Den G

Samozřejmě, ve srovnání s bojkotem Lisabonské smlouvy a příchylností k Rusku je tenhle prezidentův naschvál v podstatě bezvýznamným příspěvkem k jeho dlouho zastávané tezi, že komunismus v Československu svrhla mlčící šedá zóna. Gottův výlučný statut v české společnosti a jeho schopnost přežít za každého politického počasí ovšem z dekorování pěvce dělají jisté gesto, které zaslouží pozornost.

Medaile za zásluhy se uděluje od roku 1995 a letmý pohled do seznamu laureátů ukazuje zajímavou věc. Populární hudbě se prezidentský výběr - ať Havlův nebo Klausův – až úzkostlivě vyhýbal. Vyznamenání dostala Marta Kubišová (evidentně ovšem spíš za statečnost), Jiří Stivín (Klausova záliba v jazzu), letos kromě Gotta ještě Eva Pilarová, ale to je vše. Může to vypadat jako vyhýbání se oboru, jehož „záslužnost“ je tak nějak nejistá z podstaty, obzvlášť v českých podmínkách. Jenže pravidelné oceňování sportovců nebo herců ukazuje, že s tímhle si prezidenti zas tolik hlavu nelámou. Druhá možnost: právě populární zpěváci a zpěvačky byli v očích kritičtější části společnosti nejvíce spojeni s fenoménem posluhování totalitnímu režimu a tahle vypočítavá loajálnost jejich možné zásluhy komplikovala.

Klaus ovšem dokázal, že postoje k minulému režimu pro něj nejsou kritériem, už před několika lety, kdy dekoroval režiséra Otakara Vávru. Gott je logickým pokračováním. Ne, že by šlo o muže bez zásluh. Svou práci popového pěvce vykonával vždy svědomitě a veřejnost po revoluci dokázala, že ho skutečně miluje a ctí. Coby hlavní a nejdůležitější představitel popové generace, které dal komunistický režim za úkol bavit a uspávat stále apatičtější českou společnost, se rovněž osvědčil. Když prezident ocenění zdůvodňuje tím, že Gott propagoval tuhle zemi v zahraničí, sluší se dodat, že svého času byl také jedním z mála, koho do zahraničí pustila.

Ne, nejzlatější z českých slavíků by prostě státní vyznamenání neměl dostávat. Především proto, že příliš dlouho jednal ve vlastním zájmu proti nejdůležitějšímu zájmu téhle země - totiž svobodě. Tančil, jak Husák pískal, a zbytek společnosti měl tančit podle něj. Medaili navíc dostává v situaci, kdy by se v hudební branži pořád našlo mnoho vhodnějších kandidátů, třeba Milan Hlavsa nebo Vladimír Mišík.

Jenže prezident Klaus je posedlý budování vlastních verzí minulosti, přítomnosti i budoucnosti, verzí postavených z bludů a snahy o vlastní důležitost. Do pohádky o vítězství šedé zóny nad komunismem mu zkrátka chyběl slavík. Teď ho má a my s ním.