Komunistický návrat, socialistické váhání a zelená modernizace

Třetí část předvolebního průvodce vzdělávací politikou kandidujících stran se přesunuje na levici. Nabídka je tam pestrá. Najde se tu recept pro milovníky starých pořádků i pro ty, co by chtěli změnu, pokud nebude moc velká a bolestivá. Ale k dispozici je i nabídka pro voliče, kteří chtějí moderní podobu vzdělávání. 

KSČM – Návrat zpátky bez přetvářky

Komunisté nemají sekci volebního programu věnovanou speciálně vzdělávání, takže je třeba lovit jednotlivé teze promíchané například v oddíle Budoucnost mládí, jistoty stáří.Najdete tam to, co byste tak přirozeně od komunistů čekali.  Tedy faktický návrat k minulosti. Studovat by se měly obory a látka podle objednávky podniků, je třeba zavést znovu jednotné osnovy a jednotné učebnice, omezit soukromé školy,  zavést plošné testy a vůbec přísnost na žactvo. Slovo jednotné se tu objevuje pozoruhodně často. Je to obdoba slova termínu „státní regulace“, které se zase mimořádně často vyskutuje v ostatních částech programu. 

Programově mají komunisté nejblíže k zemanovcům. Ti jsou ale v některých pasážích ještě tvrdší. Zatímco komunisté mají jaksi přirozeně pocit, že je rozumné, aby průmysl řekl, koho chce zaměstnat, a školy dostaly za úkol takové pracovníky vychovat, z tezí v programu SPOZ je jasný diktát velkých firem schovaný za řeči o evropské sounáležitosti. 

V tom rozumnějším se komunisté významně neliší od ostatních stran. Chtějí více peněz do školství, nechtějí školné, chtějí aby učiliště spolupracovala s podniky, které by vyučení spolufinancovaly. 

Za komunisty vystupuje jako expertka na vzdělávání učitelka Marta Semelová. Výkonné pravomoci zatím v žádné funkci neměla, ale často se účastní odborných konferencí, parlamentních a senátních seminářů. Její vystoupení bývají spolehlivě zdrojem tu údivu, tu veselí.

Vzhledem ke komunistickým preferencím se dá předpokládat, že se s paní Semelovou budeme setkávat i další čtyři roky a žádná radost to není. Nezdá se to  jako podstatné, ale pro vývoj vzdělávání je důležité, kdo zasedne ve školském výboru Poslanecké sněmovny. Zatím to právě inspirativní a akční sbor nebyl.  

Závěr: Na komunistech je svým způsobem sympatické, že svoje zaujetí pro centrálně řízené školství, které má sloužit výhradně výrobě a ekonomice, nijak neskrývají. Tady víte, na čem jste. 

ČSSD – Možná něco chceme, možná ne 

Sociální demokracie dlouhodobě trpí závažným schizmatem. Chtěla by být moderní levicí, ale zároveň ví, že tím by příliš málo získala a příliš mnoho ztratila. Pořád platí, že většina členů a sympatizantů patří spíš k těm, kteří si žádné velké společenské změny nepřejí a za minulostí hledí s lehkou nostalgií. Část volebního programu nazvaná Kvalitní školy pro naše děti to přesvědčivě dokládá.

Už jen tím, že vzdělávání strana zaměňuje se školstvím. Fakt, že mnoho podstatných kompetencí se člověk naučí snáze mimo školu, program ignoruje. Dokonce v něm najdete, že celoživotní vzdělávání chtějí socialisté organizovat především prostřednictvím stávajících škol, školských a učňovských zařízení.  Proč? 

Desetibodový program neoslní.  Jsou tu obvyklé věci. Více peněz pro učitele, více kontroly nad školami a žáky, učňovské školy napojené na fabriky, ne školnému. Za pozornost stojí snad jen slib, že socialisté zavedou kariérní systém pro učitele spojený s finanční motivací. Jinak nic nového, natož konkrétního. 

Je to o to překvapivější, že stínovým ministrem školství je senátor Marcel Chládek, velmi aktivní a mediálně viditelný organizátor  nejrůznějších odborných seminářů a senátních setkání – a vlastně jediný zástupce ČSSD v předvolebních diskusích o vzdělávání. Ovšem jako by při svých vystoupeních mluvil o jiném programu.

