Nová kvalita lži

Politici lžou, ale dělají to proto, že jejich voličům to nevadí. Zjistili to velmi záhy po listopadu 1989 - pamatuji si, že v prvních týdnech televizních debat se ještě říkala pravda a lhali jen komunisté. To se však rychle změnilo.

Léta se pak novináři učili lži politiků vyvracet a dnes jsme v jakémsi rovnovážném stavu, že politik bývá často usvědčen ze lži, čímž je učiněno zadost pravdě, voličské preference politika to však zpravidla neovlivní.

Více mne ale zneklidňuje stav, když politici lžou, ale nelze je ze lži usvědčit, přestože všichni známe pravdu. V takovém případě je totiž politik pánem situace, ovládá ji svou lží a posiluje svoji moc nad veřejností tím, že ji ponižuje a vysmívá se jí.

Zneklidňuje mne, že jen dva politikové dosáhli podlé mého názoru této nové kvality lži v míře jako nikdo jiný: jsou jimi Václav Klaus a Miloš Zeman.

Není náhodou, že společnost – a částečně i média – je jimi tak uhranuta. Líbí se jim jejich suverenita, s jakou dokáží lhát a ovládat tak situaci.

Příkladů by bylo hodně, ale jen dva z poslední doby. Klaus řekl o Zemanovi, že je to jeho „nesmrtelný nepřítel“, tedy někdo, kdo stojí navždy proti němu, přičemž všichni víme, že pravdivý výrok je ten, že Zeman je jeho „věčný spojenec“.

Zeman vzápětí po svém zvolení vytkl televiznímu moderátorovi Jakubovi Železnému, že nezná ústavu, neboť jej oslovil „pane prezidente“, přičemž prezidentem se prý on stane až v den inaugurace.

Všichni však víme – a viděli jsme to na vlastní oči, že Zeman se choval jako prezident od prvního okamžiku, už o několik hodin například sjel bodyguardy, že jej neochránili před pádem ze schodů. A chová se tak každým dnem více a více.

Jsou to zdánlivě nevinné výroky, jenže jejich síla a nebezpečí spočívá v suverénní aroganci, s níž jsou vysloveny. Klaus i Zeman dobře vědí, že lžou a vědí také, že veřejnost to ví. Svými výroky však sdělují lidem něco jiného: naše lež je pánem nad vaší pravdou a proto jsme pány i nad vámi.

Máme se ještě na co těšit.