Co když Řekové řeknou NE?

Co se začne odehrávat, když už budou známy výsledky nedělního řeckého referenda? Představu si můžeme udělat z nejpovolanějších úst. Další dění vykreslil řecký ministr financí Janis Varufakis v rozhovoru pro sobotní britský deník The Telegraph: 

“Naštěstí máme zásoby ropy na šest měsíců a zásoby léků na čtyři měsíce,” prohlásil. Řecko se podle něj chystá na jakýsi stav ekonomického obležení. Země má odloženy bokem finanční rezervy na nákup základních importovaných potravin. Na řeckém ministerstvu financí pracuje již nějakou dobu pětičlenný krizový tým složený ze zástupců ministerstva, odborů a bank, který řeší distribuci nejdůležitějších zásob.

Řecko bude podle Varufakise také žalovat Evropskou centrální banku u Evropského soudního dvora, pokud začne v následujících dnech tlačit řecké banky ke krachu – a ECB to udělá snadno, stačí, aby si vzhledem k situaci řekla o vyšší zástavu za poskytnutou hotovost. Banky ostatně oznámily již v sobotu, že mají k dispozici poslední miliardu v hotovosti - to je zhruba 90 eur na jednoho Řeka. A ministr financí přiznal, že bankomaty budou fungovat v nejlepším případě do pondělí.

Kolo vzájemného nepřátelství 

Zpravodajové, kteří hovořili se soukromými firmami, líčí přípravy k vytvoření soukromých paralelních měn, kterými se firmy budou snažit zabránit kolapsu svého podnikání (v Argentině takových přechodných alternativních měn fungovalo po kolapsu několik).

Líčení se podobá rozjezdu plné ekonomické války, pokud člověk nechce myslet na nejhorší. Varufakis, který v deníku El Mundo obvinil věřitele z rozsévání strachu a dodal, že “pro takové jednání existuje slovo terorismus”, později připojil výhružku, že Evropa přijde o jeden bilion eur, pokud nechá jeho zemi padnout. Hlouběji už idea evropské integrace zřejmě ani klesnout nemohla.

Ať je nám totiž bližší logika Syrizy a keynesiánských ekonomů, jako je Paul Krugman, nebo naopak myšlení evropských věřitelů v čele s Německem, nejspíš se shodneme, že dnešní řecká krize je skutečně temnou chvílí poválečné Evropy. Cílem evropského sjednocení bylo obrousit hrany národní politiky a zabránit radikalizaci. To se poprvé od druhé světové války zásadně nepovedlo.

Výsledkem chyb je ostrý spor s vystupňovanou rétorikou, krachem důvěry, vybičovanými emocemi i naprosto nesmyslnými činy. Referendum je tak absurdní divadlo, v němž si voliči ani nemohou být jisti, o čem vlastně hlasují - a rozhodují přitom o nejzákladnějších otázkách dalšího evropského uspořádání. Kolo vzájemného nepřátelství se roztáčí do rychlosti, jež se nebezpečně vymyká kontrole.

O ekonomických aspektech krize se napsaly kilometry textů a další ještě vzniknou. V evropské integraci se ale zjevně otevřela institucionální propast, která neumožňuje podobně vyhrocenou situaci obvyklým způsobem řešit. Snažit se teď odhalit, který z hráčů první udělal přešlap a vykročil na minové pole, přitom není podstatné.

Obě strany sporu mají svou logiku. Je snadné soucítit se zbídačenými Řeky, kteří prožívají propad ekonomické úrovně spojovaný obvykle se zeměmi ve válečném stavu. Není nijak složité vžít se do pohledu věřitelů, kteří do krachující země napumpovali stovky miliard eur z vlastních daní (je dobré nezapomínat, že přispěly i země jako Španělsko, jež samy procházely podobnou zkouškou) a které teď žádají v podobě poctivých reforem záruku, že nebudou do řecké černé díry sypat peníze stále dál a zbytečně. Obě strany se mohou opřít o demokratickou vůli voličů, výkřiky některých představitelů Syrizy o popírání demokracie jsou v tomto kontextu zcela nesmyslné.

Bez rozhodčího 

Chybí ovšem rozhodčí s nezpochybnitelnou demokratickou legitimitou. Evropa nemá federální vládu nebo skutečného voleného prezidenta. Pokud se spor nepodaří včas zažehnat dohodou mnoha stran na složitých schůzkách, pokud jsou zájmy natolik protichůdné nebo hráči natolik nedospělí či nešikovní, že zákulisní jednání selžou, neexistuje autorita, s jejímž rozhodnutím by se obyvatelé kontinentu byli ochotni smířit.

Moc německých politiků vychází z velikosti a vlivu země, nikoliv z jejich demokratického mandátu vůči zbytku obyvatel Evropy. To samozřejmě platí pro kterékoliv další národní politiky. Evropská politická nadstavba je přitom natolik úřednická, že na takový úkol - jak se ukazuje - ve chvíli krize nestačí (a přiznejme přitom šéfovi Evropské komise Junckerovi, že se dlouho o zklidňující roli snažil).

Doufejme, že Řekové budou hlasovat ANO: ne proto, aby tím dali za pravdu logice věřitelů, ale protože je to v danou chvíli hlas rozumu, jenž dává šanci situaci dále nehrotit a zvrátit neblahý vývoj událostí. Evropa nemůže dál pokračovat postaru, řecká krize je nárazem na hranice jejích institucionálních možností. Zklidnění situace by mělo umožnit udělat krok vzad, dát si studenou sprchu, přistoupit ke kompromisům a především začít přemýšlet, co s evropskou integrací dál.

A pokud Řekové dají přednost vzpouře, doufejme, že evropští politici najdou v poslední chvíli ztracený pud sebezáchovy a dorostou pod tlakem okolností do velikosti skutečných státníků. Tento spor už není možní vyhrát silou, zbývá sázka na velkorysost a dlouhodobé racionální uvažování. Evropa se může začít rozpadat. Nebo může chytit druhý dech a celá další generace může znovu nalézt smysl nejpozoruhodnějšího projektu v dějinách kontinentu.