Jasně odmítá plošné testy na školách, prosazuje co nejprostupnější vzdělávací systém bez slepých cest, jako jsou dnes například učiliště. Proto navrhuje umožnit vyučeným po pár letech složit takzvanou mistrovskou zkoušku, která by jim umožnila studovat na vysoké škole odborného charakteru.  

Nápady, jež stojí z pozornost. Navíc to není to tak dlouho, co Marcel Chládek představoval každému zájemci brožurku ve „firemních“ socialistických barvách, kde se strana hlásí k tomu, že u nás zavede finský vzdělávací model. To by moderní levici slušelo, ale volební program napovídá, kde a jak stínový ministr poprvé narazil. Tam o ničem takovém není ani slovo. Nebo socialisté jsou utajeně progresivní, jen se to bojí říkat nahlas? 

Závěr: Nečitelná dvojjakost je hlavním problémem ČSSD. Nějak se tváří, ale nadít se můžeme lecčeho. V dobrém i špatném. Podle toho, kdo ve vítězné tlačenici o ministerské křeslo nakonec doběhne jako první. 

Zelení – víme kudy, ale nevíme, zda to půjde 

Nahlédnutí do programu zelených je překvapivé. Jednak z formálních důvodů. Jejich stránky umí kombinovat stručnost s obsažností a velkou mírou konkrétnosti v navrhovaných opatřeních. Nevypadá to jako něco převratného, ale po procházce stranickými weby vám to přijde jako závan inovace. Podobné je to s obsahem. 

Zelení jako jediní (snad s výjimkou některých bodů v programu ODS) jasně mluví o tom, že je třeba podporovat ve vzdělávání ty zdánlivě slabší, chápat školu jako centrum komunity a rozvoje osobnosti. Důraz kladou na hodnocení, které pomáhá učení (tedy ne plošným testům), proti rostoucí selekci a odlivu dětí na víceletá gymnázia chtějí bojovat zvyšováním kvality druhého stupně základních škol. 

Kromě Pirátů je to snad jediná strana, která si odpustila zmínku o tom, že podřídí výuku na školách objednávce průmyslu, zároveň ale nabízí každému maturantovi na odborné škole, aby získal i výuční list. Na středních školách ale chtějí zvýšit důraz na všeobecné vzdělání a flexibilitu prozatím neznáme profese budoucnosti.

V jiných bodech se zelení s řadou stran shodnou. Zelení nechtějí školné, chtějí kariérní systém a větší podíl HDP investovaný do vzdělávání, povinný poslední rok mateřské školy, navíc chtějí pravidelné tvůrčí volno pro středoškolské a vysokoškolské učitele.

Předseda zelených a exministr školství Ondřej Liška patří na kulatých stolech a diskusích k dlouhodobě k inspirativním a kvalifikovaným řečníkům. Na jeho působení v ministerské roli se názory různí, ale je pravda, že to byl právě on, kdo za krátkou dobu svého vládnutí zaměřil pozornost ministerstva na stále silnější selekci v českých školách, což je dnes odbornou veřejností většinově uznáváno jako jeden z hlavních problémů školství a příčina jeho zhoršujících se výsledků. 

Závěr: Zelení za poslední léta odborně povyrostli. Jejich minulé programy často jen obecně mluvily o podpoře alternativního školství, za ten současný by se žádná evropská moderní levice nemusela stydět. Je ale fakt, že se svými názory by i v případě úspěchu byli ve sněmovně osamoceni. Většina politické scény vidí řešení zcela jinde. V proprůmyslové orientaci školství. A vrchol ironie je, že názorově by se strana nejspíš – s výjimkou takových témat jako jsou školné a poplatky – shodla s ODS a jejím novým přístupem ke vzdělávací politice.

 Autor je spolupracovníkem EDUin, o.p.s.

Debatu politiků na téma vzdělávání, kterou pořádala Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV) a EDUin zhlédněte ZDE (Zlatuška, Navrátilová, Chládek, Fiala, Wagnerová, Gabal, Liška). Debatu organizovanou Člověkem v tísni v rámci programu Jeden svět na školách  najdete ZDE (Schwarzenberg, Chládek, Kuba, Šarapatka, Bartoš, Válková). A končeně debatu Českého rozhlasu poslouchejte ZDE (Zlatuška, Benešík, Chládek, Navrátilová, Hubáčková, Putnová, Augustin, Pospíšil).