Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře, Politika

Marksová-Tominová je evropský mainstream, nikoliv extrém

Nová ministryně by snad konečně mohla zavést moderní prorodinnou politiku

A teď všichni do školek! • Autor: Karel Cudlín
A teď všichni do školek! • Autor: Karel Cudlín

Máme v Česku pěkný zvyk, že ignorujeme směr, kterým se ubírají téměř všichni okolo v Evropě. A nejenže takové hlasatele moderní politiky ignorujeme, hned je taky nálepkujeme jako vyšinuté, případné extremisty. Naposled dostala takový očekávatelný štítek Michaela Marksová-Tominová, kterou ve středu – spolu s kompletní vládou složenou z ČSSD, ANO a lidovců – jmenuje prezident Zeman.

Nová ministryně práce a sociálních věcí vyvolává dlouhodobě zděšené reakce nejen konzervativců, kteří to mají jaksi v popisu práce, ale dokonce části vlastní strany. Prý je to radikální extremistka, Marxová-Leninová a feminacistka, jak perlí jeden blogger na iDnes.cz, „nejostřejší česká feministka“ (Reflex), propagátorka války mezi pohlavími, která snad plánuje odebírat děti z rodin a zavírat je někam do státních velkovýchoven. Atd, atd.

K tomu lze říci dvě věci. Jednak by neškodilo, kdyby se tito kritici pokusili překonat příval emocí a něco si k tématu přečetli, protože mají často zmatek v pojmech. Kupříkladu Roman Joch si myslí, že existuje jakási jednotná „genderová ideologie“, jejíž podstatou je přesvědčení, že „mezi muži a ženami nejsou žádné podstatné přirozené rozdíly, že muži a ženy jsou vlastně identičtí.“

Jenže žádná jednotící genderová ideologie neexistuje, pohled na rovnost pohlaví má mnoho podob, které jsou často ve vzájemném rozporu, navíc se vyvíjejí a proměňují v čase. Zcela mimo míří rovněž představa, že Marksová-Tominová vidí roli státu jako autority, která vstupuje lidem do soukromí a „diktuje“ jim, jak mají vypadat jejich rodiny.

Naopak - byly to spíš konzervativní vlády v čele s ODS, kdo propagoval jeden model rodiny coby jediný správný. Model, jehož základním rysem je ad absurdum dotažená pečovatelská role matky. Tento model konzervativci protežovali tak, že se nestarali ani o dostatek míst ve školkách či o to, aby zaměstnavatelé vycházeli rodičům (v českých poměrech tedy hlavně matkám) vstříc flexibilními úvazky a možností práce z domova.

Stát „nekecá“ lidem do jejich rodin; jednak odpovídá na poptávku vlastních občanů, což je jedna z jeho základních funkcí, a pak se taky stará o vlastní přežití.

Tento model však mnohým nevyhovuje. Nejen ženám, které buď z finančních důvodů pracovat musejí, nebo prostě pracovat chtějí, ale ani mužům. A nakonec ani dětem. Samozřejmě existují výjimky, ale pobyt ve školce není nic, co by děti poškozovalo. Právě naopak - existuje řada studií prokazujících souvislost mezi předškolním vzděláváním a vyššími šancemi na úspěch v pozdějším životě. 

Čímž se dostáváme k bodu dvě. Michaela Marksová-Tominová nereprezentuje okraj či extrém, ale naprostý evropský politický mainstream. Podstatou tohoto pohledu, který praktikují vlády od německé po švédskou, je přesvědčení, že stát by měl zajistit lidem co nejlepší servis pro to, aby děti mít mohli a zároveň nepromarnili dosažené vzdělání či energii, kterou již věnovali kariéře. Případně, aby se jim výrazně nesnížila životní úroveň  - což se u nízkopříjmových rodin, kde pracuje pouze otec, běžně děje.

O politický mainstream přitom nejde pro to, že by vlády evropských zemí podlehly lobby šílených feministek, ale kvůli tomu, že je oboustranně výhodný.  Stát „nekecá“ lidem do jejich rodin; jednak odpovídá na poptávku vlastních občanů, což je jedna z jeho základních funkcí, a pak se taky stará o vlastní přežití. Je opět potvrzeno studiemi i tvrdými čísly, že kupříkladu možnost dát dítě do školky hraje naprosto zásadní roli v rozhodování o dalším potomkovi, tedy v porodnosti. Proto Německo či Norsko garantuje místo všem dětem. (Byť je jasné, že pouhé navýšení míst ve školkách není samospasitelné, ale roli hraje i to, jak se v nich k dětem chovají. Ve zkratce - jestli si všimli, skončila osmdesátá léta.) 

V nové vládě Marksovou-Tominovou doplňují kolegové podobného smýšlení – Marcela Chládek na školství či ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Nelze čekat zázraky, protože všechny návrhy budou muset projít „konzervativním“ testem ve vládě i v koaličních stranách. Ale je tu jistá naděje, že tato vláda skutečně začne dělat moderní prorodinnou politiku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].