Když lid řekne ne

Úspěšný politik bývá ozářen aurou neomylnosti: jeho moc spočívá v tom, že všichni ostatní jsou přesvědčeni o jeho zvláštním daru rozumět náladám a potřebám společnosti. Málokterý slovenský politik měl v moderních dějinách tak velký dar vycházet vstříc těmto náladám jako slovenský premiér Robert Fico.

Jeho rozhodnutí kandidovat na prezidenta a drtivá prohra ukázaly, že ho ztratil. Najednou připomíná postavu z pohádek, která marně švihá kouzelným proutkem, jenž dosud tak spolehlivě sloužil: kouzlo zmizelo, neboť majitel proutku propadl představě o své neomylnosti. A to se trestá.

Slovenská společnost odmítla vyhovět Ficově touze stát se prezidentem a překvapila nejen jeho, ale i sebe samu. Dala najevo, že má jiné touhy, z nichž dvě se dají pojmenovat: jednou je touha po mocenské rovnováze, kdy žádný politik nemá právo mít veškerou moc, druhou je touha po výměně politické třídy, která v jejích očích selhala jako celek.

První touha je racionální, druhá romantická - a vítěz Andrej Kiska dnes ztělesňuje obě. Muž, který se vynořil z davu, muž bez vlastností a názorů, který říká jen jediné: jsem jedním z vás. Téměř jako v pohádce, kdy se žebrák stane králem – až na to, že Kiska je bohatý podnikatel (a filantrop).

Slovenská společnost sice přesně neví, co chce, ale je mnohem liberálnější a modernější, než si možná ona sama o sobě myslela - a navíc má touhu být lepší.

Důležitější než Kiskovo vítězství, nebo Ficova porážka je však poznání, které z těchto voleb plyne. Slovensko je různorodá společnost bez velkých idejí, nicméně její demokratické instinkty jsou mnohem zdravější, než by člověk od tak mladého a malého národa, který po staletí dřepěl v koutě ve stínu velkých dějin, očekával.

Ficova kampaň, to byl kobercový nálet idejí, o nichž byl on – a mnozí jiní – přesvědčen, že definují slovenskou společnost jako jakýsi hybrid katolických, komunistických a nacionalistických sentimentů. Těsně před volbami Fico prosadil ve spojení s křesťanskými demokraty dodatek ústavy, že manželství je výlučný svazek muže a ženy, vzpomínal na své katolické mládí a vyžádal si podporu stařičkého kardinála.

Vyžádal si také podporu svých prezidentských předchůdců (všechno bývalých komunistů) a Matice slovenské (coby symbolu národního cítění). A vyšel vstříc slovenskému izolacionismu, když v souvislosti s napětím po ruské invazi na Krymu prohlásil, že Slovensko jakožto člen NATO neuzná svůj závazek vojenské pomoci jinému členovi.

Nic z toho nezabralo. To je bez přehánění opravdu skvělá zpráva o této zemi. Slovenská společnost sice přesně neví, co chce, ale je mnohem liberálnější a modernější, než si možná ona sama o sobě myslela - a navíc má touhu být lepší. Andrej Kiska je v tomto smyslu jen vyjádřením této touhy, ničím jiným (a silně pochybuji o tom, že by ji dokázal naplnit).

Tyto prezidentské volby vejdou do slovenských dějin coby okamžik zlomu. Odhalily totiž hlubokou nespokojenost lidu s politickou třídou a pod vlivem tohoto odhalení se začne měnit politická scéna. Vládní strana SMER bude muset časem hledat nového lídra, neboť Fico ztratil auru neomylnosti, a naboural tak mocenskou pyramidu, která ještě před několika dny vypadala neotřesitelně. Zřetelným signálem přicházejících změn bylo ohlášení vzniku nové politické strany, kterou zakládá Radoslav Procházka, jež v prvním kole skončil třetí se ziskem 21 procent. Ale to je jen začátek.

Vlastně by bylo správné Ficovi poděkovat. Svým životním omylem, jímž byla kandidatura na prezidenta, dal slovenské společnosti možnost nahlédnout sebe samu a odstartoval novou éru ve slovenské politice. Ale protože Fico je, jaký je, považoval by takové díky zřejmě za urážku.