Evropská doba plynová

Evropa se odevzdává ruskému vydírání - i takové komentáře znějí po rozhodnutí Evropského parlamentu, které zavádí přísnější pravidla pro firmy hledající v Evropě břidličný plyn. Nově budou muset na sebemenší průzkum (nejen samu těžbu) vypracovávat komplexní studii EIA.

I s vědomím ruských manýr však kopíruje Brusel trend celého kontinentu - naděje jménem břidličný plyn je pro starý kontinent falešná. Mnohem důležitější bude postavit se Rusům s jasnou objednávkou.

Co se břidličného plynu týče, situace je celkem přehledná. Při rozhodování evropských poslanců sehrála roli ekologie. K rozbití břidlic a uvolnění plynu z podzemí jsou zapotřebí drastické metody pumpující pod zem obrovské množství chemikálií. Uvolňující se metan a ohrožené podzemní vody jsou jen nejviditelnějšími body sporného přístupu, kdy lidé nenávratně ničí přirozené podloží.

Podmínka vypracování studie EIA nemusí těžbu zcela zastavit, ale zásadně ji prodražuje. Trend je navíc jasný. Ve stejnou chvíli potvrdila kompletní zákaz těžby Francie, v dalších evropských zemích už něco podobného platí (v Česku jsou průzkumy pozastaveny).

Rozhodnutí skutečně znamená, že EU sází i do budoucích desetiletí na velkou roli dodávek plynu z Ruska. A právě tam se teď odehrávají dvě mimořádně důležité bitvy. Prvně jde o Ukrajinu. Nejde o nic tak viditelného jako slavné uzavření kohoutků z roku 2008, kdy Rusové od plynu Evropu zcela odstřihl, a kdy si na Ukrajině - klíčové tranzitní zemi - vynutili předražené a nevýhodné nové smlouvy.

Už v listopadu má země podepsat přístupovou dohodu s EU a Rusové se to snaží za každou cenu zvrátit - ústupky na cenách plynu, ale také nejrůznějšími zákeřnými praktikami typu případných zákazů dovozu ukrajinských výrobků.

Přesně tuhle strategii pak praktikují i na druhé frontě se zemí, která už v EU deset let pobývá, s Litvou. Plošný zákaz dovozu jejich mléčných výrobků nemá podle všeho jiný důvod, než fakt, že právě Litva se stala průkopníkem nových evropských zákonů, které gigantu Gazprom zakazují současně dovážet plyn a provozovat evropské rozvodné sítě.

Diskuse, jak by měla EU a její jednotlivé členské státy reagovat, je mimořádně zajímavá. Co se Ukrajiny týče, zdá se situace jasná. Brusel by měl jít tvrdě za svým a smlouvu s Ukrajinci za každou cenu podepsat. I přes objektivní problémy s ukrajinskou politikou bude její přimknutí ke “kultivační” síle EU pro celý kontinent mimořádně důležité.

S Litvou je to složitější, jednoduchou páku Evropská komise v případě vývozu potravin nemá. Její představitelé se sice tamního potravinářství zastali a vyzvali Rusy k dodání důkazů o škodlivosti litevského mléka, je to ale nejistá hra.

Co by se tedy mělo dít? Variant je řada. Od oficiálních diplomatických stížností EU i jednotlivých států až po to nejpodstatnější - vytvoření společné energetické politiky, kdy napříště s Gazpromem nebude vyjednávat zranitelná Litva (či Ukrajina), ale jednotná EU. Otázka, zda se na něčem podobném a politicky nesmírně obtížném dokáže EU i přes vyděrače v zádech domluvit, je však otevřená.