Menší než malý problém

Ona vysmívaná formulace se zrodila před deseti lety, kdy se Česko rozhodlo kriminalizovat nejen výrobu, prodej a pašování drog, ale také jejich držení pro vlastní potřebu. Protože zákonodárci chtěli uživatelům nechat jistou základní svobodu, vymysleli, že před soud půjde pouze držitel „většího než malého množství“ drogy. Interní policejní předpisy sice tuhle frázi upřesňovaly pro jednotlivé druhy omamných látek, ale pro soudy to nebylo závazné kritérium– každý soudce si mohl zákon vykládat jak chtěl.

Od 1. ledna, kdy má začít platit nový trestní zákoník, budou uživatelé zakázaných látek vědět lépe, na čem jsou. Vládní nařízení stanoví přesný počet kusů nebo hmotnost, která odděluje přestupek od trestného činu u každé drogy. To je na jedné straně samozřejmě mnohem průhlednější přístup, nicméně aktuální vládní usnesení zároveň ukazuje, že protidrogová politika trčí hluboko v nesmyslných bludech.

Vláda prozatím odložila jednání o tzv. tvrdých drogách a shodla se jen na omamných rostlinách a jejich tolerovaném množství. Základní otázka v jejich případě zní - na jakém základě má vůbec stát právo někomu zakazovat držení, užívání nebo pěstování rostlin? Logická odpověď protidrogové politiky říká: pokud je takové jednání společensky nebezpečné. Z tohoto hlediska ale vládní seznam představuje skutečně bizarní čtení. Kaktusy obsahující halucinogenní látku mezkalin (jako Peyotl nebo San Pedro) se v Česku vyskytují naprosto ojediněle a ani v domovském prostředí Jižní a Severní Ameriky nepředstavují žádný sociální problém. O potížích s travinou chrasticí rákosovitou (Phalaris arundinacea), obsahující halucinogenní DMT v Česku nikdo nikdy neslyšel. Lysohlávkami se sice občas nezkušený experimentátor předávkuje (velmi zřídka to však končí úmrtím), případně si přivodí nepříjemné psychické zážitky, ale ve srovnání s legálním alkoholem nebo tabákem je jejich nebezpečnost také naprosto minimální.

Vládní seznam, který všechny tyto rostliny jmenuje a specifikuje jejich povolené množství, při jehož překročení hrozí uživateli vězení, vychází vlastně z předpokladu, že jakákoli rostlina měnící lidské vědomí, musí být z podstaty špatná a tedy zakázaná. Pouze v případě marihuany se přitom dá mluvit o masovějším užívání a s ním spojených společenských problémech - ačkoli ani ona se podle expertů nevyrovná škodlivostí alkoholu.

Není divu, že apriorní předsudky a špatná definice rizika vedou k nesmyslným nařízením. Pravidelní uživatelé marihuany nebo psylocibinových hub mohou vést spořádaný a zcela bezproblémový život, ale pokud si budou chtít vypěstovat nebo nasbírat dostatek rostlin na celý rok, do limitů předepsaných Fischerovou vládou se nemohou vejít - vystavují se tedy trestnímu stíhání. Pravidla prostě nejsou šitá pro vegetační cyklus rostlin, ale pro uživatele pohybující se na černém trhu s chemickými narkotiky.

Kriminalizovat držení nebo pěstování jakýchkoli rostlin pro vlastní potřebu zkrátka nedává smysl – znamená bezdůvodný zásah do lidských práv, aniž by umělo ukázat na problém, který chce řešit. Překupníkům a velkopěstitelům by měla policie umět prokázat distribuci prodej a ty ostatní nechat na pokoji, ať si kouří a polykají, co chtějí.