Nejčastěji užívaným argumentem v aktuální debatě o učitelích bez formální kvalifikace je, že „k lékaři bez diplomu by soudný člověk přece také nešel“. Nutnost vysokoškolského vzdělání v medicíně nikdo nezpochybňuje; je to jeden z pilířů úcty k této profesi. Proto musí být i každý učitel absolventem příslušného magisterského studia, aby si ho společnost vážila. A je to bez debat, protože každý ústupek od tohoto zákonného požadavku je jen dalším zneuctěním učitelského povolání.
Přirovnání učitelů k lékařům není nic nového. Objevuje se občas už po léta a má mnohá slabá místa: například se podstatně snáz dá jasně pojmenovat, kdo je zdravý, než kdo je vzdělaný. Nemyslím tím, že má doma maturitní vysvědčení nebo vysokoškolský diplom. Zkusme ale zastánce toho přirovnání na chvíli vzít za slovo.
Pan učitel pouští žilou
Titul MUDr. vám uznají jako vysokoškolské vzdělání i v lecjaké jiné profesi – například ve státním úřadě, ale zkuste se nechat zaměstnat s jakýmkoli jiným titulem třeba jako chirurg v okresní nemocnici. Školští odboráři a zástupci fakult, kde se vzdělávají učitelé, by chtěli dosáhnout téhož. Prý proto, že učitelská práce je tak specifická, že ji bez titulu magistra pedagogiky vykonávat nelze.
Není ale náhodou tak specifická, že by ten titul nikde jinde než ve škole platit neměl? Možná by se tím dost ušetřilo za studium tisíců studentů, kteří na pedagogické fakulty nastupují, i když předem vědí, že učit rozhodně nechtějí. Jen se jim ten titul hodí. Představa, že by se stejně choval student medicíny, je při náročnosti toho studia absurdní.
V čem může medicína pedagogiku inspirovat? Lékaři se snaží léčit podle nejnovějších vědeckých postupů, i když i to má občas své mouchy. Lékař, který by vám oznámil, že vaše jaterní potíže hodlá léčit pouštěním žilou, by se asi se zlou potázal. Učitelé ale aplikují takové „pouštění žilou“ ve velkém a zcela běžně. Zkuste namátkou obejít pár škol v okolí: téměř jistě se minimálně jednou dvakrát setkáte s mlčící třídou naslouchající monotónnímu výkladu.
Jak vám vysvětlí každá slušná učebnice didaktiky, jde opravdu o obdobu pijavice přikládané na holé tělo s cílem vylepšit výsledky jaterních testů. Tento způsob předávání informací je mimořádně neefektivní a psychologové jasně vědí proč. Přesto se frontální výuka běžně používá. A my to nejen tolerujeme, ale někteří z nás ji obhajují slovy, že jsme si těch „pijavic“ v mládí taky užili. A jací jsme dneska kabrňáci.
Žákovský chorobopis
V medicíně to chodí jinak možná proto, že lékaři vedou každému pacientovi „kartu“ - systematický chorobopis. Zabývají se individuálně jeho zdravotním stavem, přičemž obdoba téhož v pedagogice – žákovská portfolia a mapy učebního pokroku – je pořád ještě výjimečnou novinkou.
Lékaři poté, co vystudují, mají systém atestací, který je uvádí do profese a poměrně přísně kontroluje, zda se dál vzdělávají. A profesní postup finančně odměňuje. Českým učitelům zatím nic takového nehrozí, takže pokud jako učitel zůstanete dvacet třicet let v klidu (naštěstí takových učitelů zase tak moc není), z hlediska zákonů a profesního uznání nemáte problém. Nikdo vás k ničemu nenutí.
Lékaři jsou logicky vystaveni tlaku na bezchybný výkon své profese, protože za nesprávně použité postupy mohou být žalováni. Tresty jsou tvrdé, odškodnění za způsobenou újmu vysoké. Existuje i lékařská komora, kde si můžete na postup konkrétního lékaře stěžovat. Co u učitelů? Představme si, co by se stalo, kdyby skupina angažovaných a vzdělaných rodičů žalovala učitele své školy, že používají zastaralé metody a poškozují jejich děti. Přišlo by nám to nejspíš nehorázné. Ale kdyby žalovali nemocnici, že dala jejich dětem prošlá antibiotika?
Analogie mezi učitelskou a lékařskou profesí mi osobně moc nesedí. Medicína a její výsledky jsou přece jen snáze definovatelné a měřitelné, zatímco „dobré učení“ je spíš otázka společenského konsensu. Ale pokud na tom budou zastánci tohoto přirovnání trvat, navrhuji vzít to doslova. Můžeme začít těmi pijavicemi.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
