Zprávám o zázracích nelze věřit, vypočítal profesor Shapiro

Pokud zázraky existují, jsou natolik vzácné, že informace o jejich výskytu prostě nemohou být důvěryhodné. V obsáhlém eseji čítajícím téměř 3000 slov a řadu odstavců založených na počtu pravděpodobnosti dospívá k tomuto nečekanému závěru známý americký filosof a psycholog Lawrence Shapiro. 

Tok jeho argumentů plyne zhruba následovně: je-li skutečně možné vstát z mrtvých, jak to měl učinit Ježíš, pak je to jev nesmírně řídký. Jeho pravděpodobnost není vyšší než, řekněme, jedna ku miliardě. Předpokládejme, že svědek této události je naprosto důvěryhodný, ze sto tisíc pozorování různých jevů se může splést pouze jednou.

Protože však podává zprávu o něčem nesmírně vzácném, přes veškerou jeho důvěryhodnost jako svědka je mnohem pravděpodobnější, že se tentokrát přece jen mýlí, než že skutečně na vlastní oči spatřil tak neobvyklý úkaz. Šance, že se v hodnocení události nespletl, je pouze jedna ku deseti tisícům, což rozhodně nestačí, abychom jeho výkladu uvěřili.
A nejinak je tomu i s jinými zázraky. Možná se odehrávají, chladným rozumem však víru v ně nemůžeme ospravedlnit.

Internetový časopis Aeon, který Shapirův esej zveřejnil, má pověst periodika přinášejícího témata na pomezí vědy, náboženství, kultury a dobrého psaní. Nelze tedy úplně vyloučit, že Shapirův vědecký přístup k zázrakům zaujme redaktory magazínu Annals of Improbable Research (letopisy nepravděpodobného výzkumu) a profesor si koncem léta pojede do Bostonu převzít jednu z IgNobelových cen (byť, pravda, eseje oceňovány zpravidla nejsou).

Autor těchto řádek na zmrtvýchvstání nevěří, představuje si však následující scénu: Píše se rok 2045. Jaromír Jágr se o holi belhá do reprezentační šatny, do výstroje mu pomáhá dvojice asistentů, kteří jej pak také odvádějí na kluziště, podpírajíce ho každý z jedné strany. Jakmile se však brusle dotknou ledu, rek ožívá a opět, jako v minulosti už tolikrát, vede tým do boje. Kde pak bude profesor Shapiro? Odváží se ještě pochybovat o zázracích?

Legenda praví, že John Lennon svého času žil a meditoval v kamenné chatrči na březích posvátné Gangy. Ve skutečnosti to však podle magazínu BBC bylo trochu jinak. 

Když Beatles v roce 1968 navštívili Indii, aby tu studovali hinduistickou meditaci, skutečně bydleli v Rišikéši, pod Himálajem a na březích svaté řeky, ovšem v moderní rezidenci s teplou a studenou vodou. Dnes z ní zůstaly jen rozvaliny, zároveň se ale změnila v poutní místo fanoušků skupiny, z něhož - jak říká jeden z místních hlídačů - „bohové (rozuměj Beatles) již odešli, jejich vyznavači však stále přicházejí“.

Pobyt slavných muzikantů přitom tehdy nedopadl nejlépe: ač tu chtěli strávit tři měsíce, Ringa Starra znechutila kořeněná indická strava natolik, že sbalil kufry už po 10 dnech a vrátil se i s manželkou do Británie. Paul to vydržel měsíc, John s Georgem práskli dveřmi po šesti týdnech, nejspíš otráveni nezřízenou chutí k jídlu a jiným pozemským radostem, kterou zaznamenali u svého gurua, proslulého Mahariši Mageše Jógiho.

Vilný guru prý mimo jiné osahával další účastnici seancí, budoucí slavnou herečku Miu Farrow. „Sexy Sadie, co jsi to provedl? Udělal jsi ze všech hlupáky,“ ptá se Lennon gurua v písni, kterou napsal těsně před útěkem z Indie. Když se ho guru ptal, proč odjíždí, Lennon mu prý odpověděl: Když jsi v takovém spojení s vesmírem, jak tvrdíš, musíš to přece vědět.

A proč o tom píšeme? Doporučujeme čtenářům, aby stránku BBC s reportáží o „svatyni Beatles“ navštívili, prohlédli si fotografie a pak věnovali pár minut této verzi „Sexy Sadie“. Snímky slavných hudebníků v hippie oblečení a záběry, jak to v jejich tehdejším ašramu (poutním místě) vypadá dnes, jsou zajímavou výpovědí o plynutí času a snad i nástrahách pouti za osvícením, která není tak snadná, jak si ji člověk někdy představuje.

Vysoké stožáry s obřími vrtulemi vyrábějící elektrickou energii z větru se stávají čím dál víc součástí krajiny. Magazín Wired ovšem píše, že budoucnost větrných elektráren by mohla vypadat úplně jinak - tedy alespoň podle představ španělské firmy, která navrhla a testuje zcela nový typ turbín. Nemají vrtulové listy a vypadají jako obří jointy mířící do nebe. Jejich úkol je stejný - získávat z větrné energie elektrickou, ale princip je zcela jiný.

