Rok Krymu, selfie, papežova projevu, eboly i nové energie
Která událost uplynulého roku byla podle vás a pro vás nejdůležitější?
Václav Malý, pomocný biskup pražský: Zaujalo mne vystoupení papeže Františka v Evropském parlamentu a v Radě Evropy 25. listopadu. Jeho slova ťala do živého a byla přijata s ovacemi. Popsal Evropu jako stárnoucí, unavenou, ustrašenou a shrbenou babičku, která ztratila dech. Provokující výrok pro nás namyšlené Evropany, kteří už dávno nejsme tahounem světových trendů. Schůdným východiskem je návrat ke kořenům naší civilizace, založené na úctě k neopakovatelnosti a jedinečnosti lidské osoby a na důvěře v člověka, jehož důstojnost narušuje vypjatý individualismus. Individualistické pojetí lidských práv potírá základní životní poslání každého jedince - rozvíjet vztahy k druhým a odpovědně přispívat ke společnému dobru. Jedině humanizace spleti všech možných mezilidských, společenských a systémových vztahů a otevřenost pro transcendenci může vnést do dalšího směřování Evropanů naději a vykročení ze současné ideové vyprázdněnosti. Nedělám si iluze, že po papežově projevu nastane okamžitý obrat. Je ovšem dobře, že tak jasná slova zazněla.
Martin Hausenblas, podnikatel a politik: V letošním roce jsem se připletl do sledu událostí, které vyústily do naprosté výměny politické reprezentace města Ústí nad Labem. První události byla úspěšná snaha o záchranu Činoheráku, poté kampaň za zrušení hazardu v Ústí, následně otevření divadla v Hraničáři - a konečně výborný výsledek v komunálních volbách. Podle mne se otevřela historická možnost výrazně posunout naše město kupředu.
Dana Drábová, jaderná fyzička: Jednoznačně krize na Ukrajině. Ukázala nám všem, jak blízko najednou může být válka. Patřím ke generaci, která válku v Evropě na vlastní kůži nezažila; a někdy mám pocit, že si málo uvědomujeme, jaké štěstí máme. A jak je třeba pracovat na tom, aby se mír udržel. Snaha o to, aby se v Evropě už nikdy neválčilo, byla jedním z hlavních důvodů, proč vznikla Evropská unie - a dosavadní vývoj je její jednoznačný úspěch. Kdyby se už EU nepodařilo nic jiného - jakože doufám, že podaří - je to víc než dost. Zachování této obrovské hodnoty bude v budoucnu stát další úsilí a často těžká a nepopulární rozhodnutí. Doufám, že i moje země k nim dokáže aktivně přispět.
Jiří Grygar, astrofyzik: Podle mne i pro mě je nejdůležitější událostí - byť s velmi záporným znaménkem - ruská anexe Krymu a vojenská agrese prezidenta Putina vůči Ukrajině. Analogie se salámovou strategií nacistického Německa v letech 1936 (olympijské hry v Berlíně a vpád do Porýní), 1938 (anšlus Rakouska a Mnichovská dohoda) a 1939 (protektorát a zákeřné napadení Polska) se opravdu nabízí. Podobně jako v roce 1938 můžeme navíc v blízké budoucnosti tvrdě doplatit na domácí pátou kolonu vystrkující už teď' bezostyšně růžky.
Radek Jaroš, horolezec: Jednoznačně nejvýznamnější událost je to, že Česko se konečně vrátilo k monarchii a má po staletích opět svého krále… Ale vážně. Upřímně - nevím. To, co se dělo poslední roky na politické scéně, mě natolik znechutilo, že jsem se o politiku přestal zajímat. Na poli sportu naopak bylo díky olympiádě dost radosti. A ti, kdo fandí sportu č. 1 (já ne), mají určitě radost, že u trenérského kormidla je pan Vrba. Je krásné, když věci dělají a lidi řídí ti, kteří tomu rozumějí a dělají je i srdcem. Ale nejdůležitější je, že 25 let žijeme v zemi, kde je svoboda, a nevládnou nám komunisti. Máme svobodu, ale s tím i zodpovědnost sami za sebe. Važme si toho; největší událost, největší radost. Někteří staří jsou sice naštvaní, za komanče jsme se měli všichni stejně a dnes se někdo má líp. Pro mladý je to tak normální, že nad takovou věcí vlastně ani neuvažují. Navíc díky tomu, že cestuju a mám porovnání, jak se žije ve světě a tady, vím, jak se máme dobře všichni.
