Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Americký novinář se dostal do hnízda Putinových trollů

Muž, který si vynalezl koleno :: Nahradí počítač překladatele a tlumočníky? :: Zraněný robot se učí chodit

Ruský prezident Vladimir Putin • Autor: Globe Media /  Reuters
Ruský prezident Vladimir Putin • Autor: Globe Media / Reuters

Musel to být dost surreálný zážitek připomínající scénu z Mistra a Markétky. Proti americkému reportérovi Adrienu Chenovi seděla v restauraci v Sankt-Petěrburgu atraktivní hnědovlasá žena oblečená v blyštivém žlutém saku, na hlavě chlupatou kapuci se zvířecíma ušima. Nevinný, až infantilní vzhled prý čtyřiatřicetileté Ludmile Savčukové pomáhá v tom, co dělá a co v současném Rusku není právě bezpečné. Savčuková je bývalá environmentální aktivistka, neúspěšná nezávislá kandidátka do městského zastupitelstva, whistleblowerka a také – placená trollka.

Aeronet.cz kontrarozvědka BIS označila za zdroj nebezpečné proruské propagandy • Autor: Aeronet.cz
Aeronet.cz kontrarozvědka BIS označila za zdroj nebezpečné proruské propagandy • Autor: Aeronet.cz

Nechala se totiž dobrovolně najmout k práci v podivné budově, která se onoho dubnového večera rýsovala v houstnoucím soumraku za okny restaurace. Na adrese ulice Savuškina číslo 55 tu stojí hranatý třípatrový dům, šedivý, s převislým prvním patrem podepřeným mohutnými čtvercovými sloupy.

Organizace zvaná Internetová výzkumná agentura placená z kruhů blízkých Vladimiru Putinovi, která tu ještě nedávno sídlila, tajně zaměstnává mladé, počítačově gramotné Rusy, aby šířili na internetu chaos a propagandu Kremlu: ve dvanáctihodinových směnách vstupovali do internetových diskusí, skandalizovali příslušníky opozice i hlasatele nezávislých názorů a přicházeli s vlastními texty podporujícími současný režim.

Po nástupu do tohoto pozoruhodného týmu dostala Savčuková za úkol napsat denně pět článků, 10 nepolitických textů a nejméně 150 komentářů pod texty svých nových kolegů z agentury. Každý den obdržela seznam témat, která měla propagovat. Předstírala, že je běžnou občankou aktivní na internetu, kritickou k nové politické reprezentaci na Ukrajině (skandalizovaní prezidenta Porošenka a šíření zpráv o údajných zvěrstvech ukrajinské armády patřilo ke každodenní náplni práce), optimistickou ohledně situace v Rusku, blogující o módě a dalších tématech, které s politikou nesouvisejí, a komentující na webu příspěvky svých „přátel“, ve skutečnosti jiných zaměstnanců agentury. V březnu, kdy byl zavražděn opoziční politik Boris Němcov, měla například šířit a podporovat názor, že vrahy poslala sama politická opozice.

Oddělení, ve kterém pracovala, projevovalo značnou vynalézavost. Například jedním internetovým alter egem Savčukové, která do agentury nastoupila s úmyslem vše dokumentovat a prozradit médiím, byla věštkyně jménem Cantadora. Ta radila zájemcům ohledně vztahů, hubnutí a podobně, ale také kázala o sílícím proudu vesmírné energie směřujícím do současného Ruska, předvídala slávu Vladimiru Putinovi a porážku jeho odpůrcům.

xyx • Autor: Respekt
xyx • Autor: Respekt

Trollí doupě v Petěrburgu je zhmotněním názoru, který si Putin udělal o internetu po protirežimních demonstracích v roce 2011 svolávaných přes sociální sítě: není to nic než nástroj CIA, který je třeba dostat pod kontrolu. Tento úkol svěřil šéfovi své kanceláře Vjačeslavu Volodinovi, který k němu přistoupil s inženýrskou pečlivostí. Na zdi si prý například nechal instalovat obří obrazovku zachycující výstup systému zvaného Prism - jakési mapy nálad na sociálních sítí a hlídače „nebezpečných“ aktivit shromažďujícího data z 60 milionů zdrojů. Nová strategie se pak rychle proměnila v zákony vyžadující registraci bloggerů či umožňující vypínání stránek se „závadným“ obsahem bez soudního příkazu.

