Zelená Evropa nepřesvědčila Rio+20

Sprcha, čistá košile a rychlá snídaně. První autobus z Copacabany odjíždí v 7.30. O místo v něm je trochu tahanice. Kyvadlová přeprava nestačí pobrat všechny a každý chce být v RioCentro na 9, kdy se rozbíhají jednání. Po 4–5 hodinách spánku je východ slunce nad jednou z nejznámějších pláží světa jako z jiného světa. Při návratu po půlnoci už jí halí tma a myšlenkami je každý v posteli. Patnáctihodinové pracovní maratóny nejsou ve finiši globálních summitů žádnou výjimkou. Kromě průběžného příjmu vody, koffeinu a sendvičů a sem tam rychlé kontroly emailů se do denního programu nic dalšího nevejde. Vítejte v kuchyni mezinárodní diplomacie!

Summity, jako Konference OSN o udržitelném rozvoji, která v pátek skončila v Riu de Janeiro, se připravují měsíce a roky dopředu. Na další dekádu většinou předurčí, jak budou politici a úředníci, ale také mnohé neziskové organizace, média či školy přistupovat k udržitelnému rozvoji. Nejvíc práce však bývá v posledních týdnech a dnech, kdy je třeba dokončit závěrečný dokument. Hlavní výstup Ria+20 se jmenuje Budoucnost, kterou chceme. Není krokem zpět, ale ani nepřináší žádný zásadní průlom. Poctivě odráží stav současného světa: velmi provázaný a rozdrobený zároveň.

Brazilské ambice

Brazilci po 20 letech znovu pořádali ostře sledovanou mezinárodní konferenci a nechtěli riskovat nezdar. Chtěli, aby se Rio+20 zapsalo do povědomí světa jako dobře zorganizovaný, úspěšný summit podobně, jako se to povedlo přelomové konferenci OSN v roce 1992. Navíc byla v sázce reputace ambiciózního města Ria, které bude organizovat další velké mezinárodní akce: mistrovství světa ve fotbale 2014 a Olympijské hry 2016.

K obavám měli Brazilci důvodů dost, protože ještě o minulém víkendu se vznášely otazníky skoro nad dvěma třetinami sporných bodů. Při řešení zbývajících otázek podobným tempem by v pátek hlavy vlád a států neměly co slavnostně podepsat. Hlavně proto řada zemí zkousla poměrně autoritativní postup Brazílie, která v závěru připouštěla už jen omezenou diskusi a minimální změny textu. Největší nespokojenost signalizovala Evropská unie. Byla v křížku s rozvojovými zeměmi sjednocenými ve skupině G-77 kvůli řadě klíčových témat konference. Tím prvním byla zelená ekonomika.

Zelenou ekonomiku ano, ale …

Evropská představa o sadě jasných, konkrétních indikátorů a termínů (tzv. cestovní mapa) pro globální přechod na ekonomiku, která respektuje omezené zdroje a možnosti přírody, narazila na silný odpor rozvojového světa už dříve. V závěrečných dnech však došlo k oslabení celé ideje zelené ekonomiky i na obecnější rovině.

Rozvojové země trvaly na tom, aby zelená ekonomika zůstala jen jednou z mnoha cest k udržitelnému rozvoji, aby nevedla k dodatečným závazkům na jejich straně a nebyla důvodem pro nové překážky v obchodu. Také silně brojily proti větší roli soukromého sektoru a snaze o vyčíslení ekonomické hodnoty přírodních zdrojů a tzv. ekosystémových služeb, jako jsou např. biologická rozmanitost, stabilní klima či vodohospodářský přínos lesů. Stejně jako řada neziskových organizací mají obavy z toho, že rozvinuté země tím chtějí učinit z přírody, nejcennějšího jmění chudých populací, nový trh s velkým růstovým potenciálem, novou komoditu, na které opět vydělají především nadnárodní firmy.