Marian Jurečka, ministr zemědělství: Nejdůležitější událostí letošního roku je pro celou naši rodinu narození čtvrtého syna Mikuláše. Přišel na svět předčasně, takže první týdny života strávil v inkubátoru, ale všechno dobře dopadlo a rychle všechno dohání. Jsme za to s manželkou i se staršími syny vděční, protože narození zdravého dítěte je radost i zázrak zároveň. Podpora a soudržnost rodiny je další věcí, se kterou mohu počítat, neberu ji jako samozřejmost a ohromně mi pomáhá také v pracovním životě.
Z profesního hlediska je zásadní věcí, že se nám na ministerstvu zemědělství podařilo v rámci Evropské unie téměř dovést do konce jednání o podmínkách nové Společné zemědělské politiky. Pravidla, která určují rozvoj zemědělství, potravinářství a venkova, dotace, ochranu životního prostředí a podporu zemědělců, ovlivní evropské zemědělství až do roku 2020. Tomu českému přinese v příštích letech reformovaná zemědělská politika přibližně 250 miliard korun, což není malá částka, která přispěje k rozvoji, modernizaci a zlepšení pozice našich zemědělců na domácím a zahraničním trhu.
Vladimír Mařík, ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT: Nejvýznamnějším událostí roku 2014 je pro mne realizace projektu Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky coby vysokoškolského ústavu ČVUT v Praze. Projekt míří k vybudování interdisciplinárního pracoviště mezinárodní úrovně otevřeného všem na ČVUT, v Praze, v Česku i ve světě. Jedinou vstupenkou je kvalita výzkumné práce. Příprava projektu, předpokládajícího jak výstavbu nové budovy v Dejvicích, tak zejména budování kvalitního výzkumného potenciálu, trvala dlouhých šest let. V srpnu tohoto roku vláda nakonec rozhodla o financování projektu v celkové výši 1,4 miliardy korun; 6. listopadu pak byla zahájena výstavba. Nová budova bude pro ČVUT důležitým přínosem. Mnohem zásadnější však je, že budování instituce založené na nových principech spolupráce posouvá ČVUT směrem k moderní univerzitě a je konkrétním příspěvkem k diskusi o směrování této nejvýznamnější české techniky. A mám velikou radost, že na společném úsilí o vytvoření něčeho nového se po řadu let podílely desítky kolegů; že i v dnešní turbulentní době existuje stále dost lidí, kteří dokážou myslet vizionářsky, kteří jsou ochotni překonávat mnohdy neskutečné potíže a nasměrovat slušnou porci nezištného úsilí k vytvoření velkých příležitostí pro budoucí generace výzkumníků.
Kryštof Kintera, umělec: Moc nevím, jak odpovědět. Bilancovat v ročním režimu mi přijde trochu klišé. Je vůbec podstatné, zda se to či ono událo v kartotéce pod číslem 14 nebo 12? Mám-li být osobní, tak mě naprosto fascinuje zdařilé přistání sondy na vzdálené kometě, padající mlíčňáky mých potomků a stejně tak přestěhování do nového většího ateliéru. Naopak frustrující a politováníhodné je, kolik brutálního a velkoplošného násilí stále provází dění na naší planetě.
Věra Jourová, eurokomisařka: Vezmu to pozitivně. Letošní rok myslím přinesl zlepšení nálady Čechů, což je „změřeno“ řadou průzkumů. Po špatných krizových letech je to významná změna, nálada ovlivňuje ekonomiku a opačně. Osobně jsem v pracovní rovině zažila hodně dobrého, nečekaná poznání a zkušenosti. Těžko vybrat jednu událost za všechny, možná setkání s papežem a jeho projev o Evropě vystihl přesně neduhy doby a přiměl mne k zamyšlení. V osobní rovině pro mne byl významný každý okamžik strávený s rodinou, těch bylo kvůli pracovním povinnostem bohužel pomálu. Ale za všechno se platí.