Namísto otáčení rotoru pracují s vorticitou neboli vírnatostí, kdy proudění vzduchu vyvolává víry. Tento efekt dobře znají architekti, pro které je ovšem nepřítelem: může totiž rozkmitat budovy a vést v extrémním případě i k jejich zhroucení. Konstruktéři jointové turbíny naopak chtějí tyto víry vyvolat podél celé délky stožáru tak, aby se rozvibroval a pomocí magnetů uložených v základně pak vyráběl energii, a to zcela bez hluku a nebezpečí pro ptáky. Magazín na svém webu informuje, že první stožáry, jejichž výroba je proti vrtulím mnohem levnější, by mohly stát již koncem roku a že je o ně velký zájem. Nicméně dodává, že i v případě úspěchu budeme vídat a slýchat vrtule ještě dlouho.

Na stránkách BBC zaujal v uplynulém týdnu autora těchto řádek také článek o „cestovkách“ pro ilegální migranty, které na Facebooku inzerují vysněnou cestu do Evropy. Facebookové stránky pašeráků lidí umožňují nahlédnout do tenat sítě, která se „rozprostřela na třech kontinentech, generuje stovky milionů dolarů zisku a stala se v podstatě alternativní azylovou službou Evropské unie“, píše BBC. 

Jazyk, kterým organizátoři ilegálních cest oslovují své klienty, je jako vystřižený z inzerátů obyčejných cestovních kanceláří: „Se začátkem nové sezóny pro vás máme řadu nabídek: Turecko-Libye-Itálie, 3800 dolarů. Súdán-Libye-Itálie, 2500 dolarů. … Máte-li zájem, kontaktujte mě na Viberu nebo WhatsApp,“ láká zákazníky například pašerák jménem Abdul Azíz. V jeho virtuálním katalogu jsou i falešné pasy nebo speciální nabídky typu „děti zdarma“ doprovázené optimistickými doporučeními těch, jimž se cesta údajně zdařila.

Abdula Azíze, majitele lodí vyplouvajících z libyjských přístavů, propojuje s řidičem náklaďáku v Eritreji či istanbulským padělatelem cestovních dokladů pružná síť kontaktů, kriminálních skupin a jednorázových dohod, která se rozprostírá přes hranice států. Policie je proti ní víceméně bezmocná. Sám Azíz se BBC svěřil, že jej díky inzerátům na webu denně kontaktuje 10–20 lidí, kteří by chtěli tuto neviditelnou pavučinu využít. Jsou to často zoufalí běženci ze Sýrie a dalších oblastí pustošených válkou. Na dotaz redaktora BBC, zda se Azíz nebojí, že jeho webová inzerce přitáhne pozornost libyjských úřadů, se pašerák rozesmál. „Jakých úřadů? Žádné neexistují. Nevládne tu žádný režim. Nezůstalo vůbec nic,“ nechal se slyšet.

Tolik diskutovaný systém kvót pro přijímání uprchlíků v jednotlivých státech EU může migraci poněkud zmírnit, celý problém však podle BBC nevyřeší. Situace v Libyi, Eritreji, Somálsku, Sýrii a dalších oblastech severní Afriky a Blízkého východu se zhoršila natolik, že lidé raději utonou, než by se cesty do Evropy vzdali. Jakkoliv to zní nepopulárně a vlastně téměř nerealizovatelně, řešením je pouze angažmá Evropy v problémových oblastech, které se bez pomoci zvenčí už zřejmě neobejdou.

Video týdne: Čelisti mravenců rodu Odontomachus se pohybují rychlostí až 180 km/hod, dokáží se rozevřít na 180° a sklapnou během 130 miliontin sekundy. Síla, kterou vyvinou, je 300násobkem váhy mravence, jejich zrychlení dosahuje 100 tisíc g (je statisícinásobkem běžného gravitačního zrychlení Země). Následující video ukazuje, že vražedné čelisti, původně nástroj lovu a obrany, mohou sloužit i k záchraně mravence ze spárů mravkolva. 

Kulturní tip: Racek. ČT art 16. 5. 2015 20:20. Režisér a výtvarník opulentních scénických obrazů Petr Lébl by se tento týden dožil 50 let. Jeho Racek vznikl na scéně Divadla Na zábradlí, kde byl P. Lébl uměleckým šéfem (1992–1999), a obdržel Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 1994. Výtvarné pojetí v černobílém ladění, které se posléze probarví krvavě i modře, použití nervní hudby a klavíru Filipa Topola, režijní plán, který propracoval gesta, mimiku, hlasové i pohybové herecké kreace, to vše stvořilo tříhodinové obrazově a myšlenkově bohaté divadlo. Nina Zarečná se stala první velkou příležitostí pro Báru Hrzánovou.