Svobodě médií jsme nejblíž za poslední půlstoletí

Stohy novin, drnčící telefony, stres - redakce barmského časopisu Irrawaddy se od českých newsroomů na první pohled tolik neliší. Hodně jiné jsou ale podmínky, v nichž nejsilnější opoziční měsíčník vychází. Od té doby, co barmští vůdci před třemi roky vyhlásili příklon k demokracii, se v zdejších médiích ledacos změnilo. „Stále ještě ale přesně nevíme, co je reálně dovoleno,“ říká editor časopisu Ye Ni.

Ještě před pár lety tu novinářům za kritiku vlády hrozilo vězení, nakolik jste svobodní dnes?
V tuto chvíli jsou pravidla velmi nejasně vymezena; v ústavě je například formulka, že svoboda slova je zaručena, hned pod ní se ale píše, ale že veřejnými vyjádřeními zároveň nesmí docházet k „podvracení státu“ – a do toho se vejde ledacos. Za poslední dva roky tu ale podle mých informací nebyl žádný novinář uvězněn jen kvůli psaní, začátkem roku byl zrušen úřad cenzora a od jara mohou po padesáti letech zase vycházet soukromé noviny – čehož využily desítky vydavatelů.

Jsou témata, kterým se raději vyhýbáte?
Nemyslím. Informovali jsme i o tom, když nedávno vnuk generála Than Šweije (bývalá hlava generálské junty a dodnes vlivný muž v pozadí stávající vlády, pozn. redakce) jel autem centrem města a rozzuřilo ho, že mu policie v zácpě nevybojovala prázdný pruh, kterým by mohl projet – jak to někdy dělávají. A tak nejdřív uhodil dopravního policistu, který byl poblíž, a telefonem si pak stěžoval jeho nadřízenému. Podařilo se nám uhozeného policistu vystopovat a udělat s ním rozhovor.

Informovala o tom i jiná média?
Kromě nás jen jeden týdeník. Většina lidí má pořád strach. I my máme strach, všichni píšeme pod pseudonymy. Zatím se zdá, že to ministerstvo informací myslí se zrušením cenzury vážně – hodně jsme se po přesunu redakce z Thajska do Rangúnu báli, zda budeme moci psát svobodně, ale nezaznamenali jsme zatím žádný problém. Pro nás je momentálně spíš problémem autocenzura – většina novinářů pořád vnitřně bojuje s tím, že autority se prostě nekritizují.

V Thajsku v Chiang Mai jste působili dvacet let. Co vás přivedlo k přesunu?
Dřív bylo nemožné působit přímo v Barmě, novináři běžně končili ve vězení a totéž hrozilo našim redaktorům. Po zahájení demokratizace v roce 2010 ale zeslábl tlak na média, stalo se bezpečnější pracovat přímo v Barmě. Na tento krok navíc začali stále více tlačit naši sponzoři, americké nadace i neziskovky jako Člověk v tísni – přesun do Barmy byl u řady z nich podmínkou další finanční podpory. Dodnes máme část redakce v Chiang Mai, ale asi čtyřicet pět lidí máme v Rangúnu – polovina dělá anglické vydání a polovina barmské.

Co je tedy dnes největší překážkou, kterou při vydávání Irrawaddy řešíte?
Hlavním problémem je dosah našeho psaní. Fungujeme především na internetu, v Barmě je ale internetové připojení pořád strašně pomalé a přístup má jen asi deset procent lidí - a to ještě hlavně v městech. I když tu už vychází desítky soukromých médií, většina Barmánců je stále ještě naučená přijímat informace hlavně ze státních médií. Problémem je i nedostatek kvalitních novinářů – naše země zažila nezávislost jen mezi lety 1947 a 1962, mezi britskou koloniální nadvládou a vládou vojenské junty. Desítky let potom nezávislá žurnalistika neexistovala. Teď jsme jí od roku 1962 nejblíže.

Text vznikl za podpory Barmského centra Praha