Reportéru Chenovi, který svůj text publikoval v The New York Times Magazine, se nakonec podařilo do doupěte trollů v ulici Savuškina vstoupit. Internetovou výzkumnou agenturu tu již nenašel; poté, co Savčuková vše zveřejnila, se buď přestěhovala, nebo na dané adrese schovala pod jména jiných organizací. Chen však v článku přichází se zajímavým odhalením: zjistil, že agentura nejen manipuluje veřejným míněním v Rusku, ale také ve Spojených státech, kde dokonce vytváří chaos a organizuje dezinformační kampaně. Jedna například loni 11 září, v den výročí teroristických útoků na New York a Washington, šířila zprávy o výbuchu chemické továrny v Louisianě, mraku jedovatých plynů a panice, která se šíří v zasažených oblastech. Byla to propracovaná kampaň s falešnými svědky, záběry, fotografiemi, stránkami na sociálních sítích, twitterovými účty a podobně.

Účel podobných provokací je nejasný, zřejmě se však neliší od cílů, které má činnost trollů v Rusku. „Jde o to internet otrávit, vytvořit na něm atmosféru strachu, udělat jej natolik slizkým, že se jej normální člověk nedotkne,“ cituje Chenův článek liberálního ruského politika Leonida Volkova. A pokud běžný člověk nerozliší na internetu pravdu od lži, ztrácí toto médium přirozenou sílu, kterou mu dává jeho svoboda a nesvázanost.

Čtenáře z postkomunistické země, který pamatuje minulý režim, nepřekvapí, jak dobrodružství amerického reportéra v Rusku nakonec dopadlo. Byl samozřejmě pod dohledem tajných služeb a poněkud naivně jim naletěl, stal se obětí provokace a diskreditační kampaně. Zároveň si však po přečtení jeho strhujícího textu člověk uvědomí jednu pozitivní věc: v Rusku stále ještě mohou fungovat a působit lidé jako Ludmila Savčuková nebo petěrburský reportér Andrej Sošnikov, který například vytvořil trojrozměrný počítačový model silnice, aby ukázal, kolik asfaltu bylo ukradeno při její stavbě. Armáda trollů a jiných manipulátorů v žoldu Kremlu je sice v převaze, ale ještě úplně nevyhrála.

Nejlepší způsob, jak donutit Briana Bartletta, aby něco udělal, je říci mu, že to nejde. Příběh pozoruhodného sportovce a vynálezce přinesl neziskový publicistický server Mosaic zaměřený na lékařská a biologická témata. 

Ve čtyřiadvaceti srazilo Briana auto a doslova mu utrhlo nohu nad kolenem. Před nehodou závodně lyžoval, měl sponzory a mířil do americké olympijské reprezentace. Po úraze se na sjezdovky vrátil a ve světovém poháru paralympijských lyžařů obsadil sedmé místo. Jenže mu to nestačilo, chtěl víc: závodit s nepostiženými sportovci. Když ne ve sjezdu či slalomu, tak „alespoň“ v extrémním lyžování. Někdy kolem roku 2001 se objevil na bílých svazích coloradských hor po boku specialistů na desetimetrové skoky ze skal a jízdu po strmých srázech v hlubokém prašanu. Ti však měli obě nohy - a Brian zjistil, že jeho protetická náhrada, díky níž byl v paralympijském sportu sedmý na světě, na tuhle zábavu zkrátka nestačí.

bartlett tendon knee graffiti • Autor: Respekt
bartlett tendon knee graffiti • Autor: Respekt

Ostatně ani obě nohy tu nejsou zárukou úspěchu. „Míra obtížnosti expert plus“ - tak hodnotí zasvěcení sportovci skoky, o něž se Brian pokoušel v okolí známého zimního střediska Vail. „Průměrně jedno úmrtí za rok. Rozhodně to nezkoušejte.“

Brian to zkoušel; a když to protéza nezvládala, odložil ji a skákal na jedné noze. Ta však nedostatečně absorbovala náraz při dopadu, byla z toho zranění a hrozilo, že si Brian zpřeláme žebra. „Hochu, abys na tohle stačil, potřebuješ fakt obě nohy,“ řekl si Brian, dal Vailu sbohem a začal shánět vhodnou protézu. Jenže žádná neexistovala, na světě není moc lidí, kteří by chtěli s jednou nohou skákat ze skal. A tak se rozhodl, že si ji prostě vymyslí a vyrobí.

