Pořád nevíme, co nosíme

Byla to druhá nejhorší průmyslová tragédie v dějinách - zřícená textilka na předměstí bangladéšské metropole Dháky s více než 1100 mrtvými a více než dvěma tisícovkami zraněných. A měla pak přinést zásadní změny do globálního trhu s textilem, v němž tlak na cenu, neprůhledné řetězce dodavatelů a nulová práva dělníků v chudých zemích vytvářejí svět, kde je možné si pořídit tričko za pár korun, ale v němž ho zároveň vyrábí mizerně placená síla v mizerně postavených továrnách.

Ale přestože se od té doby udály důležité změny, na důkladnou reformu si ještě chvíli počkáme. „Není reálné očekávat, že se všechno za rok změní,“ říká Petr Mareš z neziskové organizace NaZemi, která jako jedna z mála v Česku situaci v globálním obchodu s textilem sleduje.

Od tragédie v Rana Plaza uplynul rok. Dostaly už rodiny obětí či pozůstalí po mrtvých nějaké odškodnění?
S odškodňováním se začalo v březnu. Prozatím dostanou pozůstalí a přeživší jednorázovou částku 50 tisíc tako, což je asi 650 dolarů. Trvalo to tak dlouho mimo jiné proto, že ve fondu, který peníze shromažďuje a vyplácí, čekali na to, až tam bude alespoň třetina cílové částky, což je 40 milionů dolarů. Je nutné dál apelovat na oděvní firmy, aby do fondu přispěly.

Existuje analýza, podle níž 30 firem, které v továrnách v Rana Plaza v době před nehodou šily, má roční zisk kolem dvaceti miliard dolarů. Čili na to, aby bylo dosaženo cílové částky pro kompenzační fond, je třeba pouhé 0,2 promile z jejich zisku. Pozitivní nicméně je, že na to, aby celý odškodňovací proces proběhl řádně, dohlíží experti Mezinárodní organizace práce.

Lze říci, které firmy přispěly nejvíce?
Fond vznikl v rámci dohody AFBSB (Accord on Fire and Building Safety in Bangladesh), kterou uzavřely mezinárodní odbory, neziskové organizace a oděvní firmy. A tam se také dohodlo, že tato informace se nebude zveřejňovat. Záleží jen na nich, zda částku zveřejní. Takto třeba víme, že britský Primark dal sedm milionů dolarů. Nicméně fakt, že to není transparentní, je kritizován řadou neziskovek.

Je 650 dolarů za ztrátu živitele rodiny nebo pro lidi, kteří třeba přišli o nohy, adekvátní kompenzace?
Adekvátní to samozřejmě není, ale je třeba to brát tak, že to je první krok. Další kompenzace budou následovat, až bude ve fondu dost peněz. Bude se také přihlížet na konkrétní situaci konkrétních lidí - třeba jestli jsou schopni se vrátit do práce, nebo ne. Spousta zraněných byla rychle propuštěna z nemocnic domů a okamžitě se ocitli bez prostředků. Takže tlak na firmy, aby přispěly do fondu co nejdřív, byl velký; a kampaň samozřejmě dál pokračuje.

Loni se zdálo, že neštěstí by mohlo přinést zásadní změny v pracovních podmínkách bangladéšských dělníků a obecně na globálním trhu s textilem. Lze po roce říci, že se očekávání naplnila?
Mění se spousta věcí, ale byl bych v hodnocení opatrný. Nejpodstatnější změnu přinesla zmiňovaná dohoda, k níž se připojilo 150 hlavně evropských firem a některé americké. Klíčové je, že je právně závazná, což znamená, že poprvé v historii oděvního průmyslu se firmy zavázaly, že změní zavedenou praxi; že dají finanční prostředky na opravy továren, že dohlédnou na to, aby jejich výrobky vznikaly v bezpečných a důstojných podmínkách.

Mnohem více se ve věci angažuje také Evropská unie. Nedávno uzavřela s Bangladéšem dohodu, jež by měla vést k zlepšení podmínek dělníků v oděvním průmyslu, a snaží se také situaci v zemi monitorovat. V Bangladéši také zvýšili minimální mzdu – ze sedmatřiceti dolarů na osmašedesát. Vypadá to, že se toho až tolik nezměnilo, a věci se skutečně mění pozvolna. Nicméně je třeba si uvědomit, že ten proces bude nesmírně komplikovaný a dlouhý a že už došlo na některé zásadní kroky. V rámci dohody se třeba oděvní firmy zavázaly, že budou zveřejňovat všechny své dodavatele, což dosud dělaly jen některé.

Dohoda měla přinést také přísnější kontroly v továrnách. Stalo se?
Kontroly začaly letos v únoru, už jich bylo provedeno zhruba 400, přičemž některé továrny už na jejich základě museli majitelé zavřít. Pokud ale odstraní vady, na něž kontrola přišla, mohou je zase otevřít. V té souvislosti se řeší otázka, kdo bude platit mzdu dělníkům z těchto továrem během doby, kdy nebudou moci pracovat. První výsledky kontrol už jsou zveřejněny na internetu. A další by měly následovat, na každý měsíc je naplánováno až 250 kontrol.

Hodně se také mluvilo o tom, že chování firem mohou měnit jejich zákazníci. A ani ne tak tím, že by je začali bojkotovat, ale spíš tím, že na ně budou tlačit, aby změnili zavedenou praxi.
Oděvní firmy byly určitě po tragédii pod velkým tlakem. A spotřebitelé jsou v celém problému hodně důležití. Problém je v tom, že přestože v průzkumech hodně zmiňují, že jim záleží na tom, za jakých podmínek bylo zboží vyrobeno, v reálu se podle toho nechovají. Což jim nakonec nelze ani tolik vyčítat, protože etických alternativ existuje na trhu málo. Dokud nebude západní konzument požadovat etické zboží, tak to nebude fungovat. Největší odpovědnost nesou firmy, ale nelze vyviňovat ani další aktéry.

Mluvilo se také o tom, zda firmy neodejdou z Bangladéše někam jinam.
Nakonec odešel jen Walt Disney, což ovšem není oděvní firma. A když šéfové některých firem občas pohrozí odchodem, spíš vypouštějí testovací balónky, než že by to mysleli vážně. Nemají totiž moc možností, kam se odsunout. Testují sice lokality v Africe, Vietnam či Kambodžu, ale tak ohromné kapacity jako v Bangladéši tam nenajdou. Navíc se ve zmiňované dohodě zavázaly, že dalších pět let ze země neodejdou.

Část problému měla na triku bangladéšská vláda, která se z obavy ze ztráty zahraničních investorů zrovna nepřetrhla, třeba nebylo možné v továrnách zakládat odbory.
Podle zpráv, které máme z Bangladéše, je situace velmi komplikovaná. Jednak je velmi silná a vlivná lobby majitelů textilek. A pak, země je závislá na exportu, a ten z osmdesáti procent pochází z oděvního průmyslu. Kdyby se to prudce změnilo, výsledkem by mohl být sociální kolaps, což si nikdo nepřeje.

Tragédii a možnostem změny se věnoval loňský text Nevím, co nosím