Sociální demokraté se rozhodli postavit do čela kandidátky do Evropského parlamentu sociologa Jana Kellera. Z pohledu ČSSD velmi chytrý tah a z pohledu samotného Kellera sympatická odvaha.
Chytrý tah
Bohuslav Sobotka nemohl ze svého pohledu zvolit lepší jméno. Keller není spojen se žádným skandálem a pro velkou část levice je to guru. Potěší i prezidenta Miloše Zemana, který Kellera dokonce vyznamenal, protože se mu mimo jiné líbilo, že ho sociolog podpořil před druhým kolem prezidentské volby. Může oslovit i komunistické voliče.
A to nejen proto, že sám byl kdysi v KSČ a má často podobné názory, ale také pro své nedávné vyjádření: „Vojtěch Filip patří k té nepatrné hrstce politiků, kteří v dnešní době dokážou uvažovat racionálně, mají kontakt s realitou a zastávají čitelné a pevné postoje.“ Poslední volby ukázaly, že se ČSSD nedaří oslovovat liberálnější voliče, takže je z pohledu strany logické (nezaměňovat za správné), že míří opačným směrem.
Rozhodnutí Kellera je třeba ocenit. Politické ambice byly vidět delší čas a schopnost si to přiznat je předností. Také je sympatické, že je ochoten obětovat svůj primární zájem, tedy přednášení na vysoké škole. Práce v parlamentu se totiž nedá šidit, takže na učení nebude mít čas.
Intelektuálové v politice
Kellerovo angažmá oživuje velmi zajímavou otázku: Mohou v politice uspět intelektuálové? A patří tam vůbec? Václav Bělohradský například v článku Havlovo dvacáté století píše, že to nejde, a ukázal to na příkladu porevolučního prezidenta, který podle něj selhal téměř ve všem. Bělohradský doslova píše: „Ne, pravda a láska stojí vždy proti strukturám, neřídí je, jen jim kladou odpor.“
Havlův vstup do struktur řešil v říjnu roku 2011 i Jiří Pehe: „Leckdo se může ptát, zda Havel nemohl být české společnosti i po roce 1989 užitečnější v roli intelektuálního disidenta než politika.“ A sám dochází, byť k opatrnému, závěru, že Havel do politiky vstupovat neměl.
Zajímavé je, že právě příklad Václava Havla „pomohl“ vstoupit do politiky jednomu z nejvýraznějších intelektuálů současnosti, Michaelu Ignatieffovi. Ve svých pamětech popisuje, jak jej v roce 2004 oslovili kanadští liberálové, aby za ně kandidoval ve volbách. „Jak vůbec mohlo někoho napadnout, že mě psaní o politice kvalifikuje k tomu, abych se stal politikem? Vždy jsem obdivoval intelektuály, kterým se přechod do politiky podařil – Mario Vargas Llosa v Peru, Václav Havel v České republice, Carlos Fuentes v Mexiku – ale také jsem znal mnoho těch, kteří selhali.“
Důvody, proč si strana vybrala Ignatieffa, jsou úplně stejné jako u Kellera. „Chtěli mě, protože jsem měl známé jméno a nebyl jsem spojen s žádným korupčním skandálem,“ píše v pamětech. Vábení ho zlákalo a v roce 2011 vedl stranu do parlamentních voleb. Výsledek? Liberálové skončili s nejhorším výsledkem v historii strany (za celých 144 let) a on sám skončil s politikou.
Česká cesta
Kanadský příklad nelze zcela aplikovat na českou scénu. Keller nevede stranu v domácích volbách, Ignatieff navíc žil dlouho mimo Kanadu, což řadu voličů odrazovalo. Nicméně jedno společné poučení tu je. Podle pozorovatelů – i Ignatieffa samotného – jsou přednosti intelektuálů nevýhodami politiků.
Dříve otevřeně formulované názory obracejí média i politická konkurence proti nim. Potřeba vše zjednodušovat, mluvit v heslech, být schopen jednat v zákulisí, umět správně načasovat vystoupení s nějakým tématem atd. To všechno jsou disciplíny, které se často intelektuálům příčí, ale politik je musí ovládat. Ignatieff ve své knize píše, že z prohry se dostával těžko: „Porážka mě poškodila nejen jako politika, ale i jako spisovatele a myslitele.“
Keller může být podle všeho klidný. Zaprvé, v Česku se politikům staré výroky nepřipomínají, zadruhé, když už ano, je to většině jedno, a zatřetí, mnohem důležitější je, za koho kdo kandiduje, než kdo kandiduje. Na každý pád ale bude velmi zajímavé sledovat, jak se intelektuálu Kellerovi v politice povede.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
