Tak vládní realita je opět trochu jiná. Tentokrát se Věci veřejné opravdu rozpadly a Karolína Peake vytváří novou stranu ve sněmovně. Vláda bude nepochybně zkoušet i telekinezi, aby se dostala přes sto jedna poslanců, protože to zatím vypadá velmi těsně. Dnes už ale „jen“ většina ve sněmovně nestačí.
Česko má špatnou zkušenost s vládami, které mohly vládnout pouze s přeběhlíky. Když to udělal Václav Klaus v roce 1996, do dvou let byly předčasné volby. Když se k tomu samému odhodlal v roce 2006 Mirek Topolánek, přineslo to pád vlády. Nešlo o to, že by přeběhlíci automaticky vládu oslabovali, ale i kabinety samotné cítily, že jsou slabé, a podle toho se i chovaly. Pak stačila nějaká krize a bylo hotovo.
Dnes je situace trochu jiná, přeběhlíků je tolik, že už jim vlastně nelze říkat přeběhlíci, protože to je rozdělení strany. To spíše připomíná konec roku 1997, kdy se rozpadla ODS a ve sněmovně vznikla nová frakce, později pojmenovaná Unie svobody. Tehdy se to ale dělo za férovější konstelace, vládl úřednický kabinet a čekalo se na předčasné volby.
Dnes tomu tak není a premiér Petr Nečas dokonce oznámil, že mu stačí většina, a když ji bude mít, nepůjde si do sněmovny ani pro potvrzení důvěry. A to je chyba.
Vezměme si, co nám Karolína Peake řekla. To, co dělají Věci veřejné, je podle ní nepřípustné, strana je nedůvěryhodná, řadí jednu chybu za druhou a ona s takovou politikou nechce mít nic společného. To by šlo přijmout ve chvíli, kdy se odhalilo, že se ve Věcech veřejných uplácelo za loajalitu. Tedy před rokem. To by šlo poté, co MF Dnes zveřejnila, jak VV vznikly a co dělala ABL. To by bylo možné poté, co se zveřejnilo neprůhledné financování VV. Nic z toho ale výrazněji nekritizovala, nesnažila se stranu obrátit jiným směrem.
Přes to všechno, lze říci, pokud se přihlásíme k čistému idealismu, že prostě prohlédla a řada jejích kolegů s ní. Výborně, pak ale musí také přiznat, na jak nebezpečných rozhodnutích se podílela a jak nebezpečné síle pomáhala dostat se do parlamentu. A to rozhodně nejde tak, že když už jsou problémy neúnosné, prostě ze strany odejde a zůstane ve vládě. Tomu se opravdu neříká přijmutí odpovědnosti a nastoupení cesty jakéhosi pokání.
Politika je pragmatická a vládne se do té doby, dokud je většina. Parlament ale zároveň není jaderná elektrárna, kde je štěpení výhodou. Z klubu Věcí veřejných jsme dosud znali vlastně jen pár jmen. Ostatní se pouze vezli a vydávali jedno prohlášení na podporu Bárty za druhým.
Přes všechno to martýrium jsme ale dosud věděli, co nás tak asi čeká. Dokázali jsme plus minus odhadnout, co asi jsou VV zač. Mohli jsme hnát tuto stranu k odpovědnosti. To teď končí a máme místo jednání stran každý týden přemýšlet, co asi udělají nezařazení poslanci či nevypočitatelní bývalí členové Věcí veřejných?
A pokud se dokáže sesbírat aspoň 101 hlasů, má vláda stát na Pavlu Bémovi, který ukázal, že dělá politiku jen proto, aby se zavděčil různým kmotrům?
Pokud ano, pak se pragmatismus mění v ničivou sílu, která nemůže přinést nic kromě udržení pár lidí v ministerských křeslech. Petr Nečas oznámil, že počká do pondělí na přepočítání hlasů ve sněmovně. Tedy, že chce mít jasno, kdo je s ním a kdo proti. Čistou matematikou se tohle ale vyřešit nedá. Teď více než kdy jindy je zapotřebí, aby se premiér zachoval jako politik. Jinými slovy, aby řekl, co s touto zemí zamýšlí, co to přinese a co nás to bude stát. A rozhodně by měl s výsledkem předstoupit před sněmovnu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
