V kraji pod sopkou

Letos 1. května pekl Ernesto Cuňa hovězí maso na rožni. Na chilském venkově je to oblíbená kratochvíle, při které se sejdou známí podobně, jako když Češi u táboráku opékají špekáčky nebo narážejí bečku piva. I na dvorku Ernestova domku v Chaiténu, pětitisícovém městečku vmáčknutém mezi záliv Tichého oceánu a hory pokryté studeným deštným pralesem, se onoho květnového dne sešli přátelé.

Když ale Ernesto upevnil poprvé kovový rošt nad ohniště, země pod jeho zahradou se otřásla. Obyvatelé Patagonie jsou spíše flegmatici a na podivné projevy přírody reagují s překvapivým klidem. Takže Ernesto se nenechal znervóznit, rošt rozebral a přemístil ho na opačný konec zahrady, kde je půda rovnější. Nebude přece riskovat, že se opékané pláty masa zřítí do ohně.

Potom se ale země zatřásla podruhé a účastníky party přešla na pečínku chuť. Okolní dřevěné domy seřazené na půdorysu pravoúhlých ulic se najednou rozhoupaly jako dětské kolébky, trámy se začaly se skřípotem prohýbat, dřevo praskalo. Ernesto, jeho přátelé a všichni obyvatelé městečka už věděli, že jde do tuhého.

Žijí totiž v Chile, kde podřimuje sto dvacet aktivních sopek, jejichž výbuchy a různá zemětřesení jsou běžnou realitou. Žijí navíc v Patagonii, kde jsou sopky a tektonické zlomy neprozkoumané a kde je člověk nedrží pod bedlivým dozorem jako v okolí hustě osídlených metropolí.

Chaitén je napůl uměle udržovanou osadou v místech, kde se mladé pohoří And, táhnoucí se napříč celým jihoamerickým kontinentem, rozpadá do nepřehledné změti horských hřebenů a ledovcových jezer. Poloha osady s přímořskou kolonádou, nad níž se jako kus vylomeného zubu tyčí zasněžená sopka Corcovado, propůjčuje městečku atmosféru nostalgické elegance poslední výspy civilizace na úplném konci světa. Okolní prales je tmavý a vlhký, vše je tady většinu roku skrápěno ledovým deštěm a sužováno větry vanoucími z Tichého oceánu. Člověk je tu uprostřed neuvěřitelně krásné přírody ode všeho vzdálený a se skupinkou sobě podobných vlastně hodně sám.

Živly běžného světa však nejsou vším, čemu tady lidé čelí. Deštný kraj, který spousta místních navzdory příšernému počasí považuje za jeden z posledních rájů na Zemi, se může stát obětí mohutných sil z podzemí. Pod nohama lidí v zemských hlubinách se totiž rozkládá skutečně nezvladatelná divočina, kde čas pulzuje vlastním rytmem. Když se podzemní síly uvolní a osud obou světů se protne, nastává skutečné drama.

Ernesto Cuňa samozřejmě dobře věděl, v jakém kraji žije. „Jestli mám z něčeho strach, tak z toho, že netuším, co se děje pod zemí,“ vyprávěl letos koncem listopadu u svého počítače v ošklivé budově z betonu hned vedle podniku s názvem Pretty Woman Night Club v přístavu Puerto Montt. Puerto Montt je od Chaiténu vzdáleno osm hodin jízdy lodí na sever. Právě tady teď sídlí provizorně chaiténská radnice. Sem nakonec, obrazně řečeno, doputoval Ernesto poté, co letos v první květnový den uprostřed vzdouvající se půdy pod nohama úplně zapomněl na lákavou vůni opékaného masa, nastartoval auto, naložil do něj rodinu a prchal z Chaiténu směrem na jihovýchod, ke 150 kilometrů vzdálené argentinské hranici.

Ernesto na počátku svého útěku ještě netušil, proč se mu země pod nohama kymácí, měl ale spoustu důvodů ke strachu. Mohl myslet na obrovské zemětřesení právě v Puerto Montt a na okolních ostrovech, kde v roce 1960 zahynuly stovky lidí a město se složilo k zemi jako dětská stavebnice. Stejně tak mohl mít na mysli menší geologickou „nehodu“, k níž došlo jen pár týdnů před jeho vlastním útěkem v pět set kilometrů vzdáleném patagonském městečku Puerto Aisen, kde dosud neobjasněné zemětřesení a následná vlna tsunami zabily šestnáct lidí. Mohl myslet na dva výbuchy jiné patagonské sopky Hudson, kde popel v letech 1971 a 1991 pokryl vesnice několikametrovou vrstvou popela. A nebo mu stačilo vzpomenout si na divokou evakuaci v okolí chilské sopky Llaima letos v lednu.

Jenže když manželku a čtyřletou dceru odvážel z rozhoupaného Chaiténu plný strachu a odhodlání, daleko nedojel. Jeho auto zastavila na okraji města policie. V nepřehledném terénu Patagonie není nic snadné a poklid života mimo civilizaci se v případě krize často proměňuje v past. Jediná existující silnice na jih nebyla kvůli otřesům průjezdná, takže policisté Ernestovi i dalším prchajícím obyvatelům přikázali vrátit se do svých domů a připravit se na bezpečnější evakuaci po moři. Loď ale nemohla do přístavu dorazit dříve než následujícího dne ráno.

Zuby nehty

Chilská Patagonie je svérázný kout světa. Když sem přijedete třeba v červnu, tedy během místní astronomické zimy, kdy z nízko letících mraků padají ledové proudy vody, máte pocit, že horší místo k životu najít nemůžete. Kousek za pobřežím se zdvíhají Andy a právě o ně se trhají těžké mraky unášené prudkým větrem, který díky Tichému oceánu prakticky nikdy neustává. Chilská severní Patagonie je zkratkou pro vítr, mraky a mlhu, vodu v moři, řekách, jezerech, ledovcích i za límcem, bahno po kotníky a zatuchlou vlhkost v dřevěných domcích zdvižených často na podpěrných trámech, aby voda nenatekla přímo do kuchyně.

Celou reportáž čtěte v posledním letošním čísle Respektu 52/2008.