Později si ještě udělal řidičák na náklaďák, protože mu kdosi řekl, že s jednou nohou za volant tak obrovského stroje usednout nemůže. Brian dokázal, že to jde, vylepšil svoji tehdejší protézu a stal se dálkovým řidičem. Nechal se zaměstnat v protetické firmě, aby se o protézách dozvěděl víc. Chodil na Washingtonskou univerzitu do kurzů, které s oborem souvisely. Snažil se z kovu, mechanických kloubů a gumových šlach vytvořit umělou nohu, jejíž koleno by šlo nastavit na různé stupně extrémního zatížení a která by se pomocí umělých šlach se po ohnutí opět narovnala.

Nakonec se mu to podařilo. Dříve než na zasněžených svazích se s novou protézou objevil na cyklistických závodech – šlo opět o extrémní sjezdy na kolech. A začal vítězit. Pověst o jednonohém cyklistovi, který úspěšně soutěží se zdravými, se rychle rozšířila. O protézu vybavenou pozoruhodně odolným kolenním kloubem projevila zájem americká armáda.

Dnes má Brian svoji firmu, ale o zisk mu prý nejde. Uspokojuje ho hlavně pocit, že lidem po úrazu či nemoci pomáhá vrátit se do života. I to je pro něj svým způsobem adrenalinový zážitek.

sn starclusters 0 • Autor: Respekt
sn starclusters 0 • Autor: Respekt

Některé šťastné hvězdy se rodí ve hvězdokupách, jako jsou například Plejády v souhvězdí Býka. Pokud kolem takové hvězdy obíhá planeta, její obloha je doslova posetá hvězdami – v Plejádách je jich asi 1000.

Astronomové nyní vyzkoumali, jaká je pravděpodobnost, že se hvězda zrodí ve hvězdokupě. Prozkoumali spirální galaxii M83 ve vzdálenosti 15 milionů světelných let a zjistili, že čím blíže k jejímu středu, tím větší je šance, že hvězda bude součástí hvězdokupy. Je to zřejmě tím, že poblíž galaktického jádra je více mezihvězdného plynu, z něhož hvězdy vznikají. Na „předměstí“ galaxie proto častěji vznikají osamělé hvězdy, jako je naše Slunce, či dvojhvězdy. O výzkumu informovaly zpravodajské stránky časopisu Science.

Je překlad z jazyka do jazyka umění nebo úloha pro počítač?ptá se The New York Times Magazine v obsáhlém textu, který je částečně reportáží z Maratónu strojového překladu, květnového setkání počítačových lingvistů a programátorů na Illinoiské univerzitě. Odpověď pochopitelně odvisí od toho, zda se zeptáte překladatele krásné literatury nebo inženýra Google. Oba však mají svým způsobem pravdu. 

Ideálem strojového překladu, dnes již běžně dostupného na webu či v mobilních telefonech, je univerzální tlumočník, jak jej prezentuje třeba Star Trek nebo Stopařův průvodce po galaxii se svojí babylonskou rybkou živící se mozkovými vlnami a švitořící snad všemi vesmírnými jazyky. K té mají počítače zatím daleko, k základní komunikaci však již zpravidla stačí.

sssss • Autor: Respekt
sssss • Autor: Respekt

Je znám případ, kdy pomocí nich lékaři v irské nemocnici komunikovali při porodu s rodičkou původem z Konga, američtí rodiče prý vychovávají pomocí internetového překladače adoptivní dítě v Číně. Díky překladači v mobilu se doptáte na cestu v cizím městě a ani přitom nemusíte nic psát, stačí komunikovat hlasem, aspoň hovoříte některým z hlavních světových jazyků.

U zrodu myšlenek, které tohle umožnily, stál po druhé světové válce americký matematik Warren Weaver. Lámal si hlavu s tím, jak přeložit do angličtiny vzrůstající množství vědeckých článků psaných v ruštině a udržet tak sovětskou vědu pod dohledem.

Inspirován válečnými úspěchy při dešifrování zpráv z nacistických šifrovacích strojů Enigma se domníval, že metody kryptografie mohou problém překladu vyřešit. Dokonce napsal: „Když se podívám na článek v ruštině, říkám si: je to vlastně angličtina, je však zakódovaná do nějakých divných symbolů. Tak je teď prostě rozluštím.“

Jiní vědci považovali takové představy za naivní. První jednoduchý strojový překlad byl veřejnosti předveden už v roce 1954, fungoval však na jiném principu, tehdejší výpočetní síla realizaci Weaverových myšlenek ještě neumožňovala. Změnilo se to koncem 80. let, kdy výzkumníci IBM přišli s novým přístupem, který z představ tehdy už mrtvého matematika skutečně vycházel: „prohnali“ počítačem kvanta textu paralelně ve dvou jazycích a učili ho hledat souvislosti a „chápat“, které dvojice slov si navzájem odpovídají. Stroj se tímto způsobem naučil, byť pochopitelně nedokonale, překládat z jednoho jazyka do druhého, aniž jakkoliv rozuměl sdělení původní zprávy; tomu, co vlastně tlumočí. „Náš přístup se vyhýbá použití zprostředkujícího mechanismu (jazyka), který kóduje význam zdrojového textu,“ napsali inženýři IBM poněkud zaobaleně, o co tu vlastně jde.

