Z toho uvnitř

Výbuchu atomové bomby v České televizi jsme se na tomto místě užvěnovali, coby hlavní událost týdne (Topolánkova důvěrou obdařená vláda laskavě promine) však ještě volá po další reflexi. Z nitra tajuplné umělecké bojůvky Ztohoven se postupně ozývají komentáře osvětlující motivace nedělního průniku na obrazovky. A Česká televize sepisuje žalobu, která má další narušitele odradit.

Nejprve k České televizi. Na žalobu má evidentně právo, a zřejmě i naději na úspěch. Ale z hlediska image veřejnoprávního média je krátkozraká. Molochu někdo šlápl na kuří oko a on teď vyždímá z mladých narušitelů pár desítek (stovek?) tisíc. ČT neutrpěla žádnou škodu a zbytečně jedná z pozice síly. Prokazuje nulový nadhled a smysl pro humor, a to i přesto, že se ukazuje (hlasování na iDnes.cz), že česká veřejnost přijala akci mladých art-teroristů spíše s pobavením než rozhořčením. Co takhle pozvat Ztohoven do diskusního pořadu, zvýšit si trochu sledovanost a z výbuchu jaderné bomby udělat hlavní znělku večerních Událostí pod heslem „Nikdy nevíte, co se může stát“ ?

Ano, být trochu tvůrčí, jak říkají Ztohoven. Z původní nejistoty, co je tahle parta vlastně zač, jsme už venku: jsou to umělci. Není to neužitečná informace, protože upřesňuje naši fantazii o tom, co od nich můžeme čekat. Kdyby šlo o antiglobalisty nebo počítačové hackery, vidina jejich příští akce bude o poznání temnější. Ztohoven jsou už třetí porevoluční generace umělců, kteří si udělali jméno na partyzánských akcích ve veřejném prostoru. Po hravých a vizuálně zatím nejpřitažlivějších Pode Bal a vážně se tvářících Rafanech tu poprvé máme skupinu, kterou nezajímají domácí traumata jako odsun Němců nebo vyrovnání se s komunisty, ale řeší světovou agendu – manipulace reklamou, důvěryhodnost mediálního prostoru.

Poučeni množstvím kousků jejich předchůdců bychom dnes měli být realističtí v tom, co vlastně společnosti přinášejí. „Skupina napadla mediální prostor, aby zpochybnila jeho pravdivost,“ sdělují aktéři. Povedlo se to? Těžko. O pravdivosti mediálního prostoru se mluvit nezačalo (ostatně, kdo v něj má dnes bezmeznou důvěru), média i veřejnost řeší výhradně akci samotnou a její legitimitu. O názoru na ni rozhoduje zpravidla míra pobavení respektive pohoršení komentátora.

Tak to obvykle bývá. Sudetské partyzánské kousky Pode Balu nevyvolávaly nové diskuse o odsunu, jak zněl oficiální záměr, maximálně nás upozorňovaly, že jsou tu mladí lidé, kterým problém leží na srdci. Zároveň ukazovaly toleranci společnosti nebo politiků k radikálnějším formám prezentace.

Tenhle druh umění byl v 60. letech velmi vážná věc, ale dnes je to čistá hra. Má samozřejmě společensky okysličující roli, takže buďme rádi za každou další bombu. Ale neidealizujme si nové artteroristy a jejich motivy. Tahle hra se už nehraje se systémem zvnějšku, jako když Milan Knížák kokrhal na pražských náměstích, hraje se uvnitř něj. Každá umělecká bojůvka v ní má svou promyšlenou politiku. Rafani si potrpěli na disciplínu, Ztohoven se pro změnu chovají jako čistá PR agentura. Během chatu na iDNES jejich utajený člen chválil vřelými slovy každého, kdo mu podkuřoval, „proč vůbec žijete?“, ptal se sugestivně těch, kteří mu oponovali, a každou chvíli opakoval hlavní „logo“ – ZTOHOVEN! Naomi Kleinová by z něj měla radost.

„Je to trochu pop,“ vytkl služebně starší kolega Jiří David mladým pirátům, když jejich akci chválil. Ztohoven mu před pár lety změnili svítící srdce na Hradě v otazník, takže jeho šťulec můžeme chápat jako stavovskou řevnivost. Ale David nechtěně odhalil podstatnější fakt: vždycky to bude pop. Jde o to být zábavný, výstižný a nepřestřelit. V českém prostředí tomuto druhu uměleckého podnikání trochu chybí lehkost a vtip. Tajemného sprejera Banksyho, jenž v londýnské zoo přes noc nastříkal na zeď pavilonu tučňáků obří nápis Ryby už nás nudí, zatím můžeme Britům jen závidět.

Sledujte duel mezi redaktorem Erikem Taberym a výtvarným kritikem Jiřím Ptáčkem na téma: Je ospravedlnitelné, že se skupina Ztohoven nabourala do vysílání ČT?