Divous Žižek srovnává Titanic a pražské jaro

Recenzovat filmy se Slavojem Žižekem znamená recenzovat Žižeka samotného - a tón recenze je dán dávno předem tím, nakolik souhlasíte se Žižekovou metodou výkladu, s jeho politickou orientací a zda vám netrhá uši jeho slovanský akcent, jímž znásilňuje angličtinu.

Je vhodné přiznat tedy hned na začátku svůj poměr k tomuto divousovi: Žižeka považuju za typického peripatetika, filosofa, který své myšlenky splétá živelně a spontánně (respektive, mu nabíhají příklady téměř nahodile, ale předem už ví, co chce dokázat), až nekontroluje řeč vlastního těla a totálně dlabe na to, aby přizpůsoboval svůj přízvuk oxfordským standardům. Jeho šoumenství, u nějž není jasné, zda blázna trochu nehraje (aby nebyl nudný nebo považovaný za sociopata), patří k věci a filmům s ním svědčí.

Stejně jako před pár lety karlovarské publikum vydrželo dvě a půl hodiny sledovat jeho přednášku Perverzní průvodce filmem, nyní nikdo neodešel ze 134minutového Perverzního průvodce ideologií. Sál se průběžně otřásal smíchem jako u vynikající komedie. Bylo pouze vidět, že párkrát lidem celkem zatrnulo, když zjistili, že tento psychoanalytický klaun je opravdu přesvědčený komunista, který vysvětluje, že revoluce se ZATÍM nepovedla, ale to neznamená, že se o ni nemáme znovu pokoušet.

Jestliže Perverzní průvodce filmem byl spíše cinefilní kousek, který rozebíral především uznávané tvůrce (Hitchcock, Lynch, Kieslowski, Tarkovskij), pak Perverzní průvodce ideologií se zabývá často díly, která patří k zapomenutým klenotům, ale bývají považována i za laciná béčka – např. Carpenterovo Oni žijí! (The Live!) či Frankenheimerovo Znovuzrození (Seconds). Objeví se tu ovšem i veleznámé hity jako Temný rytíř, Já, legenda nebo Titanic a nemůže chybět zástupce vysokého umění Michelangelo Antonioni či několik filmů od Scorseseho nebo Kubricka.

Do toho navíc přicházejí i reklamy na Coca Colu, mystérium Kindervajíčka a skryté poselství kávy ve Starbucks, muzikály Za zvuků hudby a West Side Story nebo Gilliamův Brazil. Jako vždy pestrá směska, tentokrát opepřená ještě výňatky z televizních zpráv nebo sovětskými a nacistickými propagandistickými filmy.

A je tu ještě jeden posun. Perverzní průvodce filmem stojí téměř čistě na psychoanalýze a ZDÁ se, že se věnuje filmům samotným, jejich příběhům, postavám a možnostem filmového média (právě proto pak Žižeka filmoví teoretici a historici rádi kritizují, že je spíše redukcionista, než aby popisoval složitější kontext).

Perverzní průvodce ideologií je potom už přiznaným politickým manifestem, nebo mírněji řečeno kritikou politiky, dějin a médií. Žižek každopádně není banální kritik kapitalismu a konzumerismu, prakticky v každé scéně nám představí „naivně kritický“ přístup, který pak vyvrátí a poskytne nám podstatně zajímavější pohled. Někdy je to trochu mechanická dialektika, ale těžko Žižeka vinit z klišé. Jeden příklad za všechny: Nedávné pouliční nepokoje a rabování v Londýně Žižek nevykládá „změkčile liberálně“, že šlo o lidi, kteří jsou chudí a bez životní perspektivy (a ja jejich stav může špatná sociální politika). Podle něj má každý člověk značnou míru svobodné vůle určit si, jaký bude vést život a nemá se jen vymlouvat na to, že je determinován svým prostředím. Jeho postřeh ale míří k tomu, že rabování není v přímém rozporu s kapitalismem (čili uznáváním soukromého vlastnictví a nutností za zboží platit), ale že pro lidi z ghett jde naopak o brutální naplnění kapitalistické mantry „musíte konzumovat za každou cenu“. Dotyční delikventi je chovají tak, že chtějí mít status jako ostatní, i když na to nemají prostředky. Žižek přitom neobhajuje ani kriminální činy a násilí, ani status quo - jen ukazují, jak jsou propojené.

Shrnout tuto dvou a půl hodinovou přednášku ale ve stručnosti nelze. Nejsou to však osamocené výkřiky a nesouvisející objevy. Žižekovým cílem je zhruba toto: uvědomit si, nakolik věříme určitým ideologiím, i když víme, že nejsou pravdivé, a zbavit se jednou provždy iluzí tím, že zahodíme představu tzv. Velkého druhého – čili politického osvíceného vůdce, moudrého otce, zpovědníka, byrokratického systému a vůbec jakýchkoli autorit včetně Boha, které nám údajně zaručují, že víme, jak správně jednat.

Cílem není anarchie, ale vědomí skutečné vlastní zodpovědnosti. Ostatně málokdo dovede tak vtipně smést ze stolu údajný Dostojevského výrok, že „Když zmizí Bůh, je vše dovoleno“. – „Podívejte se na Usámu bin Ládina, tomu naopak Bůh pomohl necítit jakoukoli vinu, když ho nechal spáchat teroristické útoky. Naopak, přesvědčení o tom, že mě vede Bůh, je tím nejhorším.“

Žižek vidí i komunistickou diktaturu a Stalinův kult osobnosti jako příklady špatně aplikované teologie, v podstatě trapnou náhražku náboženství, a naopak v katolické vizi, kdy Ježíš pochopí, že ho Bůh opustil, základ moderního radikálního ateismu.

