Když v Česku pozdravím, vypadám divně, díl 2.

Pozdrav je přirozený a krásný způsob, jak vyjádřit respekt ke svému okolí. A je na nás, jak velké to okolí je, koho tam zahrneme a z jakých důvodů. Zhruba to chtěl říct před týdnem autor o sobě a spoluobčanech; o našem zvyku nezdravit a pozdravení se lekat. Také tím společně s panem Patizonem chtěl říct, že čím vyšší je v národě intenzita pozdravů a jejich vřelosti, tím je větší šance na prosperitu. A jak známo, prosperita, to nejsou jen peníze. To pro vysvětlení řadě čtenářů a jejich připomínek, které na téma zdravení za posledních šest dnů oba obdrželi.

Než se dostaneme k uprchlíkům a dalším nepříjemnostem, které mohou hrozit řadě Čechů, dovolíme si drobnou variaci na norského filozofa Arve Naesseho. Je otázka, jak vnímáme své „Já“. Pokud se naše osobní „Já“ rozšíří a prohloubí tak, aby se jeho součástí stala volná příroda, společnost či případně celá planeta, stane se péče o ně (volnou přírodu, společnost nebo celou planetu) naprostou samozřejmostí našeho bytí.

Totiž, stejně jako nepotřebujeme žádný morální příkaz, abychom dýchali a chránili tím své životy, nebudeme v případě rozšířeného „Já“ potřebovat morálku, abychom pečovali komplet o naše rozšířené Já. Třeba o volnou přírodu nebo společenské bytí svého rodného města. Záleží, jak široké „Já“ si vybereme.

Tedy můžu si vybrat korunu. Měnu, kterou znám, jsem v ní zvyklý počítat. Česká národní banka – od toho je národní – se bude pokoušet skrze korunu udržovat naše životy v jistém bezpečí a prosperitě. Můžu si vybrat taky euro. Bude to zřejmě větší riziko a celá „moje“ ekonomika bude muset přijmout problémy té řecké. A italské, španělské. Rozšíření mého měnového „Já“ přinese spoustu odpovědnosti a možná víc starostí a práce.

Můžu své „Já“, svůj domov opevnit proti uprchlíkům. Budu bydlet dál v relativně bezpečném světě, v němž znám rizika, která mě ohrožují. Můžu taky rozšířit své „Já“ o patnáct set nebo padesát tisíc uprchlíků z muslimského světa. Riziko narušení mého klidu se mnohonásobně zvýší. V ulici možná vyroste mešita a za rohem mohou bydlet skuteční teroristé. Je to spousta odpovědnosti a nebezpečí.

Můžu si říct, že mě politika nezajímá, protože politici jsou nudní nebo kradou nebo to s námi nemyslí dobře. Uspokojím své „Já“ slušným živobytím a budu se starat o rodinu, přátele a zahradu. Život bude šťastný a hlavním rizikem bude nemoc a smrt. Ale můžu taky aktivně vstoupit do politiky, začít se zabývat společností kolem sebe, nedostatkem spravedlnosti, svobody a nadbytkem podlosti. Bude to vyčerpávající boj a spousta odpovědnosti.

Možná by se podobných odstavců dalo napsat sto. Pan Patizon se domnívá, že je to zbytečné, protože podstata je skryta v pozdravu. Totiž, když někoho pozdravím, nedávám najevo jen formální slušnost, ale nabízím se jako přítel. A teď si představte, že pozdravený kolemjdoucí bude něco potřebovat! Třeba vysvětlit cestu a nebude mluvit vaším rodným jazykem. Nebo to bude někdo, kdo vás požádá o dvacetikorunu na vlak. Anebo osamělá bytost, která si bude chtít popovídat o nespravedlnostech života - a vy na to nebudete mít náladu, protože váš život je taky plný ústrků. Lepší je tedy nezdravit.

Zdravení je o naší připravenosti přijímat okolní svět a jeho problémy. A jak říká pan Patizon, pokud jsme schopni přijímat problémy, jsme připraveni přijímat i odměny. Jaké odměny, to se ovšem dozvíme jen tehdy, když své „Já“ rozšíříme. To té doby bonusy znát nebudeme. Konec přednášky, autor i pan Patizon slibují, že další díl o zdravení nebude.