Do českých kin vstupuje ukrajinský snímek Kmen, který patřil k nejlépe přijatým snímkům na letošním karlovarském festivalu. Zde také vznikla recenze, kterou nyní u příležitosti distribuční premiéry opět nabízíme:
Když si člověk vybírá, jaký film na festivalu zhlédne, zkouší to nejprve přes známá a osvědčená jména. Režiséři, režisérky, herci, herečky. Potom podle ohlasů na jiných festivalech; byla-li nějaká cena. Nakonec přicházejí náměty – neznámí tvůrci, ale slibné výchozí nápady. Posledním, trochu zoufalým pokusem a střelbou naslepo jsou exotické země vzniku. Nepočítáme-li tedy momenty „vezmu si last-minute lístek na cokoli“ nebo „tady před tímhle sálem není taková fronta, tam se dostanu“.
Snímek Kmen (Plemja) spadá do kategorie „ohromně originální nápad - naprosto neznámý autor - má to nějaké ceny“. Třicetiletý ukrajinský režisér Myroslav Slabošpyckyj, jenž má za sebou jen tři krátké filmy, se svým celovečerním debutem ihned prorazil ke světovému věhlasu. V Cannes vyhrál Velkou cenu kritiky a odteď je z Kmene žádané festivalové zboží.
Když se na začátku na tmavém plátně objeví upozornění „Tento film je ve znakové řeči. Nejsou k němu žádné titulky, překlad ani voice-over“, v publiku spontánně hrkne a pak rozesměje. Pořád si ještě neuvědomuje, že následujících 130 minut nepadne jediné slovo a budou na sebe pouze gestikulovat neslyšící neherci. V příběhu mladíka, který nastoupí na nový internát, kde všichni včetně personálu sdílejí stejné postižení, se téměř vše odehraje pouze obrazem.
Slapošpyckyj tu znovuobjevuje kinematografii jako médium, v němž nejsou ke sdělování potřeba slova. Sám říká: „Chtěl jsem natočit realističtější, přirozenější verzi němého filmu, jemuž by diváci snadno porozuměli. Znaková řeč je jako tanec, balet, pantomima, divadlo kabuki. Grotesknost je ale jen zdánlivá, lidé tak skutečně komunikují."
Kmen není retro, není černobílý, není expresivně stylizovaný, není komický. Onu narážku na němý film je nutno chápat progresivně. Klasické „němé filmy“ totiž nebyly němé, ale mluvilo se v nich, byly v nich mezititulky, postavy „slyšely“ a vše bylo podáno s takovou zjednodušeností, aby se diváci orientovali. V Kmenu sice všichni používají znakovou řeč, ale bez absolvování speciálního kurzu nemáme šanci jí porozumět. Postavy si přitom domlouvají často značně složité věci, jejichž motivace zpočátku (a někdy ani později) nechápeme.
Vždy nás překvapí, že neslyšící opravdu neslyší. S naprostou samozřejmostí si totiž myslíme, že zvuky nějak vnímají. Ale právě to, že se třeba blíží nebezpečí, je pro ně nezachytitelné - a občas fatální.
Film pracuje většinou s velkými celky a dlouhými záběry, kde se toho za sebou a vedle sebe odehrává hodně, občas i v několika plánech. Absence řeči nás ustavičně upomíná na to, kolik informací vlastně běžně nevnímáme zrakem, jak se musíme beze slov učit nově vidět.
Každý předsudek o tom, co neslyšící nemůžou dělat, se rychle popře. Největší omyl, že sluchově postižení jsou jen roztomilí a bezbranní, dovede šokovat nejvíc. Na internátě probíhá drsná šikana, provádějí se iniciační rituály „přijetí do kmene“ a holky, jež jsou zde v menšině, chodí po večerech pod dohledem spolužáků šlapat mezi postarší řidiče kamiónů.
Nehostinnost a odtažitost se prohlubuje právě kvůli tomu, že tu neexistuje „teplé lidské slovo“, ale vše se vyjadřuje rychlými a hrubými gesty.
Už jen institucionální prostředí a bezvýchodnost situace mladé generace v zemi, která je zmítaná politickou i ekonomickou krizí, by samy o sobě stačily – ale bez možnosti vyjádřit něco nuancovaněji jsou hrdinové vydání světu zcela napospas. Vše dělají tak, že doslova naplňují význam výrazu „bez řečí“.
Zárodky milostného příběhu tak zůstávají téměř neznatelné, cit se jakoby nemá jak rozvíjet. Pak přijde příšerná sekvence potratu, která se vyrovnává nebo možná i překonává rumunské 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny, a finále naplněné dalšími krvavými zvraty.
Jakkoli je film syrový a nepříjemný, nedá se od něj odtrhnout: dokáže totiž publikum absolutně vtáhnout a nutí ho doplňovat si ve fantazii vše to, co nebylo řečeno. Až se bude na konci roku mluvit o nejsilnějších filmových zážitcích, nikdo, kdo viděl Kmen, ho nemůže zapomenout uvést.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
