Pevný bod Havel

Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou Zemí, řekl Archimédes. Tuto víru ve fyzikální podstatu světa vztáhl Václav Havel na podstatu lidského bytí a její pevnost vyzkoušel přímo na sobě. Sám se stal tím pevným bodem v našem lidském vesmíru a pohnul dějinami.

Z mnoha reakcí ve světě je zřejmé, že sílu Havlovy osobnosti si svět uvědomoval lépe a hlouběji než mnozí Češi. Není totiž mnoho lidí v celých dějinách civilizace, kteří pouhým slovem, vyzbrojeni jen pronikavým myšlením a silným charakterem, dokázali porazit zdánlivě neporazitelnou moc, vyzbrojenou obrovským aparátem, jenž udržoval národ v strachu.

Padl na mne pocit tísnivé osiřelosti a myslím, že totéž dnes prožívají miliony lidí na celém světě. Václav Havel, i když už nemocný a slabý, vyzařoval pouhým svým bytím sílu, která se jevila jako záruka, že zlo je drženo na uzdě.

On si svou roli, pro kterou byl vybrán, aniž by o to sám příliš usiloval, při vší své plachosti uvědomoval a chápal ji někdy jako dar, který ho zavazuje, někdy jako břímě, které však ani na okamžik a do poslední chvíle neváhal nést.

Měl jsem ale pocit, že v posledních měsících se už připravoval na odchod z tohoto světa. Na posledních oslavách jeho narozenin jsem se ho zeptal, o čem v těchto dnech přemýšlí. Odpověděl mi se svým typickým ostychem, že přemýšlí o tom, zda svět má nějaký smysl.

„Ale myslím, že samotná jeho existence je jistým důkazem jeho smyslu,“ řekl.

Kvůli nám pozůstalým, jimiž jsme teď všichni, doufám, že se nemýlil a že teď už to ví s jistotou. On byl totiž tím, kdo dával světu smysl celým svým životem.