Z Putinova stroje času se kouří

Velký britský autor fantastických příběhů H. G. Wells, který v jednom románu s kinematografickou přesností popsal cestu svého hrdiny časem, ve svém díle nevzal v potaz jen jedno: vliv takové neobyčejné cesty na psychiku cestovatele samotného. Člověk, jak známo, existuje v čase. „Zkuste mě ze století vytrhnout! Ručím za to, že srazíte si vaz!“ napsal ve stalinské epoše básník Osip Mandelštam. Ze století ho nakonec - želbohu - dokázal vytrhnout jedině nelítostný stroj gulagu. 

Wellsův román dal vzniknout celému literárnímu žánru, jemuž bychom snad mohli říkat chronofantastika, ale ve většině těchto knih a filmů je téma psychiky cestovatele po řece času vytknuto před závorku. Hrdina se zpravidla do svého času vrací šťastný a plný nevšedních dojmů.

Pokud v případě zcela reálné cesty do budoucnosti je vše víceméně jasné, pak možnost přesunout se do minulosti učené mozky dál znepokojuje. Teoretici lámou dřevce na konferencích, a přitom nemají tušení, že obrovský stroj času už je postaven a do minulosti úspěšně vyrazil. Nejpodivuhodnější na tom, je, že tam nevyrazil žádný wellsovský osamělec, ale celá země – 140 milionů občanů Ruské federace! K experimentu tak odvážnému se mohli odhodlat jedině lidé podobnou myšlenkou vskutku posedlí. Ostatně k posedlosti Rusové nikdy neměli daleko – stačí si vzpomenout na 20. století a jeho komunistický projekt. A nejspíš není divu, že prvním člověkem ve vesmíru byl zase Rus…

Udržet se na vrcholu

Kdo ale stroj času postavil a uvedl ho do pohybu? Člověk v zásadě průměrný, bývalý pracovník KGB, který v této instituci žádnou zvláštní kariéru neudělal, ale pak, po rozpadu SSSR se stal víceméně úspěšným státním úředníkem, který krok za krokem stoupal vzhůru, až ho nemocný Jelcin zcela nečekaně posadil na vrchol ruské mocenské pyramidy – v zásadě proto, aby tak zajistil bezpečí své jelcinské rodiny. Na vrcholu této pyramidy, již kdysi vytvořil už Ivan Hrozný, se v lidech probouzejí vlohy, o nichž oni sami předtím neměli nejmenší tušení.

Je to jako v pohádce: jste normální člověk, ale pak si navléknete Prsten síly – a je z vás Sauron. A v nositeli vyloženě průměrných schopností se najednou probudila tak zvířecká láska k moci a taková touha učinit vše pro to, aby mu kouzelný Prsten k ruce přirostl navždy, že se ve své rakvi pochvalně usmál i soudruh Stalin. Ten také zbožňoval moc a udržoval si ji za pomoci velmi efektivního vzorce: nepřetržitý masový teror vůči obyvatelstvu + mýtus světlé budoucnosti + železná opona.

Jenže jak se na vrcholu zázračné pyramidy udržet ve 21. století, ve století internetu, demokracie, otevřených hranic a hi-tec? A tak mozek nového vládce Ruska přišel s novým vzorcem, s projektem stroje času. Ten rozhodně pomůže! Od prvního dne své vlády ho začal budovat s přímo mravenčí úporností, šroubek po šroubku.

Tento na první pohled skromný a nenápadný člověk prokázal na zmíněném poli podivuhodné úsilí. Až byl stroj času postaven. A on rukou zpocenou rozčilením pohnul pákou. Obrovská země hned nato vyplula do minulosti, o níž tolik snily miliony ruských penzistů usínajících večer v posteli. Někdejší velikost ruské říše! Ta ovšem nepopřávala klidu nejen důchodcům, ale i postsovětským neoimperialistům, nacionál-bolševikům a neomonarchistům, kteří mají za to, že Stalin byl přece docela „normální ruský car, jen trošku krutý“. A právě nostalgie po sovětské minulosti se stala hlavním palivem stroje, který postavil Putin.

A nostalgii, která poněkud vyschla, v 90. letech na smetiště nevyhodili zdaleka všichni. Tuhle naftalínem prosycené brikety se uchovaly v dědečkovských šuplících a babičkovských truhlách. Aby je obyvatelstvo vytáhlo na světlo boží a hodilo do kotle stroje času, bylo třeba vymyslet ještě jeden stroj – stroj propagandy. Tím se stala televize. Všechno to začínalo remaky sovětských filmů a písní, po nichž se stále častěji vrhal mladý ruský popík, a také talk-show, během nichž šedovlasí stalinisté mládeži líčili, jak mocnou zemí byl Sovětský svaz, jak se ho Západ bál a respektoval ho, a přitom gulag a masové represe zamlčovali.