Ondřej Neff, novinář a spisovatel: Anexe Krymu Ruskem ovládla rok 2014 a bude klíčová i pro rok 2015. Můžeme diskutovat o čemkoli, ale nedotknutelnost hranic musí být základ pro stabilní svět. Putin svou anexí Krymu postavil sebe i západní svět před svízelný úkol z této situace vycouvat - a horší to bude pro něho. Důvod je zřejmý. Charisma má větší než všichni západní předáci dohromady, ale ekonomicky je chudák, vývozce ropy v údobí pádu cen. Údajné reformy k ničemu nepovedou, protože obyvatelstvo je líné, nic neumí, pije a vymírá. Řeči o obraně tajgy jsou smutný vtip roku: kdo Rusům brání proměnit divočinu v civilizovanou a prosperující krajinu? Couvat bude muset i Západ; hlavně z nesmyslu, jímž je vize Ukrajiny v Evropě a NATO. To couvání už nenápadně začalo a to je pozitivní poselství závěru roku. Ono tedy bylo těch případů víc na mezinárodní i domácí české scéně, zabouřili jsme si, zakřičeli, ale realita je neúprosná a každý flám musí skončit. Krym je zřejmě pro Ukrajinu ztracený, ale co Chruščov dal, to Putin vzal; a s trochou obratnosti z toho může vydobýt Ukrajina výhodu. Zatím ale moc obratnosti na ukrajinské straně nevidím - to je horší poselství z roku 2014.
Vojtěch Eliáš, pražský biskupský vikář: Nejdůležitější událost roku 2014 je pro mne spojena se slovem ebola. A to ne kvůli vypuknutí této virem způsobené nemoci – to se stalo v Africe již několikrát – ale kvůli postoji, který Evropa a s ní naše republika k epidemii zaujala. Všimněte si: nejvíce se řešilo, jak to udělat, aby se nemoc nedostala k nám. A proč je to pro mne to nejdůležitější? Protože dříve se přednostně řešilo, jak co nejrychleji pomoci, aby se nemoc nebo jiná katastrofa zastavila. Letos jsme bohužel poprvé zažili, jak si egoisticky chráníme svůj „píseček“, a přitom je evidentní, že pomoc při zastavení epidemie by ochránila i nás, kdežto ochrana vlastního území před nákazou je skoro nemožná: to nedokázala ani „železná opona“.
Nora Fridrichová, novinářka: Válka na Ukrajině a výročí sametové revoluce. Válka na Ukrajině kvůli několika českým politikům, kteří nás probudili z letargie svými proputinovskými postoji. Pomohli nám připomenout, že česká sounáležitost se západní civilizací není věc samozřejmá a je nutné ji opatrovat. A výročí sametové revoluce kvůli podobným hlasům, které se pokoušejí o dezinterpretaci a zlehčování tohoto dějinného aktu včetně klíčových postav té doby. Spontánnost, s jakou jsme si my toto výročí letos připomněli, snad dokládá, že pravda a láska nejsou sprostá slova ani čtvrt století po převratu. A že je dobré mít na paměti, jak ještě nedávno Moskva diktovala i nám.
Libor Grubhoffer, rektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích: V mezinárodním kontextu se mi jeví jako nejdůležitější razantní postup, jakým se postavily EU a USA proti ruské agresi na Ukrajině. Za nejdůležitější událost v naší zemi považuji jubilejní vzpomínání na listopad 1989, na znovunabytí svobody a demokracie v naší zemi před 25 lety. V kontextu stále častějších příznaků plíživé totality si podstatná část občanské společnosti uvědomila reálně hrozící nebezpečí pro demokracii. To je mimořádně dobrá zpráva pro naše další směřování. Za jednu z nejdůležitějších událostí v životě naší Jihočeské univerzity pak považuji dokončení výstavby nových výzkumných a výukových pavilonů v kampusu univerzity, jakož i slavnostní zahájení činnosti naší výzkumné stanice - Centra polární ekologie na Špicberkách. A konečně v oblasti mých vědeckých zájmů, kterými jsou klíšťata a jimi přenášené patogeny, považuji za nejdůležitější událost skutečnost, že naše evropské konsorcium získalo významné prostředky pro výzkum a vývoj protiklíštěcích vakcín.
