Úterý kolem poledne, stanice pražského metra náměstí Republiky, vchod od Masarykova nádraží. V poměrně prázdném vestibulu stojí tři zahalené muslimky s kufry u nohou. Jdu kolem nich k eskalátorům, za mnou mladá dvojice. „Vypadají jak nějaké teroristky,“ říká muž. „Přeháníš, ale fakt z nich jde strach,“ dodává mladá žena. Ta slova mě zaujala. Novinářská zvídavost mě nedala, zastavil jsem se pár metrů od zahalených žen a tvářil se, že na někoho čekám.
Během deseti minut mě minula zhruba stovka pasažérů metra. Pokud šli spolu dva a více lidí, nestalo se ani jednou, že by přítomnost muslimek nějak nekomentovali. „Co mají asi v těch kufrech? Rychle pryč, ať se nám něco nestane,“ reflektovali přítomnost žen s nadsázkou dva mladíci. „Co tu hledají? Snad se sem nestěhují,“ reagoval starší muž směrem k ženě, která jej doprovázela. „Hrůza,“ na to ona. Za těch deset minut jsem zaregistroval jedinou vstřícnou poznámku, – pokud se to dá považovat skutečně za vstřícnost. Zněla: „Nechtěla bych být po tom, co se stalo v Paříži v jejich kůži, “ prohlásila jedna z procházejících mladých slečen.
Češi muslimy neznají a zahalené ženské tělo i vlasy se jim v první signální spojí s tím, co poslední dny prožívali – s obrazem pařížského masakru. Mě při poslouchání jejich komentářů vytanula jedna hodně stará vzpomínka. Stopoval jsem v půli sedmdesátých let někde u Břeclavi, zastavil mi starší řidič, a když jsem k němu přisedl, všiml si, že mám dlouhé vlasy sepnuté do copu. „Snad mě cestou nezabiješ,“ zněla jeho reakce a byla to skutečná obava. Dlouhé vlasy byly v tehdejší oficiální propagandě znakem úpadku a nevyzpytatelného nebezpečí. Moc nás – chlapů, kteří je nosili – nebylo.
Tak dnes tedy někteří Češi vnímají muslimy. Neznají je a mají strach. Naše neurony v mozku ještě nemají nacvičené reakce. Jak známo, úplně první reakcí jistého druhu neuronů v našem mozku je hodnotit objekt, který vidíme, z hlediska nebezpečí. Utéct, zůstat, bránit se, pozdravit? To vše proběhne v našem mozku ještě dříve, než si opravdu uvědomíme, na co se díváme, a objeví se všechny souvislosti. Češi nemají muslimy většinou osobně zažité. První souvislost, která se cestujícím nabídla, byl tedy pařížský teroristický čin. Zřejmě proto reakce ve vestibulu, někdy možná vyřčené jako černý humor.
Možná česká reakce na muslimy tak trochu připomíná i drsný humor, který byl někdy vidět na stránkách týdeníku Charlie Hebdo. Možná jsme vlastně víc Charlie Hebdo, než jsme si mysleli, když jsme se k onomu sloganu po útoku hlásili. Reagujeme neomaleným humorem. Tedy autor neví, jakou motivaci ke kresbám měli karikaturisté z pařížského týdeníku - ale česká motivace je neznalost, nevzdělanost, nechuť měnit zaběhlé pořádky. A s tím spojený strach.
Autor blogu to s těmi vlasy zažíval docela často. Taky si pamatuje, jaké obavy provázely migraci Ukrajinců do Česka na přelomu tisíciletí (chlastají, kradou, jsou hluční, seberu nám práci, protože pracují za pár korun, znělo Českem). Dnes žije v Česku na dvě stě tisíc Ukrajinců a už je ani nevnímáme jako cizince. Jen tak trochu divně mluví.
Takže si to připusťme. Ty dámy ve vestibulu metra byly jen tak trochu divně oblečené, nic víc se nedělo.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