Zároveň byly rušeny svobodomyslné pořady, zabavovány byly celé rozhlasové a televizní stanice a celkově se posilovala kontrola nad sdělovacími prostředky. Cesta zpět začala, čas se rozběhl pozpátku a země vplula do období pozdního brežněvismu: opět se konstituoval systém vlády jedné strany, opoziční politici se měnili v disidenty, běžným jevem se stal antiamerikanismus.

Už po dalších pěti letech to začalo zavánět stalinismem: z voleb se definitivně stala fikce, politici-disidenti stanuli před soudem nebo emigrovali, soudní systém a parlament se staly Putinovými kapesními nožíky. Pod dojmem těchto úspěchů tedy šlápl na plyn svého stroje času: zpět, co nejrychleji zpět! A sovětskou rétoriku začala nahrazovat carskou imperiální, státním programem se znovu stává slavná maxima Alexandra III.: „Rusko má jen dva spojence – armádu a válečné loďstvo.“

V televizních talk-show se mluví o „zvláštní ruské cestě“, o naší kromobyčejné zduchovnělosti, která Rusko zachraňuje před zahnívajícím bezduchým Západem, církev stále rychleji srůstá se státem a generálové tajných služeb se rozmáchle křižují před televizními kamerami. „Rusko vždy bylo, je a bude imperiální,“ křičí tentokrát už mladí spisovatelé a technologové moci. 

Nový Barbar Conan

Jenže impérium potřebuje vojenská vítězství, nová území dobytá na nepříteli. A už je to tady, to potřebné vítězství: „Krym je náš!“ Televizory se přehřívají z vítězoslavných skřeků a stroj času se začíná třást. Člověk by řekl, že je nejvyšší řas přibrzdit a porozmýšlet. Právě tady ovšem došlo k onomu zakalení rozumu cestovatelů časem, jehož si Wells nepovšiml, a z úst našich potentátů se začalo ozývat: „Vrhněte tankové divize směrem na Kyjev!“, „Nasaďte na ukrofašisty atomovou bombu!“, „Rusko potřebuje panovníka!“, „Obnovte trest smrti, aby bylo možné popravovat pedofily, zvrácence a nepřátele Ruska!“, „Studium cizích jazyků na školách podlamuje ruské tradice!“, „Zaveďte výjezdní víza!“, „Žeňte pátou kolonu za Ural!“

Angela Merkelová (a nejen ona) si povšimla, že „Putin žije ve vlastní uzavřené realitě“. Ano, tak to je! Tato realita ho fascinuje a opájí, nohy samy šlapou na pedály a ložiska stroje se rozpálila. Potřebuje to víc paliva, propaganda imperiálních představ nestačí, musí tu být opravdová válka, opravdová krev, krev hrdinů padlých za Donbas, za Novorusko, za Ruskou myšlenku, válka proti Západu až do vítězného konce! V Minsku si ty evropské politické měkkýše krásně podal. A před námi jsou nové bitvy a nová vítězství!

Přijde nový Stalingrad někde u Charkova, přijde další vítězství a zničený a pokořený Charkov se přejmenuje na Putingrad, do nějž vítěz vjede na bílém koni s mečem Alexandra Něvského, v bílé uniformě, nebo ne, v judistickém kimonu, ačkoli to taky ne – nejlépe topless, jako nový Barbar Conan, jenže on přece nebude Barbar, ale Vítěz, Ochranitel ruského světa; následovat bude vojenská přehlídka na počest vítězství a hned poté korunovace nového Vladaře Novoruska…

Avšak ze stroje času se - želbohu - vyklubala drahá hračka. Rubl klesá, s ekonomikou, která sebe samu vystavila sankcím, to jde s kopce a lidé přicházejí o úspory. Agresivní televizní hysterie proti „zrádcům národa“ a „páté koloně“ už přinesla první zlověstný plod – vražda opozičního politika Borise Němcova přímo u stěn Kremlu činí život v ruské metropoli opravdu nebezpečným a nepředvídatelným. Hony na „vlastizrádce“, dávky z kalašnikovů v ulicích, krvavé provokace – to všechno je teď plně myslitelné.

Jenže uplyne ještě jistý další reálný čas a hladoví, všudypřítomnou zlobou a nepředvídatelností čehokoli unavení občané si řeknou: „A k čemu nám to k čertu je, tenhle stroj času?“ Takovéto otázky vždy stojí na počátku zkázy a konce kolektivních iluzí i celých říší. Jen si vzpomeňte: „A k čemu nám to k čertu je, tenhle komunismus!“
Z Putinova stroje času se kouří. Jen těžko se přitom zastaví dobrovolně. Nejspíš buď shoří, nebo vybuchne. V prvním případě z toho bude hodně smradu, v tom druhém budou létat střepiny. A otázkou je, kam a jak dopadnou…

Překlad Libor Dvořák

Vladimir Sorokin je ruský spisovatel, scenárista a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je román Den opričníka, loni mu česky vyšla kniha Telurie