Daniel Herman, ministr kultury: Pro mne to bylo odhalení busty Václava Havla v americkém kongresu. S Václavem Havlem jako disidentem je spojeno odhalování lží totalitního režimu, které dovedl pojmenovat a srozumitelným jazykem vyjádřit. Na něm se ukazuje platnost výroku: „Pravda vás osvobodí.“ Jeden člověk a pravda tvoří vždy většinu. Naštěstí tu byli i další lidé, kteří se nebáli myslet a mluvit jinak, než to chtěla moc. Nebyl sám, ale byli bychom na tom lépe, kdyby takových lidí bylo mnohem víc. Tato Havlova role je dodnes jeho odpůrci a odpůrci lidské svobody nenáviděna. Jsou lidé, kteří se spoléhají na krátkou paměť a na to, že jsme zapomněli, v jakém ponížení jsme tu čtyřicet let žili. S Václavem Havlem jako prezidentem je především spojeno jasné zakotvení naší země ve společenství demokratických zemí. Kdo prožil nesvobodu, byl její obětí, ne jejím strůjcem, ví dobře, o čem je řeč. Členství v NATO a Evropské unii jsou velkým úspěchem a na nás je, abychom pomáhali NATO i Unii udržet jako živé organismy. Havel byl významný svým kritickým hlasem, kterým dokázal promluvit proti vlezlým a agresivním despociím, které si vstřícnost vykládají jako slabost. Právě v této roli nám dnes chybí.
Roman Štětina, umělec: Ve světě se událo hodně toho, co by stálo za to zmínit. Ale jak to tak bývá, pro člověka jsou často nejdůležitější malé osobní události, které jinému nic neřeknou. Napadá mě však jedna výjimka, kterou můžu tady a teď sdílet a může být důležitá i pro další čtenáře. Byla to přednáška a setkání s umělcem Jordanem Wolfsonem. Pod odkazem najdete záznam rozhovoru, ve kterém zaznívají podobné myšlenky jako na přednášce. Mě to změnilo život.
Pavlína Kvapilová, moderátorka a konzultantka: Letošní rok považuji za rok pohybu a pro mnohé rok prozření. Pozdní dopady finanční krize vyústily do oligarchizace, jejíž důsledky prostupují nejen naší společností a vyvolávají řadu tenzí. Byl to rok překotných a početných změn, více či méně nápadných a pojmenovaných. Rok přeskládávání vztahů všeho druhu, geopolitických, ekonomických, partnerských, přátelských, jehož následky se leckdy teprve projeví. Byl to rok selfie - fenoménu, který ilustruje jeden rys současnosti: posedlost sebou samými a virtuální sebeprezentací. Peníze a algoritmy mají tendenci námi vláčet. Pokud se necháme. Událostí letoška pro mě je zjištění, kolik lidí ve skutečnosti niterně chce něco úplně jiného, Skrze řadu svých aktivit jsem se snažila více zkoumat, co se děje v terénu, zezdola. A zaznamenala jsem silnou energii v hledání nových hodnot. Začíná to často od těch nejjednodušších věcí a momentů, které se stávají přes svoji „obyčejnost“ nejcennějšími. Jako lidské sdílení, offline. I ve velkých městech vnímám čím dál větší poptávku po sousedství, otevřeném poklábosení, výměně zkušeností, tvoření komunit. Mnoho lidí, i z vysokých pozic, letos velmi ostře v pracovním životě zabočilo jinam a prožívají skutečné nové začátky. Roste obliba tzv. „moudrého podnikání“, na vzestupu je ženský byznys se vším, co to nese. Vznikají různá formální i neformální uskupení. Probíhá tady podle mě velký posun, který denně jednoho nedominuje médiím. A myslím, že příští rok toto ještě nabere na síle.
