

Některé jeho postřehy jsou opravdu zajímavé. Když Time vyšel se svou slavnou obálkou, právě vznikal YouTube, který měl po prvních měsících 65 tisíc uživatelů denně. Jen o pár měsíců později přichází Facebook a během dvou let má 100 milionů uživatelů denně. O necelých deset let později má YouTube miliardu uživatelů měsíčně, Facebook jich má tolik za jediný den.

Mediální analytici varovali, že uživatelé sociálních sítí postupně omezí vliv tradičních médií, což povede k informačnímu chaosu. Jenže Bastani říká, že přinejmenším pro Velkou Británii tento trend neplatí, a to díky všemocné BBC.

Tato korporace produkuje čtvrtinu všech televizních zpráv v zemi a 70 procent zpráv přes rádio, což je „úroveň nesrovnatelná s kteroukoli jinou liberální demokracií“.

Důsledkem toho je, že ten, kdo se neobjeví v BBC, jako kdyby neexistoval - a sociální sítě to musí respektovat. Například velmi známý levicový spisovatel a komentátor Owen Jones, jehož sleduje na twitteru 280 tisíc lidí a jeho vliv je tudíž „větší než vliv kteréhokoli levicového think-tanku“, je takto úspěšný jen díky tomu, že se pravidelně objevuje v diskusích na BBC. Jinými slovy, úspěch na sociálních sítích je závislý na úspěchu v BBC, ne naopak.

Pokud si myslíte, že Bastani tento vývoj vítá, jste na omylu. Podle něj je problém, že BBC je až příliš dominantní a že část veřejných zdrojů, z nichž je financována, by měla být rozdělena jiným nezávislým médiím, jež fungují převážně na webu.

Představte si, že jste si vzali hypotéku na koupi bytu ve výši milionu korun, během deseti let tento milion splatíte, ale ještě pořád dlužíte bance dva a půl milionu. Takových případů jsou tisíce a možná statisíce – v Maďarsku.

Přes půl druhého milionu Maďarů si kdysi vzalo hypotéku ve švýcarských francích, které byly vůči forintu v relativně dobrém kurzu, a banky nabízely nízké úroky. Během let však frank dramaticky posílil a forint dramaticky oslabil. Výsledkem je obrovský společenský problém, neboť spousta lidí přichází o byty či domy a jejich domácnosti krachují. Zoufalí lidé vyšli minulou neděli v Budapešti do ulic a na protest proti vládě si sedli na silnici.

Vláda Viktora Orbána totiž těmto nešťastníkům slíbila, že banky přinutí zmírnit podmínky splátek, jenže proces je tak složitý, že lidé se ocitají ve spleti nových smluv, jimž nerozumějí a teď zjišťují, že Orbánův slib je jen kus papíru, neboť jejich situace zůstává stejně zlá jako předtím.

Jeden z organizátorů protestu, který si kdysi vzal hypotéku za 14 milionů forintů (něco přes milion korun), tyto peníze splatil, ale dluží ještě dalších 48 milionů forintů, slíbil demonstrantům a pohrozil vládě, že budou „bojovat všemi prostředky a na všech frontách, dokud naše pravda nevyjde najevo“.

Video:Unikátní záběry z mořských hlubin.

Kulturní tip: Mildred Pierceová (1/5). ČT art, 14. 5. 23:20. V ceněné minisérii podle scénáře Todda Hayese (Sametová extáze, Šest tváří Boba Dylana) z éry krize 30. let hraje Kate Winsletová rozvedenou matku, která se mění z domácí „paničky“ v bohatou podnikatelku, ale její úspěchy a vztahy s milenci naleptává nekritická láska k marnivé dceři. Jde o jakýsi remake stejnomenného noir filmu z roku 1945, kde Joan Crawfordová za hlavní roli získala Oscara.