Hysterie kolem radaru

1. Při čtení světového tisku se zdá, že vedle amerických republikánů snad jediní odpůrci Obamova rozhodnutí sedí v českých a dalších východoevropských parlamentech a novinových redakcích. V Německu například Obamův krok pochválily všechny politické strany; jeden z nejvlivnějších odborníků na mezinárodní vztahy Fareed Zakaria zas svůj komentář s názvem „Návrat k realitě“ ukončil konstatováním, že „Obama udělal tu správnou věc ze správných příčin, akorát špatným způsobem (mínil tím hlavně načasování svého rozhodnutí na den výročí sovětské invaze do Polska).“

To, že velká část českých elit zůstala osamocena na jedné lodi se členy minulé americké vlády ukazují i slova šéfredaktora Lidových novin v sobotním komentáři: „Kdo by si před rokem pomyslel, že po osmileté vládě republikánů bude někdo vzpomínat na George Bushe. Nepřitahoval sice charismatem a občas něco popletl, ale jeho nekompromisní postoje měly něco do sebe.“ Potíž je v tom, že Bushovu zahraniční politiku snad krom Kosovanů a Gruzínů všude na světě považují za neúspěšnou a zdiskreditovanou a skoro nikdo na ni v dobrém nevzpomíná. Prakticky celý svět teď s Obamovým krokem souhlasí a nabízí se tedy otázka: Jsme my Češi a Poláci díky svým historickým zkušenostem opravdu chytřejší než celý zbytek Evropy a než poradci, kteří Obamovi změnu protiraketové strategie doporučili? A opravdu díky zkušenosti s ruskou agresí v minulosti lépe chápeme i dnešní Rusko a komplexní vztahy Západu s ním?

2. Sobotní Lidové noviny přinesly zajímavý citát z francouzského pravicového deníku Le Figaro: „Pro nás Evropany může být rozhodnutí Obamy jen pozitivní. Češi a Poláci budou muset přestat snít o privilegovaných vztazích s Amerikou.“ Toto privilegované partnerství vidělo spoustu konzervativních politiků z Polska i Česka také trochu jako náhražku společné evropské bezpečnostní politiky. Teď jim nezbude než se konečně usilovně na společné evropské strategii podílet. Obamovo rozhodnutí navzdory názorům řady českých komentátorů, kteří píší o „soumraku atlanticismu“, nijak neoslabuje transatlantickou vazbu. Naopak – nové Obamovy protiraketové plány by už neměly chránit jen Ameriku, ale celou Evropu; společná evropská bezpečnost je přitom i vzhledem ke geografii naprosto logickou odpovědí na dnešní a budoucí mezinárodněpolitická rizika.

3. Komentář Mirka Topolánka ke změně americké strategie se hemží historickými paralelami – odkazy na komunismus, nacismus, pakt Ribbentrop-Molotov, na Mnichov, Teherán, Jaltu. MF Dnes se neostýchá psát o „Obamově mnichovanství“ a v komentáři nechybí ani odkaz na únor 1948. Chybí snad už jen odkaz na Bílou horu nebo na slabost starověkých Athén proti bojovné Spartě… Dávná moudrost o tom, že musíme být poučeni historií, abychom chyby předků neopakovali v budoucnosti, pochopitelně platí. Ale nevystupuje v české veřejné debatě se seznamem takových historických metafor na povrch hlavně seznam nezpracovaných českých historických komplexů? Spíše než racionální argumentace o složité a historicky naprosto nové geopolitice počátku 21. století, ve které Západ už nemá takovou moc jako před deseti, dvaceti lety?

4. „Měli jsme jedinečnou šanci vymanit se z vlivu Ruska a teď jsme o ni přišli. Bez zbytečného patosu i silných slov je namístě říci, že nás spojenec, na kterého jsme spoléhali, zradil,“ píše ve svém pátečním komentáři šéfredaktor Hospodářských novin. Opravdu rozdíl vymanění se z vlivu Ruska spočívá v jednom radaru a několika desítkách amerických vojáků? Například s privatizací českých strategických podniků či s řešením energetické závislosti na Rusku by nám nepomohli, ale především: jsme členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Už při vstupu do těchto západních struktur se psalo o definitivním vymanění se z ruské sféry vlivu. EU známky brzkého rozpadu rozhodně nejeví a Brusel i při největší míře euroskepticismu těžko dopustí, aby se jeden jeho člen stal ruským vazalem.

V uvedeném citátu je zajímavá ještě zmínka o „americké zradě“, která je nepochopením celého smyslu protiraketového štítu. Jeho vývoj Američany od osmdesátých let stál více než 150 miliard dolarů, více než projekt první cesty člověka na měsíc nebo vývoj jaderné bomby. S nevalným výsledkem. Například deset amerických nositelů Nobelovy ceny za fyziku v červenci Obamu v dopise odrazovalo od dalšího vývoje drahého a neefektivního systému. Nyní jakoby čeští komentátoři brali Američanům právo rozhodnout si o jejich vlastním systému obrany.

Přesně zde můžeme hledat i největší výzvu kterou před nás radarová anabáze postavila – upuštění od provincionalismu a potřeba dívat se na mezinárodní politiku více globálním pohledem. Z radaru se v české diskusi v minulých letech stalo především české téma, kterým však ve skutečnosti nikdy nebyl - byl stavebním kamínkem v jedné z řady důležitých globálních politik. Kdybychom ho tak od počátku také uměli vnímat, tak bychom teď tak nesmyslně emotivně nehovořili o „vítězství českého lidu“, případně o „Obamově zradě“.