Stanislav Devátý, právník, bývalý šéf BIS a mluvčí Charty 77: Válka na Ukrajině; to jak Vladimír Putin zastrašuje zbraněmi Evropu. Provokativní lety bombardérů a podobně. Překvapilo mě, kam až se dostal Miloš Zeman v podlézavém vztahu k Číně a Rusku, a potěšil mě fakt, že si to česká společnost nenechá líbit. A potom mě zaujalo, jak prudce šly dolů v profesionalitě média, která vlastní Andrej Babiš. Jak jsou jeho novináři poslušní a jak mu jdou na ruku. To je vážný problém, který v Česku poznamenává respekt ke svobodě slova.
Tereza Hronová, mediální koordinátorka Člověka v tísni: Kdyby tahle otázka přišla loni, možná bych odpověď hledala snáze. Letos se svět tak nějak celý vymknul z kloubů. Z mého chumlu zahraničních zpráv vyčnívá ruská intervence na Ukrajině. Kromě toho je děsivé i dění spojené s Islámským státem. Obě události mění i atmosféru ve společnosti; polarizují veřejnost, podněcují nenávistné nálady a debaty o válce. Přijde mi, že jsem nikdy nežila v podobně napjaté, vystresované a ustrašené době. Na třetím místě v mém žebříčku je epidemie eboly. Ač je od nás geograficky nejdále, zasáhla do života milionů lidí. Zbrzdila rozvoj dobře nastartovaných ekonomik a uzavřela západní Afriku byznysu, turismu i rozvojové spolupráci. Abych ale nebyla jen pesimistická, letos jsme měli i důvod k oslavě. Připomněli jsme si 25 let od sametové revoluce a já jsem si uvědomila, jak moc si cením svobody.
Zdeněk Velíšek, novinář: Pokud můžu anketní otázku chápat ve smyslu Jaké události letošního roku přikládáte největší význam, pak tedy já za takovou událost považuji dvaaosmdesátiprocentní neúčast Čechů v evropských volbách. Průměrná účast v celé EU byla 42 procent. Před čtvrt stoletím se nám po dlouhé době otevřel svět, my se před ním dnes uzavíráme. S lhostejností ne ke světu a k Evropě, ale k vlastnímu osudu ve světě a v Evropě. Význam tomu přisuzuji také proto, že s tímhle se dá něco dělat. S jinými významnými událostmi nenaděláme nic. Aspoň ne sami. A to jsme zase u té čtyřpětinové netečnosti k vlastnímu osudu ve vlastním, ovšem širším, protože otevřeném, dokonce nebezpečně otevřeném světě.
Dominika Špačková, konzultantka: Potěšilo mě, jak skvěle dopadly volby na Praze7, kde bydlím. Je vidět, že místo pasivní kritiky stojí za to něco udělat; do něčeho se opřít a něco změnit. Naopak mě netěší, jak dopadl zákon o dětských skupinách. Zeptal se vůbec někdo rodičů, co by bylo potřeba? Jaké oni mají potřeby? Lepší by byl jednoduchý francouzský systém, kde stát zpětně proplácí chůvy rodinám, které nemají školku. Často to bývá maminka, která hlídá více dětí, má na to papír a nikdo nemusí investovat do drahých školek, které stejně za pár let nebudou potřeba. Osobně pak mám největší radost z trendu poslední doby, kterým je velký narůst počtu podnikatelek. Ukazuje, že ženy se nebojí vzít osud do vlastních rukou – pokud je jim třeba nad padesát nebo nemohou sehnat flexibilní úvazek, rozjedou drobné podnikání.
