Zapomínáme, že i Češi byli uprchlíky

V současné debatě o přijetí uprchlíků přicházejících do Evropy ze zemí s tuhým režimem nebo postižených válkou zapomínáme na jeden důležitý fakt – naši zemi opustilo mezi lety 1948 až 1989, tedy v období komunistické diktatury, podle některých odhadů až 250 000 lidí. Tito lidé utíkali před útlakem a nesvobodou na Západ.

Často neuměli jazyk své vysněné země a neměli ani potřebné prostředky, aby se v ní postavili na vlastní nohy. Na začátku jejich nového života byli odkázáni na pomoc druhých. Jaká je jejich situace dnes po letech strávených mimo původní vlast? Odpověď asi tušíte - ve většině případů jejich životní úroveň v ničem neliší od životní úrovně hostitelské země a považují se za její právoplatné občany. Nabízí se otázka, co to způsobilo.

Tito lidé, podle našeho slovníku (a naší odborné literatury) emigranti, byli na Západě běžně označovaní jako uprchlíci (die Flüchlinge, refugees) - a takto k nim přistupovaly i jednotlivé vlády západních zemí. Z celé historie české emigrace druhé poloviny 20. století se můžeme podívat na krizový rok 1968 a reakci našich jižních sousedů, kam směřoval největší nápor uprchlíků. Rakousko evidovalo na svém území v prvních týdnech po sovětské invazi neuvěřitelných 162 000 osob pocházejících z Československa. Jeho pomoc těmto českým „uprchlíkům“ je přitom dodnes opomíjenou kapitolou českých moderních dějin.

V zemi se zvedla nebývalá vlna solidarity k přicházejícím Čechům a Slovákům, která byla obdobná snad jen se situací, kterou Rakousko zažilo v roce 1956 po krvavém potlačení Maďarského povstání. Rakouské velvyslanectví v Praze udělovalo i přes zákaz rakouského ministra zahraničí Kurta Waldheima až 5000 víz denně. Každý, kdo překročil hranice, obdržel přechodné povolení k pobytu a do pomoci uprchlíkům se ihned zapojila řada vládních i nevládních organizací. Četné organizace a spolky, mezi nimi i ty českých starousedlíků, nabízely nouzové ubytování, stravu i ošacení. Pomocnou ruku podávali i jednotliví rakouští občané – časté byly nabídky noclehů a pozvání na jídlo.

Díky obrovskému úsilí jak mezinárodního společenství (celá akce probíhala pod patronátem Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky – UNHCR), tak samotné rakouské společnosti se situaci podařilo zvládnout. Většina uprchlíků pokračovala dále na Západ; do Francie, Velké Británie nebo rovnou do zámoří do USA, Kanady nebo Austrálie. V Rakousku zůstalo něco přes 11 000 osob. Ti, kteří zůstali, jsou dnes ve většině případů úspěšně začlenění do většinové společnosti.

Pochopitelně k tomu přispěla řada faktorů, ale neumím si představit, že by se něco podobného podařilo bez elementární solidarity s uprchlíky, která tehdy na Západě vůči Čechům a Slovákům panovala. Po českých zkušenostech s diktaturami minulého století bych očekával, že se v současných debatách bude objevovat více porozumění a méně strachu. Kam se poděla naše solidarita.

Autor je doktorandem na FF MU.