Pospíšil není pohádkový hrdina

Debata o odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila nekončí a zřejmě jen tak ani neskončí. V Lidových novinách komentátor Martin Weiss napsal, že nechápe, proč je Pospíšil vnímán jako pozitivní postava. „Pozorovatel, jenž ho sleduje jen zpovzdálí prostřednictvím médií, musí marně přemítat, jak dokázal Pospíšil přesvědčit tolik lidí, že je `odvážný`, `statečný` či `velmi schopný,` napsal Martin Weiss.

Tady se ale nevypráví příběh o spasiteli na bílém koni. V čem spočívá cena Jiřího Pospíšila? Mnohdy právě v jeho chybách, které popsal komentátor Weiss. Pospíšil se stal ministrem jako velmi mladý (30), ambiciózní politik. Těšil se na zdárnou kariéru a prosazení změn ve zdejší justici. Jenže velmi brzy na něj přišli pobočníci premiéra Mirka Topolánka, že musí vyjít vstříc potřebám vlády a nekomplikovat odsunutí vyšetřování Jiřího Čunka, které pro ně zařizovala tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká.

Pospíšil se lekl a začal couvat ze svých ideálů. Přimhouřil oči a snažil se do případu nijak nezasahovat. Potud má Weiss pravdu. Nemá ji ale, když tvrdí, že Pospíšil se vzepřel až ve chvíli, kdy nic neriskoval. Právě naopak. Vyslanci premiéra Topolánka jej vystavili nebývalému tlaku, že musí definitivně pomoci Čunkovi, jinak končí. A této síle on odolal. Kdyby nepadla vláda, jistě by byl odvolán, takže riskoval hodně.

A teď jsme u té nejzajímavější otázky. Máme zavrhnout politiky, kteří udělali chyby a dokázali se z nich poučit? Nespočívá jejich cena právě v této zkušenosti? A kdo nám vlastně na politické scéně zůstane, když všechny odsoudíme (byť Martin Weiss není stejně přísný třeba na Alexandra Vondru, takže asi výjimky vidí)?

Nikdo nevykresluje portrét Jiřího Pospíšila jako bezchybného a ideálního politika. Je součástí strany, která má řadu velkých afér a on se nikdy nepokoušel proti nim veřejně vystupovat. V řadě reforem mohl postupovat rychleji a razantněji. A to i v případě očisty státních zastupitelství. Nepochybně mohl také jmenovat Lenku Bradáčovou do čela vrchního zastupitelství v Praze hned ve chvíli, kdy mu návrh přistál na stole. Pak bychom nebyli v situaci, ve které jsme.

Ano, to vše je pravda. Pospíšil měl ale také výhodu, která může z pohledu západní civilizace znít jako samozřejmost, z pohledu postkomunistické země ale stále nikoli. Během jeho ministrování každý člen zdejší justice jasně viděl, že tento ministr nebude zasahovat do probíhajících kauz a nebude je přikrývat. Ano, zřejmě i pragmaticky se rozhodl pro očistu justice, protože mu došlo, že na tom může vydělat body u veřejnosti. Ale to je prostě politika.

Takže Pospíšil není hrdina, ani spasitel. Je to vlastně spíše úředník než politik. Nicméně podle čeho poměřujeme úspěšnost politiků? Jestli převažují přínosy nad ztrátami. Pospíšil dokázal odvolat manipulující Renatu Veseckou a zametače kauz Vlastimila Rampulu. Dal šanci Pavlu Zemanovi, který se očividně osvědčil v čele Nejvyššího státního zastupitelství. Prosadil řadu potřebných zákonů a novel. Takže ano, pozitiva převažují.

I kdyby ale ne, tak největší problém je v tom, že tady se odehrál zásadní krok v oblasti spravedlnosti, kterému nerozumí dokonce ani kolegové Petra Nečase. Navíc byl proveden tak rychle, že to budí podezření. Už jen tato nesrozumitelnost je vážným politickým selháním.