Jaromír Bláha, vedoucí a zakladatel programu Lesy v Hnutí DUHA: Zdá se mi, že je mezi lidmi více pozitivní síly. Zkusím to ukázat na dvou příkladech ze svého oboru: Na Českolipsku se objevili vlci. Už jen to samo o sobě je jedna z letošních top událostí. Zatímco před dvaceti lety v Beskydech v takové situaci vypukla hysterie a šikovali se lovci, nyní lidé přivítali vlky s radostí. To není jen výsledek dvacetileté trpělivé vzdělávací práce ochránců přírody. A samozřejmě Šumava. Poslanci drtivě zamítli návrh zákona, který by prakticky zlikvidoval náš největší národní park. Před třemi lety se kácení stromů v srdci národního parku postavilo vlastními těly několik set lidí, letos již byly tisíce těch, kteří psali poslancům, podpisovali petici či se snažili jinak. Průšvihem co bude to zvedání hlav občanů i nadále přibrzďovat, je polovičatý výsledek služebního zákona, který způsobí, že úředníci, jež řídí stát, nebudou pořád ještě odfiltrovaní od politického nátlaku.
Podíváme-li se do světa, tak za událost roku považuji americko-čínský klimatický pakt. Je to po 15 letech obrovský průlom ve vyjednáváních, protože teď už nejen Evropa, ale i největší znečišťovatelé USA a Čína říkají, že chtějí snižovat emise a jdou podnikat konkrétní kroky. Radost z návratu vlků, bobrů a dalších krásných zvířat do krajiny ovšem zmrazila zpráva Světového fondu ochrany přírody, že světové populace savců, ptáků, plazů, obojživelníků a ryb poklesly za 40 let o více než polovinu a jejich úbytek je výrazně rychlejší, než se dříve soudilo. Pro ochranu a obnovu míst divoké přírody musíme dělat mnohem víc, než jsme činili dosud. A také začít vnímat začátek a konec věcí, které si kupujeme - jaká je skutečná cena palmového oleje z Indonésie či sóji z Brazílie, kterou krmíme náš dobytek.
Pro mě osobně pak byla událostí prestižní evropská cena Award for Environmental Excellence 2014 , kterou Hnutí DUHA dostalo při příležitosti 25 let od pádu železné opony za příspěvek k míru a bourání hranic mezi lidmi i státy dlouhodobou a úspěšnou ochranou unikátní šumavské přírody. Na to, že cena, kterou v předchozích letech dostaly osobnosti jako Nelson Mandela, princ Charles, Michail Gorbačov či bývalý ředitel Programu OSN pro životní prostředí Klaus Töpfer, zamířila letos do České republiky, mohou být - myslím - hrdí všichni Češi.
Šárka Dubská, jedna ze dvou stěžovatelek u Evropského soudu pro lidská práva zastupovaná Ligou lidských práv: To, že Evropský soud pro lidská práva zamítl stížnost na český stát, který neumožňuje ženám rodit děti doma s pomocí porodní asistentky. Prý mu nepřísluší hodnotit legislativu jednotlivých zemí. Já bych řekla, že přísluší, pokud je legislativa v rozporu s lidskými právy. Ve věcném odůvodnění nám - ženám, které si přejí rodit doma - přesto dal za pravdu: podmínky pro svobodnou volbu rodiček jsou narušovány tím, že český stát aktivně brání asistentkám v samostatné činnosti. Soud také uznal, že porod mimo porodnice je výší rizika srovnatelný s porodem v porodnici, pokud se jedná o nízkorizikovou rodičku, které asistuje kvalifikovaná porodní asistentka.
Podle soudu by měl stát neustále zohledňovat vývoj vědeckých poznatků i práva. A doporučení britské státní instituce NICE z počátku letošního prosince konstatuje, že až pro 45 procent žen a jejich dětí je prospěšnější rodit mimo zdravotnická zařízení. Soud vzal také na vědomí, že práva žen jsou v českých porodnicích často porušována. A citoval doporučení WHO ve smyslu, že ženy mají právo volby místa porodu a současně mají právo na zdravotní péči. Osobně mi tedy nejde na rozum, proč bylo rozhodnutí zamítavé, proč české ženy právo na porodní asistentku při domácím porodu nemají, když zjevně nejde o variantu ani méně bezpečnou, ani dražší - zatímco řekněme Němky, Angličanky a vůbec půlka Evropy ano.
Doufám, že Velký senát, ke kterému se odvoláme, poukáže na nutnost plně respektovat práva žen a dětí nejen v západní a severní, ale také ve střední a východní Evropě.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