Mobilní aplikace: 2GIS, NetMetr a kouzelný Překladač Google • Autor: Respekt
Mobilní aplikace: 2GIS, NetMetr a kouzelný Překladač Google • Autor: Respekt

Podobná rýpnutí vykopala hluboké, dodnes nezasypané příkopy mezi lingvisty a překladateli na jedné straně a počítačovými vědci na druhé. Pro ty první je na prvním místě jazyk se svojí krásou a nejednoznačnou složitostí - nejdůležitější je, aby překladatel pochopil význam původního sdělení a převedl jej do jiného jazyka včetně stylu. Význam a styl od sebe nejde oddělit. Ti druzí si to nemyslí a mají mnohem menší nároky na kvalitu překladu, spoléhají na hrubou výpočetní sílu a platnost statistických zákonů. S jazykem jsou ve styku jen nepřímo, osahávají jej - jak se v článku píše - „s gumovými rukavicemi po ramena a skrz skleněné zdi“.

Jazykovědců si zpravidla neváží. Jeden z výzkumníků IBM se dokonce nechal slyšet, že jejich systém začal pracovat lépe pokaždé, když vyhodili z týmu odborníka na lingvistiku. Jádrem přístupu totiž je například to, že počítač nevěnuje téměř žádnou pozornost sémantice; anglické slovo „bank“ označuje jak banku, tak břeh a počítač mezi oběma významy rozliší nikoliv podle polohy slova ve větě či jiného sémantického klíče, ale prostou analýzou sousedních slov: nalezne-li někde poblíž výrazy jako řeka, nábřeží, voda, půjde nejspíš o něco jiného, než když se v okolním textu mluví o penězích, loupeži či účtech.

I když však metody založené na statistice a hrubé výpočetní síle nemají v současnosti vážnou alternativu, k vytvoření Babylónské rybky zatím nevedly. Po více než čtvrtstoletí výzkumu je výsledkem například současná podoba překladače Google, kterou sice každý měsíc použije půl miliardy lidí, ale básně lorda Byrona zatím nepřeloží. Jak v článku jedovatě poznamenává jistá nejmenovaná překladatelka krásné literatury, překladač Google je pro ni úžasný nástroj k tomu, aby napsala pár poznámek ženě, která jí uklízí domácnost. A hlas z opačného tábora, jistý počítačový vědec na zmíněném maratónu, její sarkastické šlehnutí vlastně potvrzuje: „Jsme nenahraditelní, pokud jste Estonec a rozbije se vám topinkovač.“

A jaký je podle autora článku největší, prvotní hřích počítačového překladu? Nikam by se nedostal bez lidských překladatelů, jež by jednoho dne rád nahradil. Právě oni totiž vytvářejí překlady, na nichž se počítače učí svému řemeslu: „Stroje vlastně nepřekládají, jen se člověku nedostupnou rychlostí řítí po kolejích, které pro ně položili lidé.“

Video týdne: Co může udělat chodící robot, který si zraní jednu z končetin? Obvykle nic, zůstane stát nebo se zmítá na místě. Toho na videu ale vědci vybavili jakousi mentální mapou tisíců možností, jak se pohybovat. Mentální mapa byla souhrnem zkušeností, které získali jiní roboti, když se učili chodit – tito adepti umění chůze sice existovali jen v počítači, byli počítačovými simulacemi, jejich zkušenosti však - jak ukazuje video -  skutečně mohou robotovi pomoci nepříjemnou situaci vyřešit. Robot na videu působí velmi přirozeně, připomíná zraněné zvíře, které se snaží odplazit do bezpečí.

Kulturní tip: Lolita. ČT art 6. 6. 2015 23:15. Píše se rok 1947 a čtyřicetiletý anglický profesor Humbert Humbert přijíždí do USA učit na univerzitě. Když si pronajímá pokoj v domě Charlotte Hazeové, spatří v zahradě majitelčinu dvanáctiletou dceru Lolitu. Zjišťuje, že potkal svou osudovou lásku a je ochoten udělat vše proto, aby byl Lolitě stále nablízku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].