V září 2007 se v Senátu ČR konala konference „Revitalizace a resocializace rekultivovaného území – zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území“. Z materiálů, které z této konference vzešly, se dozvídáme, že „od počátku 90. let se stát věnuje zahlazování následků hornické činnosti investicemi do rekultivace a sanace krajiny ve výši 36,8 mld. Kč.“ Dále se zde dočteme, že „na rekultivace bude ještě vynaloženo téměř 33 mld. Kč“.
Ústecký hejtman Jiří Šulc dnes navrhuje, aby těžební firmy odváděly na obnovu těžbou narušené krajiny více peněz než dosud. Kvalitní obnova krajiny však není podmíněna větším množstvím peněz, ale spíše zapojením přírodních procesů. Podle našeho názoru byla značná část peněz použitých na rekultivaci krajiny po těžbě vynaložena zbytečně a často dokonce zničila přírodně hodnotné ekosystémy s výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů.
Výsypky a další těžbou narušená místa není ve většině případů nutné draze rekultivovat. Po nasypání vypadá sice nová výsypka poněkud nehostinně – hromady jílu, písku či kamení. Rychle se však objevují rozmanité rostliny i ostatní organismy. Do zhruba desátého roku po nasypání je již vytvořen téměř souvislý vegetační kryt.
Ve sníženinách a na úpatí výsypky se vytvářejí pestré mokřady, které poskytují vhodné prostředí pro obojživelníky, hmyz i ptáky. Bohužel právě v této době se do výsypek pustí rekultivační firmy. Těžkou mechanizací přemodelují celou plochu (často o rozloze desítek hektarů) do monotónních povlovných tvarů, mokřady odvodní, na povrch navezou organický materiál (ornici, štěpku, drcenou kůru) a většinou vysázejí v řádcích stromečky. Ty někdy rostou, někdy ne, protože je ožírá přemnožená srnčí zvěř, nebo se prostě na dané místo nehodí.
Navezený organický materiál navíc podporuje růst konkurenčně silných druhů, jako jsou kopřiva či třtina křovištní. Srovnáme-li samovolně zarostlé výsypky s těmi rekultivovanými, první hostí v průměru dvojnásobné množství druhů rostlin než ty rekultivované. Rekultivace, tak jak jsou dnes prováděny, stojí v průměru 1,5 mil. Kč (bez následné péče). Jejich hlavním cílem evidentně není ozelenit výsypku (ta už se mezitím ozelenila sama), ale investovat státní či firemní peníze. Aby ne, když hloupý stát dává nebo firmám dávat nařizuje.
Z našich dlouhodobých výzkumů opravdu vyplývá, že drtivá většina těžbou narušených míst se v našich podmínkách obnoví sama. Netýká se to jen výsypek po těžbě uhlí, ale i pískoven, lomů nebo těžených rašelinišť. Technicky rekultivovat by se měla jen místa, kde hrozí eroze, sesuvy nebo se jedná o toxický materiál s možností kontaminace vod či ovzduší. Takových míst je však málo.
Absurditu technických rekultivací můžeme dokumentovat následujícím příkladem, který podle našich zjištění rozhodně není ojedinělý. V jedné pískovně rekultivační firma buldozerem shrnula poměrně hustý nálet asi pětiletých borovic, navezla drcenou kůru a vysázela opět borovice! Jediný patrný rozdíl byl ten, že ty nové byly pěkně v řádkách. Stálo to asi 1,5 mil. korun.
Leccos se ale mění k lepšímu. V dubnu se v Praze sešli na odborném semináři zástupci veřejné správy, nevládních organizací, těžebních firem i vědeckých pracovišť, aby diskutovali o potenciálu přírodě blízkých forem obnovy. V závěrech tohoto semináře se mimo jiné objevil požadavek na obnovu dvaceti procent těžbou narušeného území přirozenou cestou podobně jako je tomu v některých evropských zemích (např. v Německu).
Podepsaní účastníci semináře vyzvali vedoucí činitele ministerstev životního prostředí, zemědělství a průmyslu a obchodu, aby problematice přirozené obnovy těžebních prostorů věnovali náležitou pozornost a zrovnoprávnili tento způsob obnovy s technickými rekultivacemi. Upozornili také na ekonomickou i ekologickou výhodnost navrhovaného řešení.
Nepopíráme potřebu investovat do infrastruktury těžbou zdevastovaných území Mostecka, Sokolovska či Ostravska, ale v žádném případě by státní peníze neměly směřovat na rekultivace běžných výsypek či těžeben (až na výše zmíněné výjimky). Je to neomluvitelné plýtvání. Mimochodem, na opravy památek byla za stejnou dobu věnována jen asi třetina výše uvedené částky investované na „zahlazení následků hornické činnosti“.
Karel Prach je profesorem biologie na Přírodovědecké fakultě JU České Budějovice, Klára Řehounková pracuje v Botanickém ústavu AV ČR a ve sdružení Calla, Jiří Řehounek je členem Sdružení pro záchranu prostředí Calla.
Názory v tomto článku nemusí vyjadřovat stanovisko redakce Respekt.cz.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
