Olympiádu by měli v televizi sledovat jen ti, co nikdy nesportovali. Oni z toho mají požitek, zatímco my sportovci jen trauma. Celý týden jsem každý večer koukal na plavce a přemýšlel, co jsem dělal špatně. Šest let – až do svých sedmnácti – jsem závodně plaval, ale nedotáhl jsem to ani pod minutu na stovku. Když jsem koukal na ty šílence, jak jim ruce uvolněně létají a ty nohy pění vodu jako vrtule, vrtalo mi hlavou, jak je možné, že jsou jejich těla tak inteligentní a to moje tak hloupé? Nebo je to v chabém mozku?
Jelikož bylo minulý týden teplo, skočil jsem do jezera, že to zkusím znovu podle jejich vzoru – a nic. Trápil jsem se stejně jako před pětatřiceti lety. To byla tehdy muka! Ráno i večer, ve vodě studené a páchnoucí chlorem, socialistické plavecké brýle propouštěly vodu, takže nešly použít a pokaždé, když jsem vylezl z vody, měl jsem oči rozežrané do červena a viděl jsem kulatou duhu kolem žárovek. Ale nejhorší bylo vědomí, že nikdy nepřijdu na to, jak se to dělá správně.
A ještě jak se ke všemu před závodem usmívají a laškují, mávají publiku, vypadají tak zdravě a jsou tak krásní! Já jsem vždycky na závodech zažil jen dusno a mně samotnému bylo od nervozity na blití, takže jsem vypadal jako mrtvola. Něco mi ušlo, něco důležitého jsem nepochopil. Promarněných šest let mrskání se ve vodě.
A co třeba tenis? Hraji ho dvacet let, ale když koukám na Kvitovou, tak je mi do breku. Jak to, že já nedám takovou ránu? Co má ona v mozku jinak?
Někde jsem četl, že i u těch nejlepších tenistů není return věcí rychlého reflexu – ten je prý u většiny lidí prakticky stejný: dvě desetiny vteřiny. Ale třeba Djokovič, když proti němu letí podání od Federera dvě stě kilometrovou rychlostí, má všeho všudy půl vteřiny, aby ten míček zahlédl a vrátil mu jej zpátky. Po dvou desetinách vteřiny tedy pochopí, kam míček letí a další tři desetiny má na to, aby pevně sevřel rukojeť rakety, udělal nápřah a odpálil míček. A Djokovič je prý geniální v tom, že tento fyzický pohyb udělá během jedné desetiny vteřiny, neboť jeho svaly mají neobyčejnou schopnost se rychle smrštit. Zbylé dvě desetiny má tedy na to, aby mu jeho podvědomí přikázalo, kam má ten míček poslat. To se mu to pak vrací!
Nicméně mne tato informace uklidnila. Nenormální je on, ne já.
Teď zase začíná atletika a já, pro kterého je běh přirozenější než chůze, už se děsím, co zase uvidím. Namlouvám si, že vím o běhu všechno, čeho se lze za ty desítky let dopátrat. Je to to jediné, co snad ze všech lidských činností opravdu dobře umím. Jenže už teď vím, že když budu koukat na ty dokonalé stroje, uvědomím si, že mám v lýtku natažený sval a bolí mě záda. Já si snad raději místo koukání do bedny opět přečtu Oblomova.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