EU se rovněž nepodařilo prosadit, aby klíčový výstup konference – nové Cíle udržitelného rozvoje - měly konkrétnější podobu. Mezinárodní Cíle udržitelného rozvoje (SDGs) by měly do roku 2012 nahradit, respektive rozšířit stávající Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), které od roku 2000 určovaly především podobu rozvojové spolupráce. SDGs mají zahrnovat širší škálu problémů, nejen sociální, ale také environmentální a ekonomické rozměry, a nově mnohem více úkolovat i bohaté země. Diskuse na summitu naznačovaly, že prioritními tématy SDGs by se mohl stát integrovaný přístup k vodě, energii a půdě.

Značnou energii skupina G-77 směřovala k tomu, aby odpovědnost za řešení globálních problémů padala jen na bedra rozvinutých zemí, které podle globálního Jihu nesou historickou odpovědnost za neudržitelný rozvoj, nejvíce z něj těží a na rozdíl od chudých vlád je v jejich silách něco s tím udělat. Rozvinuté země však odmítly položit na stůl další peníze a závazek pomoci chudým zemím uskutečnit zelenou transformaci a zpřístupnit jim moderní technologie.

EU i další bohaté země jsou vesměs ochotné těm opravdu chudým zemím výrazně pomoci a leccos odpustit. Tato vstřícnost však rapidně klesá vůči rychle rostoucím, velkým rozvojovým zemí, jako jsou Čína, Indie a Brazílie. Ty nejenže disponují značnými prostředky k vlastnímu rozvoji, ale rozvinutým zemím samy čím dál více šlapou na paty.

Globální ekologický policista

Druhým hlavním tématem Ria+20 byla efektivnost mezinárodních organizací. Pravomoci a zázemí klíčových agentur OSN totiž do značné míry rozhodují o tom, jak úspěšně se mezinárodní závazky daří převádět do konkrétních projektů. V rámci možnosti mezinárodní organizace dohlíží na jejich plnění a tlačí na jednotlivé země, aby mobilizovaly vlastní zdroje a prováděli potřebné změny svého školství, zdravotnictví, ekonomiky či péče o životní prostředí.

Mezi státy panuje shoda na tom, že mezinárodní organizace, které prosazují udržitelný rozvoj, je třeba posílit. Zejména UNEP už by neměl být pouhým programem, ale plnohodnotnou organizací v systému OSN, se silnějším zázemím a pravomocemi. Jak konkrétně se ale má UNEP proměnit, je předmětem lítých sporů. Za každým návrhem – nejčastěji se skloňovala Organizace OSN pro životní prostředí (UNEO) či Světová organizace pro životní prostředí (WEO) – stojí jiná představa o členech, pozici a síle v rámci OSN. I zde běží dělicí čára mezi ambicióznější Evropou a skupinou G-77, které silná a na rozvojových zemích více nezávislá organizace není příliš po chuti.

Evropo, přesvědč nás!

Další velký summit v Riu tak končí pragmatickým kompromisem, se kterým není nikdo úplně spokojen. Rychle rostoucí mocnosti Jihu těží z oslabení a nejednotnosti Severu, stále se svým způsobem schovávají za nejchudší země světa a zkouší získat maximum výhod bez adekvátní odpovědnosti. Na druhé straně v nich stále žije na tři čtvrtiny nejchudších lidí planety a s řešeními, které jim nabízel Sever, mají neblahé zkušenosti.

Potřebu lehčí a ohleduplnější ekonomiky ale intuitivně cítí jak všechny země, neziskové organizace, tak i byznys. O tom, zda ji skutečně převezmou a povede k udržitelnější a sociálně citlivější budoucnosti, ale asi nejvíc rozhodne to, jak ji bude prakticky koncipovat její hlavní šampion.

Evropa je kreativním centrem udržitelného rozvoje, který nebudí jen odpor, ale také tichý respekt v zákulisí a mezi odborníky mezinárodních organizací. Pokud se diplomatické odhodlání evropských ministrů životního prostředí a rozvoje přenese do klíčových domácích reforem výroby i spotřeby a učiní Evropu odolnější, navenek méně škodící i uvnitř více spokojenou, za deset let už se vyjednávací maratony mohou věnovat především dolaďování a prohlubování zelených akčních plánů pro zbytek světa.