Křižáček vyčnívá navzdory klopýtání po cestě významů

Režisér Václav Kadrnka představil ve Varech svůj očekávaný druhý film

7. 7. 2017

Režisér Václav Kadrnka před šesti lety překvapivě rozčísl stojaté vody české kinematografie citlivě rozjímavým snímkem Osmdesát dopisů. V protikladu k retro filmům jako Pelíšky nebo Pupendo nabídl ztišenou a zdrženlivou osobní vzpomínku na stísněnost a absurditu normalizační československé společnosti, z níž se pokoušeli s maminkou najít cestu ven za otcem, který odešel v polovině osmdesátých let na Západ.

Jeho debut se tehdy vymykal v českém kontextu soustředěním na formální pojetí i prací s vyprázdněným vyprávěním, kdy se tvůrce snaží nalézt význam v zámlkách a detailech. Jeho druhý celovečerní film Křižáček, který vznikal čtyři roky, tedy předcházela jistá očekávání, navíc podtržená i zařazením snímku do hlavní soutěže karlovarského filmového festivalu. Křižáček je naplňuje způli.

Plynutí vnitřního času

Formálně je rozhodně tím nejvýraznějším nejen v karlovarské soutěži, ale i v tuzemské produkci za poslední léta. Podobně důsledných filmů vzniká poskrovnu. Václav Kadrnka vyšel z poémy Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček a ve spolupráci s výtvarníkem Danem Pitínem převedl literu jazyka do propracovaných pročištěných kompozic s jasnou symbolikou barevných ploch, s vedením postavy prostorem za čímsi, co před ní neustále uniká, a do předmětů-ornamentů, které mají navodit pocit zvláštního zatajení plynutí vnitřního času.

Podobně jako v Osmdesáti dopisech je tu jedním z ústředních motivů absence, zde doplněná o motiv hledání. Středověký rytíř Bořek (Karel Roden) se vydává po stopách svého synka, který jednoho dne odešel z domovského hradu, aby se přidal k dětským křížovým výpravám do Svaté země. Rytíř s trvalou tváří urputného smutku prochází krajinou vždy opožděně. Doráží na místa, kudy syn prošel, ale o jeho přítomnosti už se jen dozvídá. Z úst hostinské, poustevníka, nebo z věcí, které za sebou zanechal. Stehy na vyšívané synkově podobizně, již si nese v kapse, se pozvolna uvolňují, stejně jako se jasná představa syna mění ve vzpomínku a postupně v chiméru. Obraz, který si o něm otec vytvořil sám.

Kadrnka se obejde téměř bez slov i bez velkého dramatu. Proto je třeba ke Křižáčkovi přistupovat spíš jako k modlitbě nebo k meditaci. Zkouší vytvořit kontemplativní filmový tvar, v němž se budou významy pozvolna vynořovat s ubývajícími mílemi. Z pohledů na drobné detaily, v pohybu, práci se světlem nebo střihem. A s ubývajícím časem. Křižáček tak systematicky, nicméně až příliš odtažitě a podprahově pracuje se zatajováním a vnitřním rytmem.

Ten ladí s poetikou vyprázdněného vyprávění, kdy režisér upouští od silné příběhovosti a nechává obrazy plynout před očima. Nechává hrát médium samo. Do hry ovšem v takový okamžik vstupuje riziko, že obrazy poplynou jen jako jednotlivé fresky. Touha po významu přitom nemá nic společného s akcí nebo potřebou uzavřeného vypravěčského oblouku. Je ovšem rozdíl mezi uměleckým filmem, který klade nároky na diváka a vyzývá jej ke spoluúčasti, a mezi takovým, který nechává tolik prostoru, až spoluúčast vlastně ztěžuje.

Cíl vždy uniká

Podobně jako řada současných filmů objevujících se na světových festivalech a pracujících s vyprázdněnou narací a vnitřní mystikou – za všechny třeba tvorba Mexičana Carlose Reygadase – pracuje také Křižáček s metaforou krajiny coby odrazu vnitřního světa postavy. Rytíř se z nepřehledného lesa dobere cvalem přes pláně do písečných dun na italském pobřeží. Taková metafora je ale jen málo nová.

Zajímavější je způsob, jakým Kadrnka pracuje s časem a jeho dozníváním ve vztahu k niterným vnitřním pochodům hlavní figury. Z tohoto pohledu je klíčová závěrečná scéna, na jejímž výkladu do velké míry záleží verdikt nad celým filmem - a ochota vydat se zpět do nabízených obrazů a pozpátku objevovat náznaky a momenty, které se splétají do významu. V Křižáčkovi takové momenty jsou, i když se nakonec organicky nepropojí do silného a přesvědčivého celku.

U podobných filmů je vždy rozhodující, co nabídnou místo vyprávění; jak zaplní prázdno, jež může nést smysl. Jak ho zvnitřní. Nabízená spiritualita spojená s náboženskými motivy sama o sobě nestačí. Možná je náboženská mystika až příliš okatým rámcem pro zachycení světského, niterného rodičovského rozpoznání, že jejich děti od nich od momentu narození nezadržitelně a bolestivě odcházejí.

Podobně jako ústřední postava rytíře hledá ideál svého syna, i Václav Kadrnka vytrvale hledá v Křižáčkovi s pokorou svoji cestu k dokonalému tvaru, ke dřeni emoce, již je možné vypovědět pomocí filmového obrazu. Podobně jako rytíři mu nicméně v Křižáčkovi vytoužený cíl vždy o několik kroků uniká. Stejně jako v případě Osmdesáti dopisů jde o výrazný příslib něčeho potenciálně velkého než o stoprocentně fungující dílo. Ale právě v nekompromisním a oddaném hledání je Kadrnka po dvou celovečerních filmech mezi českými režiséry výjimečný. Což platí navzdory klopýtání po kamenité cestě významů i pro Křižáčka.