Nejdražší hollywoodský film všech dob bojuje proti bohatým

Po několika zklamáních, která vyvrcholila snímkem Simon Killer, k němuž se vrátím ještě později, přišel čas spravit si trochu chuť něčím zaručenějším. Přestože i to ze začátku vypadalo jako risk, nakonec se mnohonásobně vrátil. 

Nebeská brána je jeden z legendárních hollywoodských filmů, o němž hodně lidí slyšelo, koluje o něm desítky historek, ale jen velmi málo lidí jej vidělo. Jednak má v původní verzi 220 minut (k dispozici ale většinou byla jen sestříhaná 149minutová verze) a jednak se téměř nepromítá. Jde o zřejmě nejdražší hollywoodskou produkci všech dob (přetahovat se bude s Kleopatrou a Avatarem) a rozhodně o největší propadák v dějinách kinematografie (přetahovat se bude s Intolerancí a Ostrovem hrdlořezů).

Tento megamegamegafilm položil studio United Artist, pohřbil kariéru režiséra Michaela Cimina (který předtím zazářil s Lovcem jelenů), pohřbil rovněž šanci natočit nějaký další vysokorozpočtový western a jde o jeden z případů, který zavinil, že dnes režiséři v Hollywoodu nemají právo posledního střihu - a než jdou filmy do výroby, podléhají mnohonásobnému schvalování a kontrole (kromě Nebeské brány jsou „viníky“ ještě Coppolova Apokalypsa a Mzda strachu od Williama Friedkina.) 

Nebeskou bránu obestírá pověst snímku, v němž režisér naprosto zbytečně vyhazoval peníze za scény, v nichž se nic neděje, a bývá považována za příklad zcela patologické megalomanie. Málokdy se mluví o tom, jaký film ve skutečnosti je, o čem je a proč je takový. Namísto toho bývá přijímán jen jako příznak něčeho, především zpupnosti režisérů tehdejší doby. 

Šel jsem tedy s obavami, zda je možné něco takového odkoukat bez následků, nebo aspoň pocitů nudy či otrávenosti. Největším překvapením pak bylo, že mi oněch 220 minut připadalo jako běžné dvě hodinky, že film má propracovaný děj a v kratší verzi nemůže vyznít tak dobře.

Ciminovi se zkrátka podařilo dostat na plátno románovou fresku (scénář si ale napsal sám, nejde o adaptaci), k čemuž je třeba hodně času. Běžná sekvence „hrdina vystupuje z vlaku“ vypadá asi takto: kamera projede skrz celé nádraží (muselo jít o speciálně postavenou budovu bez jedné stěny), zabere příjezd vlaku, vyjede nad něj jeřábem, ze střech vagónů sleze několik stovek lidí, střih, hrdina sedí v osamoceném kupé, do nějž pronikají umělecky paprsky světla, pomalu vyjde ven, prochází kolem vlaku a míjejí jej desítky lidí a koňských povozů. Dojde k nádražákovi a prohodí spolu pár slov. Konec jedné scény.

Následuje další scéna, kdy hrdina prochází (speciálně postaveným) městečkem a kolem procházejí další stovky, tentokrát místních lidí (zjevně jiných než těch z nádraží, kam přijeli imigranti), projíždějí tu desítky povozů a dostavníků, běhají psi… Hrdina vchází do saloonu, kde jsou další desítky lidí (zjevně jiní, než ti na ulici, protože jde převážně o ozbrojené muže) a za okny stále procházejí davy a panuje čilý koňský provoz. 

Je to něco naprosto nevídaného, šíleného, ale ze cinefilního hlediska neuvěřitelně opojného - a především to vytváří dokonalý obrázek toho, jak to muselo vypadat na Divokém Západě v době osidlování. V tomto chaosu, kde jsou slyšet desítky zvuků z různých míst (prostorově velmi přesně lokalizovatelných a neustále se proměňujících), se pak baví postavy o běžných „westernových záležitostech“, ale jejich dialogy občas lehce zanikají v hluku.

Dojem totální realističnosti - která je ale na druhou stranu absurdní a ustavičně k sobě poutá pozornost a odvádí nás od příběhu - překonává cokoli, co kdy bylo na plátně k vidění a slyšení. Leckdo bude namítat, že je tu několik zbytečně dlouhých sekvencí, kde se tančí, ale i ty mají přesné místo ve scénáři – působí jako energetická vzpruha, abychom naopak oněch 220 minut přežili. 

Zdánlivě pompézní film přitom ukrývá ve svém jádru křehký milostný příběh jednoho nešťastného, ale nesentimentálního a nekýčovitého trojúhelníku. Aby to nebylo zase moc romantické, ženou, o níž se bojuje, je sice hezká, ale ne moc chytrá prostitutka a bordelmamá, a jejími ctiteli zase stárnoucí strážce spravedlnosti a nájemný střelec, který vraždí zloděje dobytka. Právě kolem kradení dobytka se točí většina příběhu, kdy se mocná asociace chovatelů rozhodne bez milosti zabít přes 120 lidí, kteří podle ní mají s krádežemi v jednom okrsku něco společného. Hlavní hrdina se snaží masakru zabránit, ale marně. 

Celý film tak vypráví o tom, že velká věc se nemůže podařit – jako by už ve svém zárodku mělo celé dílo zakódovaný neúspěch. Vůbec ideologie snímku se zcela vymyká dobovým požadavkům (nástupu reaganismu v Americe) – jde v podstatě o marxistický, anti-kapitalistický manifest, který otevřeně tvrdí, že bohatí lidé nemají zájem zlepšit životní podmínky většiny ostatních, a proto je potřeba s nimi bojovat, i když je takový boj prozatím předem prohraný.

Ve svém fikčním vesmíru je toto poselství přesvědčivé, v dobovém kontextu mohlo působit lehce naivně, i když bylo přece jen vrstevnatější. Lze tu najít nejen regres k bolševickému Křižníku Potěmkin, ale i reflexi vietnamské války – když se mluví o tom, jak v zemi zbudou jen vdovy se sirotky. 

Dnes se na Nebeskou bránu můžeme z odstupu dívat minimálně jako promyšlené dílo, které dekonstruovalo žánr westernu. Pro české publikum navíc mohlo být zajímavé slyšet, že jeden z hlavních hudebních motivů pochází z lidovky „aj bačo, bačo náš, černú košulku máš“.