Pro zdejší publikum působilo jako vrchol provokace srovnání melodramatu Titanic a pražského jara 68´. Žižek tvrdí, že z cynického pohledu se Titanic musel potopit, protože jinak by mladí milenci po doplutí do New Yorku zjistili, že spolu nakonec kvůli třídním rozdílům nevydrží. Titanic tak nese jen konzervativní poselství, že „bohatí mají právo občerstvit se kontaktem s vitalitou prostého lidu, resp. z něj vysát energii, a pak ho odkopnout“. (Jde o mýtus, že společenské třídy se mohou snadno smířit a inspirovat, a že honorace se může inspirovat chudinou a propojit výhody obou stavů tak, že se stane střední třídou. Jde však o omyl, neboť elity se od chudých stále více izolují a střední třída se v současnosti rozpadá.) Titanic nám však říká „mohla to být krásná láska“, škoda toho ledovce…

Stejně tak prý sovětská okupace pomohla zachránit iluzi, že by byl možný socialismus s lidskou tváří. Buď by totiž nastoupil kapitalismus, nebo by soudruzi utáhli šrouby sami. „Díky“ invazi ale můžeme slastně snít, jaké by to bylo „kdyby“… Ještě, že přijely ty tanky, ušklíbá se napůl přezíravě Žižek, aniž by přitom zpochybňoval násilí a utrpení a nedoceňoval, že pro lidi je nejbolestnější právě ztráta oné iluze, že dějiny mohly být krásné. Věřím, že některé pamětníky můžou podobné vývody urážet, ale  mladší generaci nabízejí občerstvujícím pohled v opozici vůči martyrskému mýtu, v němž jsme dominantně vychováváni.

České publikum každopádně mohlo být potěšeno i velmi trefným postřehem, že ideologie je udržována jako funkční nejen díky vůdcům, ale i díky ideji „lidu“. To lid je největší tabu. Každý vůdce se totiž chce prezentovat zároveň jako obyčejný člověk z lidu, který jen slouží velké ideji. Kvůli ní občas musí být tvrdý, ale v jádru jako člověk je čistý a ryzí. Lenin, Stalin i Hitler se vždycky nechali zvěčňovat, jak hladí děti a mají rádi zvířátka. Proto není pro komunistickou ideologii nic horšího, než když si nějaké filmy dělají legraci z obyčejných lidí – tak jako to dělal Forman ve svých raných filmech - Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko!. Nešlo o pouhé povýšenectví, jak mu bylo tehdy vyčítáno, ale o narušení ideje dokonalého lidu, rozbití nedotknutelného tabu. Poznání, že „lidé jsou většinou trapní idioti“ a že nelze spoléhat na žádnou přirozenou nezkaženost, si většina lidí, kteří věří určitému ideologickému systému, nejsou vůbec ochotni připustit.

Co však bude následovat po rozbití všech iluzí? Žižek se tváří jako roztomilý medvídek, ale je jisté, že když nad jeho poselstvím přemýšlíme déle, působí velmi hrozivě. Podle Žižeka je totiž i vědecká idea evoluce a množení beze smyslu pořád ještě oním „Velkým Druhým“, jakýmsi vševysvětlujícím a ospravedlňujícím systémem. Nakonec i tato vědecá hypotéza, pokud se zbožští, vede jen k utrpení. Opustit i tohle nás uvrhá do radikální svobody, kterou si moc ani neumíme představit.

Na atraktivitě Perverzního průvodce ideologií přidává i to, že režisérka Sophie Fiennes sehnala obrazově mimořádně kvalitní ukázky z výše jmenovaných filmů a Žižeka do nich velmi stylově zakompovala, takže to vypadá, že se přímo účastní mnoha slavných scén. Není to tedy jen suchá přednáška, ale i dobrá podívaná, kdy je možné vidět některé staré filmy tak, jak si je často ani nepamatujete. Vše je najednou nějak tak ostřejší a jasnější…

_________________________________________________________________________________

P.S. Do Varů nepřijela Ódry Totu a Omar Zeman. Alláhu Akbar. Komu budou chybět, ať zvedne ruku. Na páteční zahajovací ceremoniál naopak dorazila dokonale oživená figurína Johna Travolty. Předvedla fascinující scientologické voodoo a na závěr své řeči o tom, jak „herci musejí předvádět humanitu“, dojatě poděkovala, „že jsme jí umožnili být“. Takové zásadní vyznání si člověk musí nechat projít hlavou. Celé se to již velmi blížilo legendárnímu vystoupení nakoksované Sharon Stoneové, která prohlašovala perly typu, že „mír je, když vrátíte nákupní vozík v supermarketu“. Jediné, co zamrzelo, bylo, že v přibližně desetiminutovém sestřihu Travoltovy kinematografie chyběl snímek Bojiště Země. Tak to napravme zde.  A Michel Gondry na tiskovce k filmu Pěna dní přiznal, že se cítí vyhořelý. Upřímnosti si ceníme, jeho filmy budeme napříště vynechávat.