Myslím si, že Evropská unie se rozpadne. Moje žena nemá ráda, když jí to doma říkám, protože si pamatuje, jak jsem jí už na jaře v roce 1990 říkal, že se rozpadne Československo. Bojí se, že mám na budoucnost nějaký zvláštní nos a že mám tedy pravdu i v tomto případě.
Jenže já žádný zvláštní nos nemám, jen si všímám přítomného jazyka, v němž se podle mě budoucnost projevuje.
Rozpad Československa začal debatou o rovnoprávnosti národů a o tom, kdo na koho doplácí. Tyto na první pohled naprosto legitimní debaty za chvíli vyplnily prostor natolik, že pojmy jako solidarita a společný zájem ztratily obsah, byly vyprázdněny, zanikly v hlasitém volání po spravedlnosti.
Dnes se to vyvíjí stejně. Stále hlasitěji zní volání, že na Řeky odmítáme doplácet, že základem všeho je opět nastolit rovnoprávnost a spravedlnost, kterou si Brusel, evropské politické elity a velké banky uzurpují ve svůj prospěch. Pojmy jako solidarita a společný (evropský) zájem začínají ztrácet svou původní sílu, jsou vyslovovány se stále větším ostychem, protože sklízejí stále ostřejší výsměch.
Stejná je i neochota těch, kteří hlásají návrat k základním principům spravedlnosti, jež prý EU opustila, přiznat, že to, co žádají, povede k rozpadu EU. Nestrašte rozpadem, říkají, my chceme naopak lepší a spravedlivější EU. Totéž říkali ti, kteří přivedli Československo k rozpadu. Svým voličům také tvrdili, že chtějí jen spravedlivější a lepší federaci (nebyl to jen Klaus a Mečiar, ale i mnozí další) a po volbách jim oznámili, že spravedlivější a lepší bude, když se československá federace rozpadne.
Samozřejmě, lze namítnout, že rozpad Československa vlastně dopadl dobře. Proč by se tedy nemohla rozpadnout Evropská unie a proč by nemohl být výsledek lepší než je dnešní stav vzájemné nedůvěry a výčitek? Jistě, možné to je, i když já si to nemyslím. Bylo by však zajímavé o tom diskutovat.
Problém však je v tom, že s odpůrci principů evropské solidarity, kteří si říkají zastánci evropské spravedlnosti, o tom diskutovat nelze, protože oni tvrdí, že rozpad EU nechtějí a že dokonce ani nehrozí. Cítím tutéž bezmocnost, jako před dvaceti lety, kdy se už rozpadalo Československo, ale hybatelé tohoto rozpadu tento zjevný fakt stále odmítali přiznat.
Dodnes jsem přesvědčen, že vědomě lhali a myslím si, že dnešní hlasatelé „spravedlivější Evropy“ lžou také.
Vše je obsaženo v jazyce. Když se vlády v jazykové aréně ujmou slova ztělesňující tvrdé principy a v jejich hluku utichají měkké a obtížně uchopitelné pojmy jako solidarita, nastává čas egoismu a zúčtování. Končí se čas empatie a dohody, jež vyžadují hodně energie. Funguje to jako druhý zákon termodynamiky: když se kvalita energie snižuje, narůstá entropie, tedy neuspořádanost. Jinými slovy rozpad.
Ale je tady ještě naštěstí možnost, že se mýlím. Nic by mne tak nepotěšilo jako to, že nemám pravdu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
