Šedivá je teorie, zelený je strom života, deklamoval Goetheho Mefistofeles. To však ještě nic nevěděl o moderních pravicových teoriích, které dokáží hrát tolika barvami, že strom života vůči nim bledne. Zvláště když se jich ujmou čeští a slovenští politici.
Shodou okolností se v obou zemích naší bývalé federace rozhodli ministři financí Miroslav Kalousek a Ivan Mikloš zhruba ve stejném čase oznámit svou představu o daňové a odvodové reformě. Oba pánové pocházejí se stejné ideologické stáje a v obou zemích jsou právě oni představiteli vyhraněné ekonomické pravice. Jejich reformní návrhy však nejenže nejsou shodné, jak by člověk logicky očekával, ale jdou dokonce v některých podstatných bodech proti sobě a vycházejí z opačných ideologických pozic. Člověk se nestačí divit.
To, že slovenská vláda hodlá zavést superhrubou mzdu v okamžiku, kdy ji ta česká opouští, je spíše jen technickou ilustrací mnohem hlubšího hodnotového zmatku, jaký ve zdejší pravici panuje. Skutečným jádrem sporu, který však jako kdyby neexistoval, jelikož ministři návrh svého partnera nekomentují, je jejich vztah k živnostníkům - tedy skupině, jež je přímo symbolem pravicové ideje svobodných "homo economicus“ nezávislých na státu.
V obou zemích měli živnostníci až dosud přibližně stejné postavení, ale ministr Kalousek ho teď snížením odvodů na zdravotní i sociální pojištění výrazně posiluje, zatímco ministr Mikloš ho zvýšením těchto odvodů výrazně oslabuje. Oba mají svoje argumenty a se suverenitou jim vlastní je překládají. Kalousek říká, že hájí zájmy těch, kteří odvádějí státu peníze a ne těch, kteří je čerpají, a současně chce podpořit konkurenční prostředí. Mikloš naopak tvrdí, že živnostníci svými příliš nízkými odvody v poměru k zaměstnancům "deformují trh“ a současně chce jejich zvýšením podpořit vyhublou státní pokladnu.
Ještě hlubší rozdíl je v pohledu na charakter této skupiny. Kalousek vidí živnostníky jako suverénní nositele svého osudu a věří, že i když budou mít díky nízkým odvodům také velmi nízký důchod od státu, připlatí si na něj ze své kapsy. Mikloš tak důvěřivý není a obává se, že živnostníci budou ve stáří od státu žádat větší důchod, než by jim náležel. Chce je tedy přinutit, aby si na důchod připláceli více už teď a společnost tak nemusela v budoucnu nést břímě za jejich lehkomyslnost.
Tento podivný spor je poněkud akademický, protože vůbec není jasné, jak to nakonec s reformami v obou zemích dopadne, zároveň však ukazuje na to, že pravice dnes nemá ujasněné své vlastní principy. Ty tam jsou časy suverénní jistoty o ekonomice jako vědě, k níž má právě pravice klíč. Návrhy obou pravicových vlád v posledních měsících připomínají spíše metodu pokusu a omylu, bez jasné ideologické představy. Výsledkem je chaos, jehož jsme byli v Česku svědky například v souvislosti s návrhem penzijní reformy a zvýšení DPH.
Na hledání receptů, jakkoli tápavém, není v tomto novém nepředvídatelném světě samo o sobě nic špatného. Problém je spíše v tom, že i když je zřejmé, že od krizového roku 2008 ztrácí pravice jistotu, nadále se tváří sebejistě a předkládá nám svá řešení jako jedinou cestu ke spáse. Trochu pokory by jí slušelo, jinak riskuje, že na sebe přivolá nejen hněv veřejnosti, ale ještě se dočká i posměchu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
