Příručka pro líné EU novináře

Článek se stal hitem, protože oněch 20 pravidel, jak má postupovat líný novinář, aby se jeho kariéra coby bruselského zpravodaje vyvíjela slibně, vtipně a mimoděk odhaluje i důvody, proč se o EU píše, jak se o ní píše i v českém rybníku. Tady je originál a níže pár vybraných rad s dodatky autorky tohoto blogu, která v Bruselu nějaký čas pobývala.

Pravidlo č. 1 (a také č. 4): Nevíš, jak přesně EU funguje a která instituce dělá co? Klid, napiš jednoduše “Brusel.”

Klasika. Ale ne nutně špatná. “Brusel” se kvůli čtenářskému komfortu používá stejně jako “Berlín” pro německou vládu a “Washington” pro americkou.

Bohužel evropská realita je většinou komplikovanější, než by líný novinář nebo jeho editor doma chtěli. Typickým příkladem je zjednodušení “Rady Evropské unie” na “Radu Evropy.” Z hlediska čitelnosti možná pochopitelná obměna, leč fakticky chyba. První je sbor ministrů z členských států EU, kteří něco rozhodují v unijním patře, druhé organizace, která s EU vůbec nesouvisí a nadto sídlí ve Štrasburku, ne v Bruselu. Obměna “Rady Evropy” pro “Radu Evropské unie” nebo "Brusel" je tak špatně hned dvakrát. Občas to v Bruselu zařídí příjemná rána, to když se chcete něco mermomocí dozvědět, pak se vám to podaří a druhý den na titulní straně vašeho deníku svítí titulek “Rada Evropy: Češi neuhájili výjimku z DPH”. Čekáte pak, jestli vám národní ministr nebo daný unijní diplomat či úředník, kterého jste předtím tak uháněli, zavolá za pět nebo až deset minut.

Pravidlo č. 2: Německo je obecně vzato klíčový hráč v EU. Takže pokud je aktivní v nějaké oblasti, napiš něco o “německé dominanci” (pokud pracuješ pro britské noviny, dodej lehkou narážku na druhou světovou válku). Pokud je Německo v dané oblasti pasivní, napiš, že Němci opustili Evropu a chovají se jednostranně (pokud pracuješ pro britské noviny, dodej lehkou narážku na druhou světovou válku).

V Česku tohle také funguje. “Německý diktát” nebo že Německo někoho či něco “válcuje” – pokud měli Němci v debatě silnější slovo než ostatní, například proto, že jsou evropským bankomatem – šťastně nacházely místo ve zdejším denním tisku. Ale pozor, neb české noviny nejsou tradičně tak stranicky vyhraněné jako britské, autory zmíněných nálepek byli mnohem častěji čeští politici než novináři, typicky europoslanci za KSČM a - ODS. Spojenectví nechme bez komentáře.

Pravidlo č. 9: Používej “byrokrati EU” nebo “Bruselští byrokrati” tak často, jak to jde. Užitečné přívlastky v tomto kontextu jsou “nevolení”, “nikomu nezodpovědní”, “zkorumpovaní”, “přeplacení”,  “s královským důchodem”, “líní” a tak dále.

Evropský úředník vyrostl v mediálním světě skutečně do monstrózních rozměrů, jako by to byl evropský Usáma. Těžko říct, čím si to vysloužil, zda jenom tím vysokým platem – což je fakt –, neb lidská závist je stará jako lidstvo samo a jak říká můj otec, “neodstranitelná podobně jako prach,” či v tom je ještě něco jiného.

Řada bruselských úředníků je přeplácena za nic a ani se netají tím, že se v práci nudí, protože nemají co dělat. Víc je ale těch, kde misky vah vzdělání/kompetence/zodpovědnost versus plat jsou výrazně vychýleny k tomu prvnímu.

I počet  úředníků EU je démonizovaný: unijní instituce zaměstnávají 39 tisíc lidí, což je méně než má pařížská radnice (40 000) a ostatně i česká státní správa (140 000). Nicméně nevolený bruselský byrokrat ve spojení s EU mediálně jednoznačně funguje.

Majstrštykem líného novináře (nebo editora) byla před několika lety zpráva o tom, jak zloúředníci z EU “zařízli” českou výjimku z DPH, takže kvůli “nevoleným byrokratům z Bruselu” si Češi “připlatí.” Zaprvé šlo tehdy o první kolo debaty, nikoli finální rozhodnutí (které pak dopadlo přesně opačně), a za druhé, věc řešili ministři financí z jednotlivých států EU. “Nevolený bruselský byrokrat” mezi nimi nebyl ani jeden. I ten jediný, na kterého by se to teoreticky dalo použít – belgický ministr financí – byl politik s přímým mandátem od voličů.

Pravidlo č. 13: Symbolika je důležitější než obsah. Příběhy o tom, kdo měl co ke snídani nebo k večeři, o hymnách a vlajkách, jsou skvělým příkladem. Vždycky smíchej osobní příběhy evropských lídrů s národními stereotypy a předsudky. Budeš překvapený – vždycky to zabere!

Velká pravda. Z nějakého důvodu, když se chtěl novinář jízlivě otřít o Francouze, nazval je požírači žab, Němci byli zase vždycky vypasení a Holanďani lakomí. Hlavně ti poslední si to při vyjednávání o unijním rozpočtu v roce 2005 odskákali. Nizozemci dávají do společné kasy nejvíc peněz v přepočtu na počet obyvatel a když usilovali o snížení svého příspěvku – stejně jako jiní usilovali zase o svoje národní věci -, psalo se o nich jako o největších lakomcích na světě.

A pak symboly, ty nekonečné hádky o vlajku a hymnu EU, když se sepisoval zárodek dnešní Lisabonské smlouvy. Z toho, do jaké míry má být v Lisabonu uvedeno, že EU má svoji hymnu – Ódu na radost – se udělal kardinální problém, který požral neskutečně času a energie. Zřejmě i proto se pak nedostalo času a energie na skutečně kardinální věci (například přidělení nepřiměřené moci europoslancům, kteří jsou, když už jsme u toho, mnohem víc nekontrolovatelní a přeplacení než bruselští byrokraté a na rozdíl od nich se často nedomluví žádnou jinou řečí než svojí mateřštinou). Je to dáno zřejmě i tím, že unii chybí emoce a proto se hledají nebo “přepalují” i tam, kde nejsou důležité. Celkem nepřekvapivě proto zadání od editora v Praze v roce 2005, když přijel do Bruselu George Bush, znělo: “Prosím tě, hlavně popiš, co tam Bush jedl, jak se u toho tvářil, jaký vtipy říkal, koho poplácaval a tak… No prostě něco normálního, ať se z tý unie dá něco číst…”